„Bratr Rushdie se vracel ze školy, byl čtvrtý den v první třídě. Dva bulharští kluci soutěžili v náklaďácích, kdo pojede rychleji přes vesnici. A ten rychlejší bratra srazil a na místě zabil. Protože byl bratr Turek, nikdo to neřešil, nikdo se neomluvil, nikdo nevyšetřoval,“ popisuje Vyskočilová, která patřila k turecké menšině v Bulharsku.
Nejhůře snášel ztrátu syna jejich otec. „Táta si pak hrozně přál mít kluka, a tak nám říkal mužskými jmény, mně třeba Hassan, sestře Ahmed. Učil nás jezdit na koni, zapřahat koně, takové ty praktické věci pro ženy,“ vzpomíná.
Sama pak měla syna, ale jejího otce to nepotěšilo. Právě naopak. Nemanželského vnuka Hariho, k němuž se jeho otec nechtěl znát, nepřijal a Anife vyhodil z domu.
Pomohl jí starosta obce a nakonec se jí dostalo odpuštění. „Máma už toho měla dost. Dopálilo ji, že jí sousedi vypráví, jak malý roste, a ona s ním nemůže být. Jednoho dne šla za tátou a řekla mu, že to stačilo, že už chce své děti vidět. A pozvala mě domů. Nedlouho nato jsem ale odjela na Západ.“
