To je výborná věc, když třeba dostanu chuť na smažené brambůrky k pivu. Tyhle syrové, tuhé, hnědé, slané a drahé plátky, které voní zhruba jako kráva v rozbité ponorce, jsou stejně dobré jako chipsy, ale není v nich žádný zbytečný tuk.
Jenom bílkoviny.
Sice si teď musím pořád šťourat nehtem v zubech, ale těší mě představa, jak snadno se bude má postava v příštích pár týdnech rýsovat.
Venca si vede svou. "Já bych spíš sázel na obyčejnou, kvalitní stravu, to by ti úplně stačilo."
Raději mu ani nevyprávím, co jsem si v tom obchodě koupil dalšího. Ostatně, sám si nejsem jistý, co to je. Stříbrný pytel s kilem prášku. Jmenuje se to nějak jako "Hypersuperprotein", a jelikož je v tom i jakýsi kasein, měly by mi bobtnat svaly ve spánku.
Prostě si v noci rozmíchám prášek ve vodě a ráno budu o pár milimetrů blíže cíli – rozbít redakční futra svými bicepsy.
Pereme se jako kašpaři
Ne, nehrabe mi. Každým dnem přibývá důkazů, že se mi ta dřina v posilovně v kombinaci s metrákem tvarohu a syrového masa vyplácí.
Například jsem teď o víkendu nedostal přes hubu, ale o tom až za chvíli...
Pro mě je hlavní, jak jsem za tři týdny zpevnil tělo. Dnes by mi například kdokoli mohl dát herdu do břicha, ale kdybych na ni byl alespoň trochu připravený, bude to bolet tu pěst, nikoli břicho.
Je to už dávno, přinejmenším deset dní, co se Venca bál, že mu při každém prudším pohybu vyrazím oči svými extrémně vystouplými žebry. Najednou žebra zalezla.
Je to už dávno, co Venca pravil, že prý mám celou levou část zad totálně ochablou. Tohle všechno je pryč, stačilo deset hodin v posilovně.
Konečně můžeme začít s opravdovou silovou přípravou, tím pádem přibylo činek.
"Rozdělíme trénink," povídá Venca (i když možná to taky povídá jinak, protože já mu polovinu rad moc nerozumím), "chvíli budeme trénovat rychlostní, a hned potom zase maximální sílu."
Když se na něj zadívám podobně zmateně, jako se má matka dívala na tyto články, dokud je zhnuseně nepřestala číst, moc mi nepomůže. "Jednou budeme stresovat svaly rychlostí a podruhý vysokým závažím."
V praxi to znamená, že mě teď Venca dost týrá. Jednou tlačím malá závaží rychle a velká pomalu, jindy pak extrémně velká co nejrychleji nad hlavu a co nejpomaleji zpět k prsům.
Když už nemůžu, musím se ještě svalit na žíněnku, představovat si, že mám pod pupkem svíčku, a skoro minutu rolovat svůj žaludek.
Přituhuje. Tomáš Poláček se v posilovně trápí už tři týdny, součástí jeho menu jsou stroje i činky, taky se s trenérem ale pere.
Potom jsem vyřízený, ale Venca vždycky přijde s nějakou šíleností. "A teď si dáme zápas," říká zcela vážně – on, který je z ocele, vrcholový sportovec. Prý se mu mám dostat oběma rukama do podpaždí a zvednout ho do vzduchu.
Zmáčím ho potem, funím.
Zbytek posilovny si musí myslet, že jsme kašpaři, především já. Když už mě Vašek nechá vyhrát, vypadají moje ručky pod jeho pažemi jako dva teploměry – ovšem tohle se do měsíce vyrovná.
Překvapením za závěr bývá takzvaný "asistovaný strečink". Venca si například vezme moji hlavu, a začne mi ji vyvracet z krku, že bych z toho řval, ale neřvu, neboť chápu, že jsem si tragicky dlouho ničil postavu po barech a před monitory počítačů.
Že jsem zatuhl, a teď za to holt trpět musím.
A stal se zázrak
Stala se mi výborná věc.
V sobotu jsem musel do Olomouce, na křtiny synovce Mořice.
Není tedy náhoda, že jsem pak dvanáct dalších hodin seděl v minipivovaru jménem Moritz.
Náhoda není ani nadlimitní množství vypitého piva, v té hospodě se nedá odolat ani v době extrémního tréninkového procesu.
Abych to zkrátil – bylo už jedenáct večer, když jsem si s někým povídal o Romech, možná poněkud hlasitěji. "Kamaráde," halekal jsem, "s polovinou z nich řeč nenajdeš, ale fakt znám i takový Cikány, co jsou úplně v klidu."
Náhle se ozval neznámý chlap od jiného stolu. "Neexistuje Cikán, co by byl v klidu," ani se nepředstavil.
Byl jsem už ve stavu, kdy se člověk snadno vznítí. "Kdo je zvědavej na tvoje názory, ty," nemohl jsem najít termín… "Ty přiskříplá spermie," našel jsem konečně jeden kostrbatý.
"A pojď ven!" vyzval mě onen neznámý k dostaveníčku, a jak teď posiluju, tak jsem se prudce zvedl ze židle, vyšponoval žíly na krku, zatvářil se zle, jako bych už někdy v životě někoho přepral, a stal se zázrak. Ten týpek vycouval.
K číšníkovi ještě prohodil jedovatou narážku "Řeknu vám, že tu máte divný hosty," ale to mi bylo jedno. Máchal jsem se v doposud nepoznaném pocitu vítězů.
Dobrovolně přiznávám, že jsem se pak před spaním hrdě bouchal pěstmi do hrudi. Nejdřív dvakrát, spíše stydlivě, ale ono to znělo tak nově a dobře, že jsem pak nahodil pěsti do smyčky.
Bylo to lepší než usínat s knížkou.
