Tomáši, může se komikovi stát ještě něco horšího, než že se po konci výstupu nikdo v publiku nebude smát?
Snad ještě horší je, když ze sebe člověk někdy vypraví vtip, který je blbý, lidem se zalíbí a musí ho pak už pořád všude opakovat, protože se to po něm chce, i když jemu samotnému připadá hrozný.
Dá se říct, jaký je rozdíl mezi komikem amatérem a profesionálem?
Spíš jde o to, jestli je humor dotyčného dobrý, nebo špatný, a to je strašně individuální. Já sám třeba mnoho humoristů, kterým se lidé smějí, vůbec neberu, protože mi to, co dělají a říkají, prostě vtipné nepřipadá. To, jestli někdo je, nebo není profesionál, není tak důležité. Rozdíl je ale možná v přístupu. Je pravda, že profesionální komik by na sobě měl stále pracovat. Když se mu něco nepodaří, bere to tak, že chybami se člověk učí a jde dál.
Jak často improvizujete při svých stand-up výstupech? Je to hodně specifický typ žánru, kdy jste lidem vlastně vydán sám napospas…
Skoro pořád.
Takže máte třeba v hlavě jen základní myšlenku a tu rozvíjíte před diváky?
To nejde říct obecně. Některé věci se musí napsat a říct přesně a u některých vyloženě sám nevím, jak to dopadne. Zejména pokud jde o interakci s diváky. Mám dokonce skeče, které jsou tak interaktivní, že jsem je ani nedohrál.
Nedohrál? Jak jste to lidem v publiku vysvětlil?
Řekl jsem, že to prostě nejde. Jsou to takové situace, když si třeba z lidí vytáhnete někoho, kdo se rozhodne extrémně nespolupracovat, nebo se vám třeba i sám někdo přihlásí, jenže vy pak po chvíli zjistíte, že je úplně namol. Samozřejmě to ale není pravidlo. Stane se to tak jednou dvakrát za rok, že se věci úplně utrhnou ze řetězu. V zásadě ale tyhle scénky nejsou postavené na pointě, ale na určité formě zábavy. Možná je i dobře, že se to někdy nedohraje. (smích)
Vypískali už vás někdy?
Stalo se nám, že jsme hráli představení Komediograf na jedné akci, jenže v průběhu něj organizátoři zpřístupnili raut a diváky přestalo absolutně zajímat, co se děje na jevišti a starali se raději o své talíře. Vlastně jsme neměli pro koho hrát, tak jsme to zabalili.
Padla tady zmínka o alkoholu. Může podle vás na jeviště v určité míře patřit?
Ne.
Ptám se proto, že například u hudby se říká, že rockeři-abstinenti neexistují. Vy jste ostatně také muzikant...
Ale existují. To říkají alkoholici, kteří si neumí přiznat, že jsou alkoholici. (smích) Ale vážně. Myslím si, že alkohol na pódia nepatří. V tomhle jsem hodně konzervativní, protože mám dost kolegů, kteří se kvůli němu, jak já říkám, vychlastali z jeviště pryč. V určitý moment se prostě nedokázali rozhodnout. Jsem na tohle opravdu velmi přísný a opilý stand-up komik je něco nepřípustného. To řemeslo je tak náročné, že člověk musí naprosto přesně fungovat. Není to tak, že se opije, uvolní se a jde mu to lépe. To jsou pak ti amatéři, na které jste se ptala. Dělají humor tak, že si dají tři čtyři piva a myslí si, že budou vtipnější. Když si nás třeba pozvou, abychom hráli v pivovaru, tak si dám jedno malé pivečko na chuť, ale abych byl opilý, to ne. Vím, že bych byl špatný.
Herci v různých historkách rádi zmiňují, jak si ten a ten dal pár panáků na kuráž a jaká pak byla na jevišti legrace. Nakonec o tom pak kolují legendy…
Historky jsou historky a to, co se stalo, je to, co se stalo. Mezi historkou a skutečností jsou někdy takové rozdíly, že se třeba ani nestalo nic a vzniklo o tom vyprávění. Je pravda, že člověk si vždycky více pamatuje věci, které se pokazily. Neříkáte si příběhy o tom, jak jste včera hráli a všechno řekli správně, všechno se povedlo a lidi zatleskali. To by nebyla moc dobrá historka. Zajímavější je, když někdo nepřijel na představení, zapomněl kostým, že se někdo zmastil tak, že nedohrál… To ano. Ale já to nevyhledávám.
Bylo to tak vždycky?
Asi před 20 lety jsem se zasekl a řekl si, že budu hrát vždycky střízlivý, a dělám to tak dodnes. Osobně jsem na to spíš alergický, když přijde kolega pod vlivem.
Myslíte, že fungují osudy známých umělců, které alkohol přivedl na dno, jako dostatečný strašák a prevence?
Pro mě ano. Ale jinak je to nedostačující. Vždyť se podívejte, jak některé legendy vypadají v šedesáti letech na sto a které vypadají v tom stejném věku na čtyřicet. Mnohdy je hlavní rozdíl v tom, jestli se někdo životem prochlastá a profetuje, nebo jestli ne. A umělecká branže je těmhle svodům vystavená úplně nejvíc.
Vraťme se k humoru. Populární sitcom Comeback, v němž jste ztvárnil jednu z hlavních postav, je přeci jen zcela odlišný formát i druh humoru, než je stand-up komedie. V čem se vy osobně cítíte lépe?
Jak sitcom, tak stand-up mě baví a naplňuje. Myslím, že v obojím jsem už také něco předvedl, a nemůžu říct, že jedno by bylo více oblíbené. Obojí mi sedí dobře.
Comeback je už několik let takový vděčný televizní evergreen, který se úspěšně vysílá znova a znova, byť se nové série dlouhodobě netočí...
Comeback se vysílal v komerční televizi, což je firma. Pokud má peníze, tak točí, a pokud je nemá, tak netočí. Jediný důvod, proč se Comeback netočí, je ten, že na to nejsou peníze. Je to tak v rozpočtu nadnárodní společnosti, která vlastní televizi a někde nahoře někdo řekl, že nové díly nebudou, protože tenhle seriál je zkrátka drahý. Televize Nova není česká, protože patří Američanům, stejně jako 90 procent věcí, které patří cizincům. To, co se tady děje, je určováno zvenku. To je globalizace. Jsme satelit velkých firem. Comeback doplatil na to, že se akcionáři změnili natolik, že ti, kteří jej rozjeli a platili, jsou už pryč.
5. září 2011 |
