Co by Bohumil Hrabal říkal na všechny ty oslavy ke 100. výročí jeho narození, kdyby ještě žil?
Zavřel by se v Kersku a nevystrčil nos. Nikdo by s ním nehnul. On tohle opravdu neměl rád.
Jak to bylo s jeho přáním, být pohřbený do bedny s nápisem Pivovar Polná? A proč Polná? Proč ne Nymburk?
Souvisí s tím víc věcí. Jednak měl k Nymburku "odtažitý" vztah. A pak - na Polnou měl hezké vzpomínky. Prožil tu nejranější dětství a byl tu šťastný. Když zemřel strýc Pepin, měli údajně dát - podle Hrabalova vyprávění - jeho urnu do rodinného hrobu do bedny s nápisem Pivovar Polná. Ale opak je pravdou. Když jsme ukládali do hrobu Hrabalovu urnu, žádná bedna tam nebyla. Byla to jen jeho krásná literární fikce.
Vzpomeňte tedy Hrabalovo dětství v Polné.
Vrátíme-li se k jeho dětství, ono je to absurdní. Byla první světová válka, všichni trpěli, ale co si budeme povídat, když máte malé děti, snažíte se je do poslední chvíle toho všeho ušetřit. Rodiče hodně pracovali a on byl v Polné tulákem. Byl tady, jak sám sebe nazýval, takovým obecním dítětem. Lidi říkali: To je malej Bohoušek, pojď se napít nebo pojď se najíst. Měl se tu dobře. Pak jsme po jeho smrti našli v jeho knihovně rukopisné poznámky. Podle jedné věty jsme to přejmenovali "Já si vzpomínám jen a jen na slunečné dny". Teď to vydal brněnský časopis Host jako přílohu. A tam má vzpomínky na Polnou krásný. Jak tady bydlel v bytě. Jak byl tmavý. A proto chodil po krásné místní krajině. To mu zůstalo.
Vy jste ho poznal kdy?
Poměrně pozdě, až někdy na konci roku 1989. Měli jsme samizdatové nakladatelství, v té době už se měnilo na normální. A já jsem si prosadil, že vydáme básnickou sbírku Honzy Krejcarové, což byla dcera Mileny Jesenské. Taková beatnice. Věděl jsem, že se jeden čas v 50. letech objevovala v Libni. A chtěl jsem, aby mi Hrabal k tomu napsal předmluvu. Až mnohem později jsem si uvědomil, jaká to byla drzost. Normálně jsem přišel k Tygrovi a povídám: "Tohle bych potřeboval." A on říká: "Jo, přijďte za tejden, já teď jedu do Londýna." Tak jsem přišel za týden, on už na mě mával od dveří: "Pojďte si sednout." A já tam vydržel sedět až do konce jeho života. Měl jsem klíče od jeho bytu. Podpisové právo. Jezdil jsem s ním po světě. Padli jsme si do oka. Byl to takový zvláštní vztah starého muže a mladého chlapíka. Zpočátku jsem ho bral jako slavného spisovatele. Čím jsme se znali déle, tím víc toto ustupovalo do pozadí. Byl pro mě báječný člověk, vzdělaný, laskavý, plachý, zdroj poučení. I ten okruh lidí kolem něj - výtvarníci, literáti. To bylo příjemné. Vždycky říkám, že jsem vystudoval u Hrabala a u Tygra.
Z Polné se k velké nelibosti pětiletého Bohumila rodina v roce 1919 odstěhovala do Nymburka. Tam při středoškolských studiích několikrát propadl na reálce. Jaký byl jako mladík, ještě neotřískaný zákrutami života?
Po těch několika propadnutích se dostal na studia práv. Žil úplně normálním životem mladého muže. Otec se stal ředitelem pivovaru, měli dostatek peněz. Bohumil byl krasavec. Říkával: to bylo vždycky moje. Já měl ručně šitý rukavice, klobouk od Čekana, psal jsem si básničky, protože mým vrcholným cílem bylo stát se lokálním básníkem. Mít sbírečku nákladem vlastním, rozdávat ji krásným slečnám, abych byl jednička. Bohužel se mu to nepodařilo, protože znárodnili tiskárnu, takže neměl sbírku vlastní. Podle toho, co povídal, byl nesčíslněkrát zamilovaný, slečnám povídal říkanky, ale ony asi chtěly něco jiného. Oženil se v roce 1956 ve dvaačtyřiceti.
Jak se mu líbila Magda Vášáryová coby jeho maminka v Postřižinách?
O tom jsem se s ním nikdy nebavil. Filmy byly jiná etapa. Navíc on byl laskavej, vždycky všem říkal: to je hezký. Pokud zabrousíme na téma filmy - osobně si myslím, že nejhezčí film jsou Ostře sledované vlaky. On je vlastně přepsal do filmového scénáře, měl důležitý podíl na výsledku. Menzel mu jen upřesňoval, jaké jsou technické náležitosti filmového scénáře. Do ostatních filmů moc nezasahoval.
Jak vnímáte nymburskou patálii se studenty, kteří nechtěli přejmenování školy na Gymnázium Bohumila Hrabala?
Přiznám se, že mě to ani nepřekvapilo. Beru to jako revoltu mládí. Kdekoliv chcete něco přejmenovat, vždycky musí někdo vyskočit a vykřiknout: tak se to jmenovat nebude. Když to řeknu lidově, prvotní reakce zřejmě pramenila z neznalosti. Myslím, že teď jim už dochází, kdo byl Hrabal. Že byl světový. To, že se neučil… Jan Zrzavý se nedostal na akademii, spousta lidí neměla studijní výsledky a uspěla nevídaně. To s tím nemá co dělat. A když uspějete ve škole jako premiant, není záruka, že celej život budete pořád jednička. Škola života teprve přijde. Samozřejmě za Hrabalova života on sám jakákoliv pojmenování po jeho osobě odmítal. A když už, měly to být cedulky ve výšce, kam čůrají psi. Zemřel, uběhla nějaká doba a myslím, že uzrál čas tu a tam něco po něm pojmenovat. Napsal jsem Hrabalova průvodce po celé republice a vím, že to funguje. Přijedou Maďaři, Poláci a říkají: "Ještě jsme nebyli v Nymburce se podívat na gymnázium, na tiskárnu, kde mu tiskli první sbírku."
Teď se všude říká, že je Hrabal nejpřekládanější, já si myslela, že spíš ve světě znají Kafku, Kunderu…
Je o něj velký zájem. Líbí se dokonce i Číňanům, začíná se vydávat v Japonsku. Poláci si ho opravdu nesmírně oblíbili, je to jejich národní autor.
Tomáš MazalNarodil se v roce 1956 v Praze. Profesí je bezpečnostní technik. Je literárně činný, byl blízkým přítelem Bohumila Hrabala. Vydal mimo jiné životopisnou knihu Spisovatel Bohumil Hrabal. |
Číňanům?
Ano. Víte, vzorce lidských příběhů jsou všude na světě stejné. Je nějaká nešťastná dějinná událost a do ní je zasazený příběh. A Hrabal byl velmi vzdělaný, podprahově to dokázal do svých vyprávění spodními proudy nastrkat. Z německého filozofa Schopenhauera si vzal jednu větu, které se držel celý život: Veškerá láska je soucit. Ve svých knížkách nemá záporného hrdinu.
Jak psal? Pral se s tím, nebo texty dával rychle a bezbolestně?
Nepsal lehce. Často přepisoval. A často si na nás v hospodě svá vyprávění zkoušel, jestli zaberou. Brousil hrany, kde bylo potřeba.
Hrabal si vlastně zadělal na dobrý vztah k pivu a hospodám v Polné…
Ano. Tím, že vyrůstal v pivovaru v Polné a pak v pivovaru v Nymburce, tak říkal, že měl k pivu vztah sakrální. Maminka, místo aby mu šla za války, kdy to bylo drahé, koupit limonádu, tak nabrala a dala mu napít piva se slovy: "Dej si, Bohoušku." Všude kolem něj se pilo pivo. Hospoda se mu stala zpovědnicí, místem setkání. Dnes už to tak není, ale dřív šli lidi z práce, stavili se na jedno, vyventilovali problémy a domů přišli odpočatí s čistou hlavou. Dneska to v sobě dusí, pak doma přizabijí ženu, protože mají neventilované problémy. Jednou někomu říkal: "My nechodíme do hospody, abychom pili pivo. My si chodíme vyprávět. I když opak je pravdou."
Vzpomínal někdy nějak konkrétněji na Polnou?
Věnoval mi svoje fotky, pár jich tam je právě i odtud. Mezi nimi ta slavná, vyfocená u dveří. Na ní se pětiletý Bohumil bojí, že ho fotograf zastřelí. Brečí v námořnickém oblečku, má ruce za zády. Celkově se z Polné stěhovat nechtěl, krásná krajina na toulání, nechtěl, aby ho přesadili. Ale naštěstí to dopadlo dobře, toulal se i v Nymburce.
Každého jeho známého se všichni teď ptají, zda odešel Hrabal za holuby, či to byla nehoda, nebo plánovaný čin. Co vy soudíte?
Vím stoprocentně, že spáchal sebevraždu. Už nechtěl bejt, loučil se se všemi, tři roky předtím napsal poslední text. Pokaždé, když jsme za ním byli v nemocnici, tak říkal, já se s vámi loučím. Byla to jeho poslední frajeřina. I primář Dungl, který ho v té nemocnici na ortopedii léčil, to několikrát řekl, když se ho ptali. Fáma s holuby vznikla tak, že to přišel vyšetřovat policajt a říká: "On vypad z okna. Nemohlo by to být, že třeba krmil holuby?" Byla snaha věc rychle uzavřít, primář odjížděl za tři dny na kongres…a pak vznikla ta nesmírná blbost, že odletěl za holoubky, že krmil holuby. Tam ani holubi nelítali.
Stýská se vám po Hrabalovi?
To víte, že jo. Byl to náš duchovní otec, i když drsnější. Dalo se s ním radit. Měl zájem o rodinu, ptal se nás, co doma, ne nějak vtíravě. Tím, že neměl děti, vždycky ho to moc zajímalo. Jeho žena mít děti nemohla. Kdyby byl Hrabal otcem, nepsal by, věnoval by se dětem. Sblížili jsme se moc, protože sám píšu, tak mi radil. Říkal mi, co je dobrý, který text překopat. A sám mi třeba dával svoje strojopisy se slovy: "To se vám jednou bude hodit." A říkal mi: "Jestli si myslíte, že jen vy to víte a máte k tomu klíč a chcete to napsat, napište to."
Vy jste si vykali?
Jo. To na tom bylo nejhezčí. Spousta lidí třeba říkala: Bogánek, přijde Bogan. A to jsou lidi, kteří ho potkali v hospodě, a už to byl Bogan. Bezprostřední nejbližší vztah, základní úcta, to je vykání. Mohl mi tykat, byl jsem přece o desítky let mladší. To je na tom to krásný, to křehký.
V monografii o Hrabalovi jste věnoval jednu kapitolu pojmu pábitel…
Slovo pábitel objevil Kamil Lhoták ve starém časopise. Když byl Jaroslav Vrchlický nemocen, měl rakovinu hrtanu a šel si zapálit, tak jak už nemohl vyslovovat, říkal, že jde pábit. Lhotákovi se to zalíbilo, začal to používat v kavárně Slavia v jejich společnosti. Když se ho ptali, co dělá, odpovídal: Pábim. Slyšel to Hrabal a začal to taky používat. Jeho druhá sbírka se jmenuje Pábitelé. Nicméně on říkal: "Stvořil jsem mýtus strýce Pepina jako vypravěče a z toho mýtu se stal pábitel." Pak už to vůbec nepoužíval. Vždycky se osypu, když slyším: velký pábitel, milovník koček, obdivovatel holubů a takové ty blbosti. Je to hloupá škatulka. Přijdete do Kerska na hřbitov. Kdo nezná to jméno, řekne si, že tady zemřel nějaký cirkusák. Všude samé kočky.
A lahvová piva mu tam obdivovatelé nosí?
Od Maďarů občas mívá. Ale Jaroslav Hašek je v tomhle lepší. Ten dostává na hrob i tvrdej.
Mladí lidé v Česku oproti tomu Hrabala příliš nečtou:
