V devětačtyřiceti z padesáti amerických států je dnes prostituce ilegální, v dovoluje ji jen Nevada. Ženy, které sex za peníze nabízejí, nepožívají žádné ochrany, lidé, kteří ji kupují, jsou směřováni do nápravných programů. Vždy to tak ovšem nebylo, připomíná Melissa Gira Grantová v magazínu AlterNet.org.
Své okénko do historie prostituce v Americe otvírá verši písně ze San Franciska devatenáctého století. V devětačtyřicátém přišli zlatokopové, v jednapadesátém děvky, zpívá se v ní: "A když se dali dohromady, zplodili rodného syna." Ano, autorka chce naznačit, že prostitutky stály u kolébky Ameriky.
Prostitutky jako pionýrky
Například New Orleans, budoucí domov největšího okrsku s červenými lucernami. V roce 1721 pobývalo v celé kolonii Louisiana mimo otroků něco méně než 700 mužů. Francouzská vláda tam přes oceán vyslala osmdesátku žen, v domnění, že jejich příchod vytvoří spokojené, legitimní, sezdané páry. Pletla se, mnohé z migrantek se na loď totiž dostaly z vězení, kde byly kvůli placené "lásce". A po příjezdu do Nového světa se jim pokračování v jejich staré živnosti zdálo lepší, nezávislejší alternativou k manželství s osadníky.
Další zásilka francouzských lehkých dam dorazila do Ameriky o sto dvacet let později, v raných dobách zlaté horečky. Směřovala do San Franciska, které bylo tavicím kotlíkem plným těch nejbizarnějších vyplavenin lidské existence. Jeho kriminálnická čtvrť Barbary Coast byla domovem tuláků, zlodějů, lupičů, alkoholiků, kuřáků opia a vrahů, kteří se v tamních nálevnách snažili svou degradaci jakýmkoli způsobem prohloubit. V uličkách přežívalo až 25 tisíc ztracených existencí, z toho bylo ale jen tři sta žen. S ohledem na tento poměr vlastně není divu, že třetina až dvě třetiny z nich byly prostitutky, mezi jiným z Peru, Mexika či Chile.
A bylo jich málo, proto v roce 1850 list Pacific News přináší zprávu o tom, že se do San Franciska vydává na devět set žen, "pečlivě vybraných z bordelů Paříže a Marseille". Z neznámých důvodů nakonec do města připlula jen padesátka "misionářek". V roce 1852 se říkalo, píše Herbert Asbury, autor dějin Barbary Coast, že "na světě není země, která by v San Francisku nebyla zastoupená alespoň jednou prostitutkou".
Sexuální průmysl byl ve městě rozdělen do dvou sektorů. Na ženy z Asie zbyly jednopokojové krcálky v Chinatownu, nalepené na herny a temné nálevny, bílé prostitutky se usídlily v prostorných salonech s mnoha ložnicemi, halami a pokoji zařízenými ve viktoriánském stylu poblíž divadel, hotelů a domů svých bohatých klientů. Rozdíl byl však jen ve slupce, za zdmi jedněch i druhých pokojů se odehrával tentýž byznys, tytéž hrátky.
Červené lucerny
Město se přitom nerozpakovalo říci si o svůj díl peněz z obchodu s "láskou". Majitelé domů inkasovali od bordelmamá mnohem vyšší nájemné, než jaké bylo ve městě obvyklé, o část ze zisků se hlásila i policie.
Tahle neformální regulace, či spíše korupční tolerance prostituce však netrvala věčně. Světlo světa měla spatřit první čtvrť vyhrazená sexuální práci. I když dnes máme městský prostor vyhrazený červeným lucernám spojený s Evropou či Asií, je americkým vynálezem. Podle oxfordského slovníku angličtiny se tahle fráze poprvé objevila v listu Sandusky Register v Ohiu v roce 1894. Neodkazovala přitom na nevěstky, ale na jejich klienty. Když totiž služeb prostitutek využívali během pracovních směn železniční dělníci, nechávali před dveřmi bordelů rozsvícené červené svítilny. Jejich šéfové je tak mohli v případě potřeby podle světel najít.
První čtvrtí, která soustředila nevěstince z celého města, byla pravděpodobně Storyville v New Orleans. Ženám poskytla bezpečnější pracovní podmínky, než měly v doupatech v zastrčených uličkách jiných měst. Jejich podniky nabídly pracovní místa pianistům i barmanům, v barech na okraji Storyville se zákazníkům dostalo turistických katalogů s popisem služeb jednotlivých nevěstinců a jejich pracovnic, říkalo se jim Blue Books, Modré knihy.
Pro leckteré prostitutky z řad dělnické třídy bylo podle historičky Ruth Rosenové nejstarší řemeslo, navzdory ostrakizaci a degradaci, které s sebou neslo, cestou k sociální mobilitě.
Ve Storyville jste našli barabizny i honosné domy s "láskou" za peníze.
"Na sérii slavných portrétů prostitutek z oné doby vypadají dotyčné uvolněně, spokojeně a usměvavě," popisuje autorka, které je současné ilegální postavení prostituce v USA trnem v oku.
Mimo zákon
Připomíná však, že před obdobím červených luceren sexuální služby bivakovaly na okraji neworleánské společnosti. Na ženy, které veřejné mínění s prostitucí spojovalo, se ostatně nahlíželo jako na společenské psankyně už jen proto, že nežily v manželském svazku, přesto vedly sexuální život, a navíc se ještě o sebe dokázaly finančně postarat jako nezávislé pracující.
Právo však neznalo termín "prostituce" ani "prostitutka". Ženy, které prodávaly sex, byly trestány podle pozůstatků anglického zvykového práva, které zakazovalo "potulku" a "toulání se po nocích" (pakliže jste byl chudý nebo žena). V roce 1817 ukládal zákon v New Orleans podle historičky Judith Kelleher Schafferové pokutu pětadvacet dolarů prostitutce, která bude rušit veřejný pořádek.
Další zákony trestaly urážku bílé osoby barevnou ženou, přestrojování se žen do mužských šatů. Stejně jako muži přistižení při homosexuálním styku mohly být ve státě Louisiana nevěstky postiženy podle zákona z roku 1805, který zakazoval orální a anální sex, ať se odehrával zadarmo či za peníze, jako "zločin proti přírodě". Mimochodem, za neústavní byla tahle právní norma prohlášena až v roce 2012.
A bude ještě hůř. Boj proti společenskému zlu
Věci se podle autorky ještě zhoršily na počátku dvacátého století a mohli za to prý společenští reformátoři a reformátorky z řad náboženských aktivistů i prvních kampaní za práva žen. Reformní hnutí tlačilo na policii, aby podnikala v nevěstincích a salonech razie a snažilo se kriminalizovat podnikání, na nichž prostituce závisela, jako bylo pronajímání pokojů či provoz barů. Povedlo se mu prosadit, že podle zákona byli za prostituci právně zodpovědní i vlastníci nemovitostí, kde k ní docházelo.
Konec čtvrtí, v nichž se prodejný sex akumuloval, urychlil federální zákon proti sexuálnímu otroctví z roku 1910 a dekret válečného loďstva o zákazu fungování jakéhokoli podnikání, které souvisí se sexem, v blízkosti vojenských základen.
Do roku 1916 zavřelo své čtvrti s červenými lucernami sedmačtyřicet měst, o rok později se končí historie slavné neworleánské čtvrti Storyville.
Protiprostituční tažení se neobešlo bez protestů těch, jimž chtělo reformní hnutí pomáhat. My, obyvatelky podsvětí, víme, že veřejné mínění je proti nám a že zákon proti červeným lucernám prosadí, chceme tedy vědět, jak se o nás veřejnost postará, napsala v oné době skupina prostitutek listu New York Evening Journal: "Nechceme 'domovy', žádáme pouze o práci. Většina z nás ji přijme. Z něčeho musíme žít. Jsme lidské bytosti…"
Uvízly v síti. Policie odváží k výslechům zaměstnankyně "masážního institutu" i s jeho majitelkou "doktorkou" Annou Swiftovou.
Dekriminalizujte naši práci. Bývalá prostitutka a hlavní postava organizace COYOTE Margo St Jamesová s herečkou Jane Fondovou. Sdružení hájilo práva nevěstek, jeho název znamenal "Odvolejte svou starou, přežitou morálku".
Nic z reformátorského snažení ženám, které se prostitucí živily, nepomohlo, rekapituluje výsledky pokrokářského hnutí feministická historička Ruth Rosenová v knize Ztracené sesterství: prostituce v Americe 1900 až 1918. Rušení speciálních čtvrtí, které se stalo největším úspěchem reformátorů, podle ní nejvíc ublížilo prostitutkám.
Důvody, které ženy do náručí prostituce dovedly, především genderovou a sociální nerovnost, moralizátorské úsilí neodstranilo, jen zhoršilo podmínky, v nichž se provozovala. Z nevěstinců, které nabízely relativní bezpečí a ochranu, byly ženy vyštvány na ulice a vydány napospas policejní šikaně. Solidární "sesterské" komunity kolem červených luceren nahradilo odírání a násilí ze strany pasáků, na nichž se od té doby staly prostitutky závislé.
