Sněhu zase ubylo, lidí přibylo. Z reproduktorů vyhrává valčík „Na krásném modrém Dunaji“ a hlasatel v Hochfilzenu vyzývá patnáct tisícovek natěšených diváků: „Udělejte mexickou vlnu, ať se valí přes celý areál.“ Podél trati v ní plují také české vlajky, tolik jich je, až radost pohledět. Parta fanoušků z Jilemnice postává u hrazení dokonce v národních dresech, s jedničkami na zádech.
Skončit první? Ne, úplně nejvýš ještě české ženy, nebo spíše dívky, prozatím nepomýšlejí. Ale favoritkami jsou, to ano. Poprvé po mnoha letech. Doba se změnila.
A jde se na věc. Start. Eva Puskarčíková se s devítkou na hrudi proplétá smečkou 23 biatlonistek. „Evička dobře od startu, jede pátá, šestá. Velká závodnice,“ spokojeně glosuje na střelnici šéftrenér Ondřej Rybář, zatímco Ruska Romanovová ve velké strkanici naopak padá a sbírá se ze sněhu.
Při první střelbě Puskarčíková jednou dobíjí, ale žádný problém, žádné strachy, vždyť desetivteřinovou ztrátu záhy sjíždí. A kdyby jen to, ona se na stojku žene první. České ženy vedou! „Ale šestnáct štafet je pořád pohromadě,“ počítá Rybář.
Položka je parádní, bezchybná. „Evik super,“ raduje se šéftrenér, otočí se na kouče žen Zdeňka Vítka a povídá mu: „Výborně to udělala, počkala si, nenechala se vyhecovat.“ Blonďatá mladá Češka, rozzářené sluníčko týmu, ztrácí pouhých osm vteřin na vedoucí Italky. „A jde do nich,“ komentuje s potěšením šéf svazu Jiří Hamza.
Najednou nastává poplach. Ukrajinka zezadu přišlápne Puskarčíkové hůlku. Sakra, řekne Češka, která jindy dokáže být tak nádherně nad věcí. Videostěna ukazuje, jak se s jednou holí propadá polem.
„Zlomila ji. Do pr...“ uleví si Rybář a éterem okamžitě vyzývá kolegy na trati: „Kdo tam jste? Dejte jí novou.“
Naštěstí český servis pracuje bryskně a nanejvýš profesionálně. Jiří Holubec přiskočí s hůlkou. Puskarčíková má zase vše, co potřebuje, předává štafetu s jen desetivteřinovým mankem na sedmé příčce. Zato utrpení norských favoritek začalo, Ringenová zůstává zpět o tři čtvrtě minuty. A brzy bude pro Norky ještě hůř.
Ááááá, Soči je tu zase
Gabriela Soukalová vyráží na druhý úsek s podobnou razancí jako při ženské štafetě na olympiádě v Soči. Gejzír energie. Že si připadala při rozjíždění tuhá? Zapomeňte. Jiří Holubec, asistent trenéra žen, a Marek Lejsek, kouč mužů, posílají z trati jen samé dobré zprávy.
„Hezky jí jedou lyže, už je předjíždí.“
„Gabča jde dopředu.“
„Už jsme druhý.“
„A už první.“
Sedm štafet pokračuje takřka pohromadě, Soukalová však v jejich čele. Ležku vyčistí, pět ran, pětkrát do černého. Naopak Ukrajinka Džymová, olympijská šampionka v této disciplíně, musí na trestné kolo. A přestože Češka opouští střelnici za Ruskou, po chvíli znovu vysílačka hlásí: „Gábina ve vedení.“
Pak přichází kritický moment číslo 2. Položka vstoje. „Dvě dobíjení,“ informuje Rybář. A další chyba. Zbývá jedna jediná, úplně poslední rána na zbývající černý terč. Stejná situace, při jaké se ocitla během štafety na olympiádě.
Ááááá, Soči, už je to tu zase. Historie se opakuje, blikne jí v mysli. Později bude vyprávět: „Jediná věc mi od startu šrotovala v hlavě: Že nesmím na trestné kolo. Před poslední ranou z rezervního zásobníčku se mi ale tak rozechvěly nohy, že si to nikdo neumí ani představit.“
Chvilka napětí. Pak trenérův výkřik: „Dala to. Uf!“ V italském táboře panuje opačná nálada, další přední tým musí na trestné kolo. Stejně tak Norky, nabírající už půldruhé minuty ztráty.
Žádné zkazíš-nezkazíš si nepřipouštěj
Soukalová předjíždí Francouzku a ze třetího místa se ztrátou 26 vteřin vysílá do třetího úseku Jitku Landovou. Ta při položce vleže po páté ráně rychle vstává, jenže terč na potvoru nakonec nezbělá.
„Myslela, že ji dala,“ utrousí Rybář.
„Jo, hodně těsné to bylo,“ přitaká Vítek.
Češka však dobije, napraví chybu a pokračuje třetí s odstupem 42 vteřin na suverénně vedoucí Rusky.
DŮVOD K ÚSMĚVU. Štafeta českých biatlonistek dojela v Hochfilzenu třetí. Zleva Gabriela Soukalová, Eva Puskarčíková, Jitka Landová a Veronika Vítková.
Přežije v popředí také další položku? Landová a její střelba vstoje, to bývalo obří trápení a zpravidla i smutný propad. Na šampionátu v Novém Městě, stejně tak na hrách v Soči. „Postrach štafety,“ říkala s úsměvem o sobě ona sama.
Tentokrát si přikazuje: „Žádné zkazím-nezkazím si nesmíš připouštět, nic negativního se ti do hlavy nesmí dostat.“
A skutečně, po dvou dobíjeních se udrží v medailové hře. Lyže jí jedou, s Polkami a Slovinkami pospíchá ve skupince bojující o třetí až páté místo. „Jíťa jede fakt pěkně,“ chválí do vysílačky Holubec.
Flegmatik Zdeněk Vítek, řečený Bleky, se po celou dobu potutelně usmívá. „Bleky je dobrej, s ním se mi na střelnici dobře stojí,“ tvrdí Rybář, se kterým naopak na olympiádě nervy cloumaly natolik, že občas při závodě cvičil spartakiádu.
Zezadu se k Češkám přibližují Bělorusky. „Kdo za ně jede na konci?“ ptá se šéftrenér. Tuší odpověď.
„Darja.“
„Sakra,“ prohodí na adresu famózní Domračevové, královny her v Soči. Ale vzápětí při pohledu na jména finišmanek vykládá: „Je tam Darja, je tam Oberhofer, je tam Semerenko, ale my máme Verču.“
A tohle nás nakopne!
Veronika Vítková, letos běžkyně par excellance, si při čekání na svůj part přeje: „Už abych to měla za sebou.“ Vyběhne, hned cukne čtvrté Polce a stíhá druhou Němku.
„Darja se k Verče blíží, ale ostatní ji nesjíždějí,“ kvituje Rybář.
Vzápětí položka vleže přesype mnohé. Do té doby dominující Rusky selžou, musí na kolo, neboť Glazyrinová neukočírovala vlastní nervy. Vítková jednou dobíjí, pečlivě přepečlivě. „Čekala si na tu ránu, čekala,“ vidí šéftrenér.
Teď vedou Němky, s náskokem a velkou nadějí. „Verča je druhá a Darja za ní.“ Ještě stojka.
Němka Preussová při ní betonuje triumf svého týmu, Vítková jednou dobíjí, Domračevová taky. „Darja jede 9 vteřin za Verčou, pak jsou za 15 vteřin Polky a Ukrajinky. Žeňte ji tam,“ vybízí pomocníky Rybář.
Vysílačka z trati po chvíli hlásí: „Ta Darja, to je kalup.“ Češka ji má za zády.
„Ať se Verča za Darjou takticky vyveze a potom ji ve finiši zkusí odpárat,“ radí na dálku Rybář. Jenže Vítková se stále drží před Běloruskou, bouřící stadion na dohled. „Teď ať už ji před sebe nepouští, až za cílovou čarou,“ vyzývá kouč a vyskakuje na zábradlí, aby na finiš lépe viděl.
Bohužel, Domračevová má jiný názor. První Německo, druhé Bělorusko, třetí Česko platí na samém konci. „I to je přece výborné,“ jásá Rybář. Vítková spontánně zvedá ruce nad hlavu. Dokázaly to. Pak padne vyčerpáním na kolena a dlouho se nemůže zvednout. Ale to už se na ní sesype valná šťastná hromada týmových spolubojovnic.
„Nebylo to nic jednoduchého, ale ukázaly jsme, že patříme k nejlepším,“ vykládá finišmanka, v obličeji celá červená po šestikilometrové dřině. Své šťastné růžové náušnice bere po pokaženém sprintu opět na milost. Její vzdálený strýc Zdeněk Vítek se v jednom kuse usmívá a přijímá gratulace. „Náramně se mi to líbilo.“ To ale byla štafetová premiéra v roli kouče.
„Trošku jsme doufaly, že když se všechny trefíme, tak pódium nějak uválčíme,“ přiznává Puskarčíková. Soukalová září, přesně takový závod potřebovala: „Tohle nás nakopne. Hrozná vzpruha pro mě i pro celý tým.“
Následuje chumel české radosti, zmatené pobíhání, poražené norské hvězdy přicházející s blahopřáním, Puskarčíková, která se nemůže vysoukat z bundy, fyzioterapeutka Česneková, která je ze všeho toho povzbuzování úplně vyřízená, že by nejspíš sama potřebovala masáž, fotografové, novináři a Soukalová, která tápe: „Kam mám jít dřív? Já nechci zase někde ztratit lyže.“
Jdou - kam jinam? - na stupně vítězů. Plným právem.
„Štafeta bude bomba,“ říkala před ní právě Gabriela Soukalová.
Realita naplnila očekávání: „Byla to bomba. Stoprocentně byla!“
