Rozlehlými místnostmi centrální genobanky hospodářských zvířat prochází od jednoho kontejneru k druhému drobná usměvavá Zora Krňanská. Je vedoucí zdejšího zařízení.
Mezi oblaky tekutého dusíku vytahuje miniaturní nádoby. „Na první pohled toho tolik neuvidíte, všechno je schované v tubách,“ vysvětluje. A pak některé ze vzácných vzorků vytahuje ven.
Svatební dar pro Williama a Kate, starokladrubský hřebec Favory Alta Cambridge, česká červinka nebo výrazně masné plemeno přeštického prasete, to všechno se v nádobách ukrývá.
V docela nenápadné budově České centrální genobanky hospodářských zvířat v Hradišťku pod Medníkem byste našli plemena zvířat, která už po světě chodí dost vzácně.
A nebýt genobanky, některá z nich by už nechodila.
V útrobách zařízení to ale nechrochtá, nebučí ani neržá. Unikátní plemena tu mají schované v nádržích s tekutým dusíkem. Lépe řečeno, mají tu jejich reprodukční materiál.
A často nejde jen o zajímavá plemena, ale také o skutečné zvířecí celebrity. Třeba právě zmíněný starokladrubský bělouš.
Ten do Anglie nakonec neodcestoval, nemají tam totiž klisny jeho plemene.
„Využít by ho mohli třeba na některou ze svých bílých klisen, ale pak by se nejednalo o čistokrevné hříbě,“ říká Zuzana Šancová z Národního hřebčína Kladruby nad Labem a připomíná, že se chvíli jednalo alespoň o darování odebraných inseminačních dávek. „Jednu dobu o ně skutečně zájem měli.“ Z obojího však nakonec sešlo.
„Pokud by se někdy anglická strana ozvala, rádi vyjdeme vstříc. Byla by to pro nás čest,“ uzavírá Šancová. Není to žádná výzkumná laboratoř jako z televizního seriálu.
Slyšet jsou jen rozvody tekutého dusíku
Genobanka národního programu genetických zdrojů, otevřená v roce 2008 v budovách bývalých Státních plemenářských podniků, uchovává sice zásoby tisíců inseminačních dávek a embryí skotu, ovcí, koz i koní, ale jinak je v ní úplné ticho.
Slyšet jsou třeba jen rozvody tekutého dusíku. „Tady mají obyčejní koňáci, majitelé hřebců, uchované svoje dávky,“ ukazuje na jeden z obrovských kontejnerů Krňanská a odemyká dveře další místnosti.
„Tohle vás asi bude zajímat. Banka genetických zdrojů hospodářských zvířat. Tady jsou huculové, starokladrubáci, český strakatý skot, červinky...“
Při pohledu na všechny ty vzorky člověka napadne, jak se do kontejnerů dostaly. Úplně přirozenou cestou to není. Musel pomoci člověk. Zdejší materiál se navíc neodebírá přímo tady jako dříve. Genobanka má k tomu určenou inseminační stanici v Zásmukách. Romantiku nečekejte.
„U malých zvířat se k odběru použije říjná samice. Samec se nastimuluje a pak se ošidí nasazením umělé vaginy. Býk skáče na takzvaný fantom, když se předtím vydráždí. Výjimečně i použitím elektrických stimulů,“ vysvětluje národní koordinátorka Věra Mátlová z Výzkumného ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi.
V desítkách nádob se ukrývá v ampulích, pejetách nebo tubách národní živočišné zlato. Nebýt toho a dříve centrální banky spermatu, některá původní česká plemena by byla nenávratně ztracena. Příběhy některých z nich, třeba červinek, jsou spjaty se jménem profesora Františka Bílka.
„Zachraňovat její původní genofond začal už ve 20. letech. Tady u nás založil první regenerační stádo,“ vysvětluje Mátlová a dodává, že po kolektivizaci už červinka prakticky neexistovala. V 90. letech se genetici vydali do Hájnice v Podkrkonoší a hledali poslední kusy.
„Už bohužel nebyly čistokrevné. Byly to dcery původních červinek, ale naštěstí po otcích, kteří byli Němci, ale příbuzní, také červené plemeno. Někdy v roce 1994 existovalo posledních čtrnáct živých jedinců a inseminační dávky jednoho jediného otce,“ vzpomíná.
Jediný český býk z linie
K regeneraci se tak použilo i polských a německých dávek. Jediný český býk, jehož semeno měla banka k dispozici, se jmenoval Brilant a jeho linie se tak i dodnes jmenuje.
„Tím se došlo k počtu třiceti nebo čtyřiceti kusů. Od stařičkých krav se ještě odebralo asi sto třicet embryí.“ Díky genobance tak můžeme mluvit o happy endu. „Momentálně máme živých asi dvě stě zvířat.“
Červinka se chovala pro mléko, maso, uměla tahat. Někteří farmáři si ji pořizovali i jako hlídací zvíře, je totiž velmi ostražitá. Později se však začala plemena specializovat na dojná nebo masná a ta univerzální přestala být ekonomicky výhodná.
„My vyždímáme z krávy dvanáct tisíc litrů mléka, před sto lety dala 4 tisíce. Jenže tehdy se dožila 12 až 15 let a dávala telata. Teď dá jedno a za tři roky odejde, protože organismus to v takovém výkonu neudrží. Kráva odejde na nohy, metabolismus, reprodukční problémy,“ upozorňuje Mátlová.
Šlechtěním na výkon přicházíme o geny dlouhověkosti nebo přizpůsobivosti. „A původní znaky budeme v budoucnu určitě potřebovat,“ dodává Mátlová a nepřímo objasňuje funkci genobanky zvířat – záchrana plemen pro případ jakékoli katastrofy nebo obohacování genů různých malých populací.
