Naplno to neoznámil, na otázku, zda to byl jeho poslední ligový zápas, jen neznatelně přikývl. „To se ještě dozvíme,“ řekl však Ručinský se zlatou extraligovou medailí na krku a vítězným doutníkem u úst. „Teď to nechme být.“
Co se vám po prvních doušcích šampaňského honí hlavou?
Velké emoce. Po šestém zápase, kdy už nám nikdo nevěřil a všichni nad námi zlomili hůl, jsme zase prokázali nějakou psychickou odolnost a dokázali urvat ten sedmý. Hráli jsme to na půl mančaftu, protože kluci jsou pobití, zbití, zranění, ale nakonec jsme to dokázali. Takže ty emoce jsou neskutečné.
Jste na spoluhráče hodně pyšný?
Když vidím naše kluky, jak mužstvo rostlo celý rok, jak získávalo sebevědomí, jak jsme tou sezonou prošli až ke sladkému konci... Jsem strašně rád za ty kluky, za celé město Litvínov i za klub. Chtěl bych poděkovat všem, kteří nám drželi palce. Slyšel jsem, že jich je po republice spousta, když jsem šel po Praze, potkával jsem zaryté sparťany, kteří nám přáli. Pořádně to oslavte! A těm, kteří nám nefandili, se omlouváme.
Zklamání poražených finalistů z Třince.
Berete titul jako sladkou odměnu za celou vaší kariéru?
Několikrát jsem už říkal, že poslední léta hokejově nežiju pro nic jiného než pro tenhle pohár. Myslím, že letos jsme si to fakt zasloužili. Že to nebyla žádná haluz, žádné štěstí. Je to neskutečný pocit a odměna, protože v mých letech, v tomhle bodu kariéry si tohle prožít s tím mančaftem, klubem, městem i fanoušky je úžasné.
V sérii vám fandil i litvínovský odchovanec Vladimír Růžička, který vás chce do reprezentace na mistrovství světa. Přijedete?
To bych teď neřešil. Jsem plný emocí, samozřejmě si s Vláďou zavoláme, až to opadne, a uděláme nějaké rozhodnutí.
Martin Straka před dvěma lety vystřelil titul Plzni, Petr Čajánek k němu loni dovedl Zlín. Vy jste byl poslední extraligový veterán ze zlaté reprezentační party bez titulu...
Říkal jsem si: Jestli existuje hokejový bůh, tak nám to tam musí přiklepnout. Od začátku sezony jsme se drželi nahoře, hráli jsme dobrý a poctivý hokej. 56 let jsme v lize, nikdy jsme nespadli a nikdy jsme to nevyhráli. Nejsme žádný velkoklub, nejsme bohatý klub. Nemůžeme si kupovat hotové hráče, většinou to tady stálo na odchovancích. Měli jsme výbornou partu, jedno velké srdce. A to nás dotáhlo až sem.
Jak vám bylo po pátém a šestém zápase, kdy se zdálo, že vám titul protekl mezi prsty a najednou se za ním dere Třinec.
My jsme byli celou sezonu psychicky odolní. Moc jsme nebláznili z výher ani z proher. Drželi jsme se svého kurzu, celý rok jsme hráli to, co jsme chtěli. Myslím, že po pátém zápase, ve kterém jsme byli půl minuty a pár centimetrů od titulu, jsme byli pod tlakem. Viděli jsme, že už to máme na dosah, a najednou to bylo strašně daleko. Ale před sedmým finále jsem už na rozbruslení cítil z mužstva takovou pohodu. Z nás to všechno spadlo a oni se doma dostali pod tlak. My jsme byli v klidu a nepřipouštěli jsme, že bychom mohli prohrát.
Jak jste vnímal jste aféru s třineckou brankovou konstrukcí a výroky Miloše Hořavy o hnusu a šlendriánu. Nebylo toho už moc?
Mě už z toho trochu brněla hlava, protože se to furt omílalo. Gól, negól. Takový je hokej, jim taky jeden neuznali. To jsou takové momenty, které k hokeji patří a nejsou to jednoduchá rozhodnutí. Myslím, že ta chvíle v prodloužení pátého utkání nás trochu semkla. Řekli jsme si, že to dokážeme příště a ten pohár vyhrajeme v jiném zápase. Navíc myslím, že to Miloš udělal záměrně, aby odvedl tlak od mužstva a vzal ho na sebe. My jsme šli do zápasu s čistou hlavou.
V Litvínově byla skoro tradice, že tým na podzim dobře začal a v zimě šel dolů. Čím to, že letos se propad nekonal?
Litvínovská plesová sezona? To byla taková naše nálepka, myslím, že to už dávno není pravda. My jsme snad neprohráli víc než dva zápasy za sebou. A udivuje mě, že jsme od Vánoc neprohrávali ani doma, snad až teď dva ve finále s Třincem. Sezona byla úžasná, na jednu stranu jsem si přál, ať to ukončíme už v neděli, ale na druhou stranu jsem rád, že pokračovala, protože byla krásná. Měli jsme výbornou partu, vynikající trenéry, kteří tomu dali řád a šablonu. A Francík (gólman Pavel Francouz) vynikající. Všichni odvedli skvělou práci, od brankáře až po videokouče.
Vzpomněl jste si na ledě na zesnulého Ivana Hlinku?
Samozřejmě. Ivan je tady s námi pořád, v kabině máme jeho fotku a kdyby se toho dožil, určitě by tady byl s námi a prožíval ty emoce. A já jsem přesvědčený, že na nás zeshora kouká a všechno to vidí.
