Díky ní také putují české čepice po světě. „Všechny jsem vyměnila, žádnou nevyloudila,“ předesílá.
Nádražácké čepice začala sbírat v roce 1996 úplně náhodou. Na dovolenou do španělského Santiago de Compostela si přivezla českou čepici, kterou se chtěla pochlubit. Místního výpravčího tak zaujala, že jí vnutil půlku španělské uniformy i s kravatou.
„Ukázalo se, že česká nádražácká čepice je největší valuta,“ směje se Slabá, která od té doby na dovolené po světě nevyráží bez červených čepic na výměnu.
Nejsnáze získala belgickou, výpravčí na peroně prostě bez řečí smeknul a dal jí svoji.
Naopak složitě se čepice získávala ve Francii, tamní výpravčí pokrývku hlavy nenosí, vše totiž řídí počítač a oni prakticky nevycházejí na nástupiště.
Jejich pracoviště je ukryté hluboko v útrobách nádraží a střeží je přísná ochranka. Tu musela Květa přesvědčit, že si jde jenom pro čepici na výměnu. A také zde se zadařilo.
„Zatím mě nikdy neodmítli. Svět nádražáků je totiž ještě v pořádku, udržujeme mezi sebou přátelské vztahy,“ dodává Květa Slabá.
Sbírku pokrývek hlavy chce nadále rozšiřovat, nejraději by do své sbírky získala nizozemskou.
Unikátní kolekci na nádraží v Jablonném doplňují i ukázky historické nádražní techniky.
.
