iDNES.cz požádal některé osobnosti veřejného života, aby se ohlédly za pondělními událostmi, kdy si lidé připomínali 25 let Sametové revoluce a 75 let od tragických událostí roku 1939, kdy nacisté tvrdě potlačili demonstrace proti německé okupaci, pozavírali české vysoké školy a zatkli stovky studentů. Osobností a těch, kteří se zaobírají českou politickou scénou, jsme se zeptali, co o nás forma pondělní vzpomínky vypovídá.
Rektor UK Tomáš Zima
„Žijeme ve svobodě, ale rozděleni“
Tomáš Zima, rektor Univerzity Karlovy (UK), byl na Albertově v době demonstrace proti Miloši Zemanovi
Řada občanů České republiky si připomněla události listopadu 1939, na které se, bohužel, často zapomíná, a události roku 1989. Na pietních místech jsme vzpomenuli odkazu lidí, kteří v boji za svobodu položili svůj život. Vzpomínkové akce také ukázaly, že žijeme ve svobodné společnosti, kde lidé mohou projevit svůj názor. Na druhé straně také ukázaly, že společnost není sjednocena a je rozdělována. Některé protesty, bych řekl, ukázaly určitou nevyspělost společnosti. Konkrétně myslím protesty na Albertově (lidé tam házeli na prezidenta Zemana vajíčka, pozn. red.). Ale má být dáno sluchu všem, i když si o tom člověk může myslet cokoliv. Ale musím říci, že na Albertově jsem se cítil v pondělí mnohem hůře než v listopadu 1989, protože dav byl zfanatizovaný a ukázal, že už není v platnosti heslo z listopadu 1989: Nejsme jako oni.
Olympijská vítězka Věra Čáslavská
„Zůstaly v nás emoce a nadšení“
Věra Čáslavská, sedminásobná olympijská vítězka, někdejší poradkyně Václava Havla
Musím říci, že listopadová výročí se u nás oživila a je to dobře. Myslím si, že byla dost intenzivně podaná, a to i v médiích. Žasla jsem, jak v nás pořád ještě zůstávají emoce a to nadšení. Připomínat si takové okamžiky potřebujeme jako sůl a třeba je i prožít. Myslím, že v pondělí si hodně lidí uvědomilo, že v podstatě nemůžeme pořád žehrat na různé věci, které se dějí, ale je důležité je vidět, nerezignovat nad nimi, ale také se z nich nehroutit, protože všechno má svůj vývoj. A v pondělí si člověk uvědomil, jak ta doba byla těžká, hektická a jak diplomaticky se muselo jednat s minulou vládou a představiteli a zajišťovat jak protokol, tak různé ústavní parametry. Neobejít je. Bylo to hrozně těžké. Ale po bitvě je každý generálem. To, co se udělalo, to byl velký zázrak a myslím, že bychom za něj mohli být vděční.
Národní třídu zaplnily 17. listopadu tisíce lidí se svíčkami:
Šimon Pánek, šéf Člověka v tísni
„Demokracie bez aktivních občanů neexistuje“
Šimon Pánek, ředitel humanitární organizace Člověk v tísni, jeden z hlavních studentských aktivistů Listopadu 1989
Mně se líbila hlavně spontaneita a pestrost toho, co se v pondělí dělo nejen v Praze, ale na mnoha dalších místech. Líbilo se mi i to, že se přidali lidé spíše mladší, z různých uskupení, organizací nebo akcí, jako byl například Budějovický majáles. Připadalo mi to velmi pěkné včetně toho, že jsem viděl, když jsem šel s dcerami zapálit svíčky, jak dlouhá řada lidí stojí a čeká na to, až budou moci zapálit svíčku na pražské Národní třídě. Sám za sebe žádné oslavy neorganizuji, ani mi to nepřipadá vhodné, ale byl jsem rád, že jsem mohl leccos vidět, k lecčemu se připojit. Potěšilo mě to, protože dobrá demokracie a dobře fungující státy bez aktivních občanů neexistují. A je na nás, jak moc budeme aktivní.
Politolog Josef Mlejnek
„Zeman si vypískání zasloužil“
Josef Mlejnek, politolog, Institut politologických studií, Fakulta sociálních věd UK
Nejviditelnější částí oslav v širokém slova smyslu byl protest proti prezidentovi. Spor s Milošem Zemanem je sporem i o hodnoty 17. listopadu. Největší odpor společnosti nevyvolaly jeho vulgarismy, ale třeba to, co říkal v Číně, a jeho otevřená podpora diktátorského režimu. To samé ve vztahu k Rusku, kdy podporuje Putina v ukrajinské kauze. Jde o podporu diktátorského režimu s imperiálními ambicemi. To vyvolává u části společnosti odpor. Do toho přišel s tím, že zásah na Národní třídě 17. listopadu 1989 byl standardním a nic se tam vlastně nestalo. Přitom to je evidentní lež, byl to brutální zásah a desítky lidí si z něj odnesly trvalé následky.
Tím samozřejmě ještě více vyprovokoval část veřejnosti a pískání na Albertově si vlastně zasloužil. Dobře mu tak, řekl bych. Na druhé straně takto reaguje jen část společnosti a myslím si, že většina je k tomu vlažná nebo apatická.
Odkaz 17. listopadu je opravdovou hodnotou, bohužel, jen pro menšinu společnosti. Je to dáno zčásti tím, že jen menšina společnosti je schopná vnímat politické hodnoty a občanské svobody. A cení si i jiných věcí než jen blahobytu, protože ta změna samozřejmě znamenala změnu k lepšímu, pokud jde o životní úroveň. Ale Sametová revoluce nebyla primárně o ekonomických pohnutkách, ale zejména o občanských a politických svobodách. Jenže toto je něco, co oslovuje menšinu společnosti, a jde to vidět i na volební účasti například v komunálních volbách nebo účasti na referendech. Je to znakem toho, že většinu společnosti veřejný život nezajímá.
Politolog Kamil Švec
„Oslavovali jsme správně, společnost není apatická“
Kamil Švec, politolog, Institut politologických studií, Fakulta sociálních věd UK
Pohledy na připomenutí si listopadových výročí mohou být různé. Já je interpretuji tak, že byla oslavena správně, mám-li to říci nejjednodušším způsobem. V posledních letech se mluví o tom, že občané jsou znechuceni, apatičtí a ono se ukazuje, že to tak úplně není. Společnost je možná klidnější, nereaguje vždy na každý podnět, ale v okamžiku, kdy lidé cítí, že opravdu o něco jde, tak reagují.
V kontextu pondělních událostí na Albertově se ukázalo, že politici si myslí, že jsou prakticky nedotknutelní, že společnost na ně může reagovat maximálně ve volbách. Jenže se ukazuje, že společnost je vnímavá a v okamžiku, kdy některý s politiků překročí mez únosnosti, což se panu prezidentovi podařilo v posledních pár týdnech hned několikrát a to dost významně, tak jeho kroky nezůstanou bez odezvy. Házet něco po někom sice není úplně správné, nicméně reakce odpovídala tomu, jakým způsobem se hlava státu v posledních týdnech prezentovala a jak vystupovala navenek.
Monika MacDonagh-Pajerová v roce 2003
„Češi nejsou hlupáci, umějí prohlédnout manipulaci“
Monika MacDonagh-Pajerová, vysokoškolská učitelka, bývalá mluvčí stávkujících studentů
Začnu Karlem Krylem. „Zpráva z tisku: Obě delegace položily pak věnce ke hrobu neznámého vojína. A co na to neznámý vojín? ...Co tady čumíte, vlezte mi někam, copak si myslíte, že na to čekám? Co tady civíte, táhněte domů, pomníky stavíte, prosím vás KOMU?“
My, studenti z roku 1989, jsme poslouchali Karla Kryla, protože uměl tak skvěle popsat lež a pokrytectví. Doufali jsme, že jednou budeme žít ve svobodné, demokratické a spravedlivé zemi. Demonstrace 17. listopadu, okupační stávka vysokých škol a sametová revoluce ukázaly, že to bylo přání nejen nás, ale většiny lidí v republice a že když dáme síly dohromady, všechno se dá dokázat.
A včerejšek to potvrdil. Češi nejsou hlupáci, umějí prohlédnout manipulaci. Výzva pro nás všechny zůstává stejná - pokaždé, když nám nějaký autoritativní vůdce bude vnucovat svůj názor, musíme my, občané, každý sám za sebe, pozvednout svůj hlas. A je jedno, jestli se jedná právě o Miloše Zemana, Václava Klause nebo Andreje Babiše.
Víme dobře, že i dnes musíme být obezřetní, že vliv Ruska, bývalých komunistů a velkých peněz - od nejvyšší úrovně po tu nejnižší - na českou politiku je zničující. Je to dědictví bývalého režimu, se kterým jsme se dodnes nevyrovnali a útěchou nám může být jedině, že i v poválečném Německu trvalo dlouho, než ze sebe prokletí nacismu setřásli.
Myslím, že byla chyba nechat Václava Klause a Miloše Zemana přifařit se k Občanskému fóru, že Václav Havel byl příliš laskavý a oni tedˇ do něj - a do nás - kopou. Naději vidím v tom, že přes obrovské úsilí těchto lidí zpochybnit odkaz událostí před 25 lety, většina českého národa odkaz sametové revoluce chápe a brání.
Podívejte se, jak demonstranti v pondělí na Albertově pískali na prezidenta Miloše Zemana:
17. listopadu 2014 |
