Zvonař se svou paní opravili statek v Deštném v Orlických horách a vytvořili tam ateliér. A hlavně nový domov. Oba jsou umělečtí řemeslníci: Jan je zvonař a jeho manželka Barbora hrnčířka.
„Manželka je výtvarnice, má tu keramickou dílnu. Pomáhá mi se zdobením zvonů, občas se naše řemesla prolnou i pecemi a technickým zařízením. Zatím odlévám zvony jen v rodinné dílně v Kostelci nad Orlicí, ale to by se už letos mělo změnit,“ říká dvaapadesátiletý muž.
Zvony jsou všude. Před domem stojí zvonkohra - unikátní hudební nástroj, na dřevěných křídlech vstupních dveří visí zvony různých velikostí, měděné rolničky a nad vchodem cedule Ateliér zvonaře a hrnčířky.
Uvnitř je malý obchod s keramikou a hlavně se zvony od nejmenších až po ty o velikosti do malé kapličky. „Každý zvon, který opouští naši dílnu, je ručně vyrobený originál,“ upozorňuje Šeda, který vyrábí i měděné rolničky.
„Jejich výrobu jsem koupil asi před pěti lety od kamaráda. Na rozdíl od zvonů rolničky dělám přímo tady,“ pokračuje Šeda.
Před ateliérem Šedových stojí zvonkohra na elektrický pohon.
Zvonkohra je vrchol řemesla
Když začne zvonkohra tlouci Ach, synku, synku, člověk, který o Šedových v Deštném nic neví, sebou trhne. V horské krajině je to zcela neočekávaný zvuk.
„Sestavení zvonkohry se mezi zvonaři považuje za vrchol našeho řemesla. Jsme v Deštném, takže střecha má tvar deštníku. Je to celé řízeno přes počítač. Co si na klávesy zahraju, to si zvonkohra umí zapamatovat. Musím to však zahrát bez chyby. Když to cvičím podvanácté, sousedé si užijí,“ usmívá se Jan Šeda.
Elektricky ovládaná zvonkohra je osazena dvanácti zvony v rozsahu jedné oktávy a laděna je v D dur a d moll. Pro tu deštenskou zvony odlil Jan Šeda se synem v letech 2009 až 2011. Mechaniku a pohon sestrojil Luděk Bernard z Rokytnice v Orlických horách.
O zastřešení ve tvaru deštníku se postaral tamní mistr klempíř Tomáš Válek s přáteli podle návrhu Barbory Šedové. „Zvonkohra odbíjí každou hodinu od devíti do osmnácti, přes noc je klid,“ pokračuje Šeda.
Rodinná firma Šedových je jediným výrobcem malých zvonů v Čechách. Vyrábí zvonky od tří centimetrů až po čtyřicetikilové obry o průměru čtyřicet centimetrů pro malé kostely. Ty největší montují s hodinovým odbíjením a elektrickým pohonem.
Jak se ladí zvony
„Základem zvonařského tajemství je vzorec pro výpočet tónu, který však stoprocentně platí jen pro zvony od sedmdesáti kilogramů výš. U těch malých je to spíše orientační,“ vysvětluje zvonař. Hlavním pilířem výroby je hliněná forma, do níž se rozžhavený kov vlévá.
Zvonař odlévá zvony pro malé kostely, začal vyrábět také rolničky.
„Když chcete zvon mírně doladit, jde to. Musíte ho ubrousit, a to zdola nebo zevnitř. Čím je větší, tím je tónová škála širší,“ vysvětluje Jan Šeda.
Zvonařství nedoznalo od svého vrcholu v 16. století výraznějších změn. Srdce se vyrábí ze železa, které by mělo být měkčí, než je zvonovina, aby nepoškodilo zvon. Právě zvonovina zůstává i po staletích nejvhodnějším materiálem.
„Hlavní je dobře udělat formu, mít správný kov a pak zvon odlít. Zvony jsou z bronzu, tedy ze slitiny mědi a cínu. Když je ve slitině více než dvacet procent cínu, už je to zvonovina,“ dodává Šeda.
Učil se od starých mistrů
Ke zvonařství se dostal náhodou koncem 80. let, avšak naplno se výrobou zvonů začal zabývat až počátkem 90. let.
„Tchán byl umělecký zámečník, dělal modely parních strojů. Na jeden z nich potřeboval zvonek a nemohl ho za nic na světě sehnat. Řekl mi: Furt chceš něco vyrábět, tak dělej zvonky, neznám nikoho, kdo by je vyráběl. V Kostelci nad Orlicí jsme postavili koksovou pec, zařídili si dílnu a v roce 1990 jsem odešel na volnou nohu,“ vzpomíná vystudovaný agronom.
Ponořil se do odborných knih, v Podorlicku začal navštěvovat zkušené slévače a nahlížel jim pod ruce.
„Byli to skuteční odborníci, staří praktici, kteří klečeli v písku celý život. Byl jsem pro ně nadšenec, nepovažovali mě za konkurenta, tak mi prozradili spoustu věcí. Zvony jsem začal vyrábět v sedmadvaceti letech a od začátku jsem měl obrovské štěstí. Možná je to i tím, že ke zvonařině jsem přistupoval s pokorou, dokázal jsem naslouchat a na nic si nehrál. Jsem v rodu první, kdo se zvonařinou zabývá,“ svěřuje se Jan Šeda.
Dílnu v Kostelci nad Orlicí postupně převzal jeho syn a on se s manželkou před pěti lety přestěhovali do Deštného. „V červnu chci v Deštném zprovoznit malou indukční pec a začít s odléváním zvonů i tady. Mým cílem je se synem odlít zvon pro kostel v Deštném a věnovat ho obci,“ představuje svou vizi.
Deštné patří do Sudet, ale je úžasné
Šedovi patří k nemnoha lidem, kteří do Deštného přišli v posledních dvaceti letech z podhůří, aby začali nový život. Mohou porovnávat, a tak citlivěji vnímají život v bývalých Sudetech.
Deštné, které patří k vyhledávaným zimním střediskům v Královéhradeckém kraji, má přes pět set stálých obyvatel, avšak v zimě se jejich počet rozroste o tisíce.
„Tady jsou Sudety, odsun původních obyvatel v šestačtyřicátém zpřetrhal kontinuitu osídlení, a to se projevuje dodnes. Je tu minimum lidí, kteří jsou tu více než pět generací. Přišli jsme do míst, kde jsme se museli naučit žít. Je tu třeba v průměru o pět nebo šest stupňů méně než dole, nic tu pořádně nedozraje,“ všímá si zvonař.
„Deštné je přesto úžasné místo. Snažíme se tady vytvořit hezké prostředí jak pro sebe, tak pro své děti a přispět k tomu, abychom tu zakořenili a dali místu něco dobrého a trvalého,“ dodává.
