Vyhlídky na demokratizaci v Libyi mohou negativně poznamenat čtyři scénáře vývoje: občanská či kmenová válka, vojenská vláda, "zaseknutí se" ve stavu transformace a rozdělení země. Vzhledem k vysoké ceně, kterou už Libyjci zaplatili, by se těmto scénářům mělo předejít, a nikoliv se z nich později zotavovat.
Úmyslně volil násilí
Nejhorší riziko představuje možnost občanské či kmenové války. Egyptští revolucionáři si jej uvědomovali. Když v zemi po pádu Husního Mubaraka propuklo sektářské násilí, revoluční koalice si osvojila heslo: "Tuhle radost ti, Mubaraku, nedopřejeme." Represivní diktatury ve svobodných a poctivých volbách nedokážou zvítězit. Mohou ale využít krajní násilí, aby upevnily svou moc nad státem, jeho obyvateli a institucemi.
Aby vyhrál, libyjský plukovník Muammar Kaddáfí kampaň občanského vzdoru tedy záměrně a úspěšně proměnil v ozbrojený konflikt. To bude mít v postautoritářském kontextu své důsledky. Studie o občanském odporu, zveřejněná Columbijskou univerzitou, doložila, že pravděpodobnost opětovného propuknutí občanské války po úspěšném ozbrojeném tažení proti diktatuře dosahuje 43 procent, kdežto po neozbrojené kampani jde jen o 28 procent.
Podle téže studie, vycházející z 323 případů ozbrojených a neozbrojených opozičních kampaní v letech 1900 až 2006, je pravděpodobnost demokratické transformace během pěti let po úspěšné ozbrojené opoziční kampani jen 3 procenta, leč po neozbrojených kampaních je 51 procent.
Demonstrace na podporu Kaddáfího v Tripolisu (8. července 2011)
Samozřejmě že Libye může temné vyhlídky na postautoritářskou občanskou válku přežít. To však vyžaduje tlumení kmenové a regionální polarizace, jakož i řevnivosti mezi Přechodnou národní radou a Vojenskou radou a mezi vysokými vojenskými důstojníky. Násilná polarizace nevznikla jen mezi východními a západními kmeny, nýbrž také mezi některými kmeny na západě země.
Minulý měsíc například propukly ozbrojené střety mezi rebely z az-Zintánu a z patnáct kilometrů vzdálené vesnice ar-Rajjanija. Zemřelo šest lidí – což je připomínka toho, co se může stát, když mezi sousedními městy a vesnicemi vytrvale sílí polarizace. Krevní msta není v Libyi neznámá a v ozbrojené společnosti složené z více než 120 kmenů – mezi nimiž je asi 30 významných co do počtu i prostředků – se může stát velice nebezpečnou.
Vojáci ve hře
Dalším negativním scénářem je vojenská vláda. Přechodnou národní radu vede několik osobností z řad "svobodných důstojníků" – skupiny, která v roce 1969 zosnovala puč namířený proti monarchii. Patří k nim generál Abd al-Fatah Júnis, generál Sulejmán Mahmúd, plukovník Chalífa Haftar, major Muhammad Nadžm a další. Tyto osobnosti mají směs legitimity historické, vycházející z účasti v puči z roku 1969, a současné, za pomoc poskytnutou revoluci 17. února. Patří rovněž k několika velkým kmenům, což je zárukou širokého kmenového zastoupení, kdyby se moci ujala vojenská rada, tak jako v Egyptě.
Libyjci slaví vydání mezinárodního zatykače na Kaddáfího. (28. června 2011)
Ať už se však v Libyi dostane k moci kdokoli, na rozdíl od Egypta nezdědí nutně špatné ekonomické podmínky, které mohou ohrožovat jeho legitimitu a podrývat popularitu. To by mohlo skupinu vysokých důstojníků motivovat, aby přímo vládli, zejména bude-li vítězství v Libyi dosaženo vojensky. Vystoupení armádních důstojníků v Tripolisu proti Kaddáfímu a jeho synům by mohlo ukončit konflikt, přičemž právě vojenští velitelé by si za to připsali zásluhy – a politický kapitál.
Libyjcům, z nichž většina nikdy z bohatství ani potenciálu země skutečný prospěch neměla, už ale čtyři desetiletí vojensky založené diktatury patrně stačily. Co se týče schopnosti plodit teroristy a přistěhovalce bez dokladů – pro Evropu dvě zásadní otázky –, arabští vojenští diktátoři se zapsali dosti neslavně. Přesvědčivou připomínkou je Alžírsko 90. let minulého století a západní vlády nechtějí, aby se znovu roztočil bludný kruh represivních autokratů plodících násilné teokraty a utečence.
Libyjská žena se raduje ze svého přijetí do Kaddáfího armády.
Ženy oslavují svůj vstup do Kaddáfího armády.
Aby vše nezůstalo napůl cesty
Třetím možným scénářem je "zaseknutí se" ve stavu transformace, takže by Libye zůstala v "šedé zóně" – ani úplná demokracie, ani diktatura, ale země "napolo svobodná". To znamená pravidelné volby, demokratickou ústavu, občanskou společnost společně s volebními podvody, pokrouceným zastoupením, porušováním lidských práv a omezováním občanských svobod. Při uváznutí v transformaci se obvykle vyčerpá hnací síla demokratické změny a široce rozšířená korupce, slabé instituce státu a pokulhávající bezpečnost se postarají o utvrzení mýtu o "spravedlivém autokratovi". Ilustrací takového výsledku je vláda Vladimíra Putina v Rusku.
Studie publikovaná v časopise Journal of Democracy bohužel doložila, že ze sta zemí, které byly v letech 1970 až 2000 označeny za "transformační", se plně demokratickými stalo jen dvacet (například Chile, Argentina, Polsko a Tchaj-wan). Pět zemí opět sklouzlo k brutální diktatuře (mimo jiné Uzbekistán, Alžírsko, Turkmenistán a Bělorusko), zatímco zbytek uvázl kdesi v transformaci.
Vzhledem k nedostatečnosti demokratické zkušenosti Libye mají někteří lidé za to, že právě takový je pravděpodobný výsledek éry po Kaddáfím. Libye ale není jedinou zemí, která se pokusila přejít od diktatury k demokracii se slabými institucemi a silnými kmenovými příslušnostmi. Albánie, Mongolsko a Indie úspěšně prošly ještě těžšími zkouškami – a nabízejí užitečná ponaučení týkající se demokratických transformací za nepříznivých okolností.
Libyjský vůdce Muammar Kaddáfí na snímku z března 2011
Chaotické hranice
Čtvrtým scénářem je rozdělení, přičemž se obecně zmiňuje staré členění do tří provincií z osmanských dob: Kyrenaika (východ), Fezzán (jih) a Tripolsko (západ). Kyrenaika je od Kaddáfího osvobozena, Tripolisko ne a Fezzán se k revoluci tak docela nepřidal. Správní hranice těchto tří krajů ale nebyly nikdy přesně vymezeny a od roku 1951 se přinejmenším osmkrát změnily. V roce 2007 Libye neměla tři kraje, ale 22 ša’bijját (správních okrsků).
Na všechny tyto scénáře budou mít vliv výsledky dění v Egyptě a Tunisku. Dojde-li k demokratickým transformacím, nedaleký úspěch často na domácí půdě pomůže. Jedna ze zemí nebo obě by mohly Libyi nabídnout úspěšný model transformace, který by se stal překážkou pro vojenskou diktaturu i občanskou válku.
Omar Ašúr je vedoucím postgraduálního studijního programu zaměřeného na Střední východ na Institutu arabských a islámských studií britské Exeterské univerzity. Je autorem knihy The De-Radicalization of Jihadists (Deradikalizace džihádistů) s podtitulem Jak transformovat ozbrojená islamistická hnutí.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.
