Večer 12. srpna si Pfeifer vyrazil se svou přítelkyní do Západního Berlína. Zašli si do kina na třídě Kurfürstendamm a o půlnoci se vrátili vlakem přes hraniční přechod na Friedrichstrasse. Netušili, že to byl jejich poslední výlet na Západ. Přes noc město rozdělily ostnaté dráty a začala růst berlínská zeď.
"Když jsem se druhý den probudil a slyšel zprávy v rádiu, byl jsem naprosto zděšený. Myslel jsem si, že lidé budou protestovat jako 17. června," vzpomíná s odkazem na rok 1953, kdy při nepokojích proti režimu zahynulo nejméně padesát lidí.
"Šel jsem se svojí přítelkyní k Braniborské bráně. Žádná demonstrace se ale nekonala, v ulicích byla jen spousta vojáků a tanků," svěřil se pětasedmdesátiletý muž časopisu Spiegel. "Chtěli jsme přeskočit ostnatý drát, ale nenašli jsme k tomu odvahu," dodává. Se svou dívkou se vrátil domů a dalších pár týdnů přemýšlel, jak se dostat pryč.
Doslechl se o možnosti útěku systémem kanalizace. Stasi v prvních týdnech nestačila ucpat všechny únikové cesty v podzemí a Pfeiferovi spolu s dalšími pěti odvážlivci se v září skutečně podařilo dostat stokami na Západ. Přítelkyně měla dorazit s další skupinou o několik dní později.
Podzemní pomsta
Východoněmecká tajná policie ale mezitím trasu objevila. Přestože se jeho přítelkyni podařilo z podzemní léčky uniknout, o pár dní později byla zatčena doma. Komunistická justice ji poslala na sedm let do vězení.
"Šílený rozsudek," říká dnes Pfeifer. Přestože verdikt byl později snížen na tři roky, někdejší milenci se dalších 27 let neviděli. Rok před pádem zdi se jeho mladická láska provdala v NDR za jiného muže.
Hned jak se Pfeifer stal občanem Západního Berlína, rozhodl se využít svého vzdělání inženýra a komunistickému režimu se pomstít. Připojil se ke skupině studentů, kteří kopali tunely pod berlínskou zdí do východní části města.
Třikrát byly jejich plány prozrazeny a selhaly. Napočtvrté ale slavili nečekaný úspěch. V září 1962, po třech měsících kutání hutnou jílovitou půdou, dokončili 145 metrů dlouhý tunel, který vedl ze staré továrny v Bernauer strasse a na východní straně zdi ústil ve sklepě činžáku na adrese Schönholzer strasse 7.
Tunel 29
Pfeifer si dodnes vybavuje napínavé minuty před prokopáním posledních metrů. Byly jeho výpočty správné? Vynoří se ve správném sklepě? A nepřivítají je po vyviklání poslední cihly namířené zbraně agentů Stasi? Nic z toho se naštěstí nestalo.
Jejich podzemní cesta na svobodu se dostala na titulní stránky světových novin jako tzv. Tunel 29, protože jím uprchlo 29 lidí, převážně přátel a příbuzných mladých kopáčů. Stasi ho objevila až po jedenácti dnech, to už ale bylo pozdě. Pfeifer a jeho kumpáni ho používali jen dva dny, protože se báli prozrazení a tunel se rychle plnil vodou.
"Byl to pocit neskutečné radosti. Cítil jsem strašné zadostiučinění, že jsem udělal něco proti systému, který jsem tak nenáviděl," vzpomíná po letech muž, který si v těchto dnech spolu s ostatními uprchlíky připomíná půlstoleté výročí stavby zdi.
