RECENZE: Medal of Honor: Warfighter je jen další obyčejná válečná akce

Pokud jste od titulu Medal of Honor: Warfighter čekali cokoliv jiného než nalinkovanou a efektní střelnici, budete zklamáni. Radost neudělá ani množství chyb.

Herní průmysl má problém. Ty největší prostředky totiž investuje do titulů, které zabředly do určitého schématu a nejsou schopné se z něj vymanit. Příběhové kampaně titulů jako Modern Warfare, Battlefield, Black Ops, ale třeba i nedávného bondovského propadáku 007 Legends jsou si podobné jako vejce vejci.

Tyto hry se sice odehrávají po všech koutech světa a tváří se v tomto ohledu atraktivně, jenže to je k ničemu, když hráče nenechají zajímavá prostředí objevovat, tlačí je jedním koridorem kupředu a nechají je dělat pouze jediné: únavně střílet po stovkách nepřátel. Bohužel musíme říci, že nový Medal of Honor je přesně takový. Navíc nezdařenými pokusy o invenci dokazuje, že tento žánr snad ani reformovat nelze.

Opět se vypravíte na protiteroristické tažení, tentokrát například do Sarajeva, Somálska, Dubaje či na Filipíny. Zlí hoši jsou aktivní po celém světě a američtí vojáci Preacher a Stomp jsou jim neustále v patách.

Většinu hry strávíte, jako už tolikrát, v hratelných vzpomínkách. Celkem 13 misí je usazeno v příběhu, vyprávěném relativně dlouhými renderovanými sekvencemi, kterému se tvůrci pokusili propůjčit osobní rozměr.

Osobní rozměr

Tom Preacher a jeho žena se za dobu jeho služby odcizili. Hráči nyní mohou přihlížet, jak k sobě ještě s dcerou Bellou opět nacházejí cestu. Preacher totiž hodil flintu do žita poté, co se těžce zranil při misi v Madridu, a s válkou už nechce mít nic společného. To by rád změnil jeho kamarád Stomp, který zjevně ví, jak na to.

Možná to byl na začátku dobrý nápad, jenže v podání autorů Medal of Honor: Warfighter je křečovitý a jeho vyznění šustí papírem. Jako by si tvůrci na začátku vývoje sedli ke stolu a horečně vymýšleli, co by v takové válečné akci nemělo chybět.

Motiv válečného veterána a jeho rodiny napadne v USA asi každého, stejně jako snaha o senzaci trochou politické nekorektnosti v podobě tutoriálu, který si projdete v roli jemenského bojovníka za šíření islámu.

Klasika na jeden způsob

Drtivá většina misí se odehrává v klasickém Call of Duty stylu, kdy cestujete z jednoho exotického místa na druhé a ve zcela nalajnovaných úrovních pálíte po vybíhajících vojácích.

Pravdou je, že aspoň tu a tam dokáže nový Medal of Honor překvapit, zejména pak osvěžujícími automobilovými honičkami. Ale i ty působí až příliš naskriptovaně a asi není náhodou, že se vám pronásledovaného podaří dopadnout vždy přibližně na stejném místě.

Přestože Medal of Honor nelze proběhnout zcela bezhlavě a je potřeba tu a tam využít ke krytí překážek, které se vyskytují v dostatečném množství, není dohrání vůbec nic náročného. Neříkáme, že ono v podstatě bezduché střílení není těch pár hodin zábavné, ale motivaci, napětí ani výzvu v něm nehledejte. 

Je to herní konzumace v tom nejprostším slova smyslu. Nepřátel je tolik, že už o nich tak ani nepřemýšlíte. Jsou to jen figury na odstřel. Tomuto chápání nahrávají i svým chováním, kdy se nezmůžou na nic jiného než v daných intervalech vykukovat a pálit, případně se na vás bezhlavě vrhat.

Při hraní Medal of Honor: Warfighter budete mít zase jednou pocit, jako kdyby někdo zprůměroval a převařil prvky z ostatních her tohoto žánru a opět vám je předložil. Zkrátka ten starý dobrý standard. Pochopíte to například při otevírání, vykopávání a rozstřelování dveří. To samozřejmě nemůže probíhat standardně, ale musí se při něm zpomalit čas jako v Modern Warfare 2.

Jenže těch dveří je ve hře asi sto a někde v polovině to začne být neskutečně otravné. Když ke konci hry narazíme na další dveře, vypadne z jednoho ze spolubojovníků vtipná věta: "Cože? Ještě jedny zamčené dveře?" Tehdy pochopíte, že autoři si toho, co napáchali, byli moc dobře vědomi a ztratíte s nimi jakékoliv slitování.

Na pohled pěkné

Medal of Honor: Warfighter nevypadá špatně. Jakoby to ale s grafickým nástrojem Frostbite 2 vůbec šlo! Takový Battlefield 3 však vypadá ještě lépe: nemá tak odbyté textury a nabízí mnohem lepší efekty. Ve Warfighteru si navíc příliš neužijete zničitelného prostředí, které přichází ke slovu prakticky jen ve spojení s podpůrnou palbou.

Přes objemnou opravu, která vyšla v den vydání, ve hře zůstalo požehnané množství chyb. Stalo se nám například, že nás spolubojovníci natlačili do míst, s nimiž hra vůbec nepočítala a ze kterých se nelze dostat.

Parťáci se také rádi natrvalo zasekávají v cestě nebo procházejí stěnami. Velké problémy má také zvuk, který se někdy opožďuje (třeba výbuch granátu) nebo se nedostaví vůbec.

Medal of Honor: Warfighter tak v příběhové kampani není dobrou hrou. Dokonce se nemůže pochlubit ani řemeslným zpracováním jako jeho konkurence. A Electronic Arts to věděli už před vydáním: proto titul na recenze poskytli až poté, co byla hra venku, a pod vlivem mohutné reklamní kampaně se mohla vesele prodávat. Jenže takový trik uděláte jednou, možná dvakrát a značku definitivně odstřelíte.