Kdybyste se lépe učili, mohli jste být autokraty a nechutně zbohatnout. Když Tunisané vyhnali svého prezidenta, znovu se ukázalo, že jedním z nejvýnosnějších zaměstnání na světě je být diktátorem.
Je to mnohem lepší, než řídit velkou banku nebo automobilku.
Hezky se to projevilo, když prchali příbuzní svrženého tuniského Ali Baby, prezidenta bin Alího. Byli jako čtyřicet loupežníků: manželka si stačila vyzvednout ve státní bance jeden a půl tuny zlata, další mizeli s kufry plnými peněz a šperků do svých paláců v cizině, kde se chtěli utěšovat pohledem na pravidelné výpisy z bankovních kont.
Zatím není jasné, kolik tahle povedená rodina během let naloupila, ale jisté je, že to bude přinejmenším šest miliard dolarů. Když vezmete v úvahu, že Tunisko je země velká asi jako Česko, uměla ji dojit dost dobře.
Prezidentův švagr si přisvojil nebo ovládal Tuniskou banku, hotely, leteckou společnost Karthago Airlines, televizní stanici, cementárnu, cukrovar a tak dál. Další švagr měl kromě jiného monopol na vývoz tuňáků. Zní to trochu bizarně, ale dnes stojí kilo tuňáka 1 000 dolarů, takže je to stroj na peníze.
Dcera prezidentského páru ovládala banky, zastoupení automobilek VW, Audi, Porsche, Seat a Kia. Prezidentovy děti z prvního manželství vlastnily také banky, řídily obchod s léky a spoustu dalších podniků.
Není to nic neobvyklého. Vlastně je to přirozené.
Chudáci diktátoři to mají tak nějak v popisu práce: nakonec se každý topil v penězích.
Podívejte se teď, jak se na ně prachy přímo lepily.
Suharto, Mobutu, Kim a další miliardáři
Třeba Suharto, bývalý indonéský prezident. On a jeho rodinný klan vycucal ze země takových dvacet miliard dolarů. V roce 1997 odhadl časopis Forbes jeho jmění na 16 miliard. Rodina nakonec ovládala skoro všechno. A co ne, z toho jí šly poplatky.
Nebo Mobutu Sese Seko, dlouholetý prezident Konga, kterého svrhli v roce 1997. Nejenže přejmenoval stát na Zair, ještě z něj udělal spálenou zemi, k čemuž přispěl tím, že si z něj sám vyluxoval čtyři až osm miliard dolarů, které uložil v evropských bankách nebo investoval do nemovitostí rovněž v Evropě. Byla to celá sbírka paláců, k nimž přidal ještě jachty a soukromé tryskáče, což jsou zřejmě obvyklé hračky miliardářů.
Filipínský diktátor Ferdinand Marcos nashromáždil osobní majetek ve výši asi pěti miliard. Když si postavil drahý palác, pověsil na zdi malby Michelangela a Botticelliho, v přijímacím salonu viselo sedmnáct drahých lustrů.
Také nejskalnější soudruh dnešního světa má diktátorské problémy: severokorejský "Drahý vůdce" Kim Čong-il vlastní údajně majetek v hodnotě asi pěti miliard dolarů. Je uložen v bankách, sedmnácti rezidencích, stovkách aut. Utrácen je za Kimovy dvě vášně (kromě filmu, samozřejmě), jimiž je něco měkkého v posteli a něco tvrdého ve skleničce. Jen účet u výrobce koňaku Hennessy prý činí 650 tisíc dolarů ročně. Dívky budou levnější, protože jsou z místních zdrojů.
Stejný zájem o něžné pohlaví projevoval i samozvaný "Pán všech stvoření na Zemi a ryb v moři", usvědčený kanibal a ugandský diktátor Idi Amin, který byl však, pokud jde o peníze, přece jen troškař, protože nahrabal jen 500 milionů. Zato si pořídil 43 dětí s pětatřiceti ženami.
Jiný africký diktátor, "císař" Středoafrické republiky Jean-Bédell Bokassa vyždímal ze své země tři miliardy. Normální diktátor své jmění obvykle drží v tajnosti, ale "císař" ho vytroubil do světa úmyslně, protože si myslel, že jeho zbídačená země bude vypadat lépe, když má v čele takového boháče. Při korunovaci mu dali na hlavu korunu s diamanty v hodnotě pěti milionů, dvoudenní slavnost stála 20 milionů.
Maledivy jsou považovány za ráj na zemi. Už se ale neví, že donedávna tam také měli diktátora. Asi to opravdu uměl. Přestože je to jen pár ostrůvků s palmami, jejichž jediným zlatým dolem je turistika, vyškrábal odtud celých 14 miliard. Každý rok tak získal pětinu státního rozpočtu. Jmenoval se Gabbar Gayyoom a není divu, že ho v roce 2008 vyhnali.
Podobných, byť ne tak výkonných diktátorů je pořád dost. "Otec Turkmenů" Saparmurat Nijazov měl asi čtyři miliardy dolarů. Teodoro Obiang Nguema z Rovníkové Guineje klidně utratil za jediný víkend v Jižní Africe deset milionů (poznávací znamení: má slabost pro lamborghini a bentleye)….
Jak to ti pánové dělají? Vraťme se do Tuniska. Tam je to dobře vidět.
Za vším byla krásná Lejla
Rodinný prezidentův klan ovládal zemi jako gangsteři kdysi Chicago. Vlastně ještě efektivněji, protože mu patřila i policie a spravedlnost: Tunisko mělo nakonec tolik policistů jako šestkrát lidnatější Francie.
Protože klan měl moc, nikdo mu nemohl nic odmítnout. Operoval jako mafie, vymáhal výpalné od firem tím, že v nich dostával vlastnické podíly. Ale desátky mu odváděli také majitelé obchodů. Kdo se ohradil, měl potíže a nakonec rád podnik "prodal".
Zatímco západní politici včetně amerických poplácávali bin Alího po ramenou, protože Tunisko vypadalo spořádaně a dobře, jako místo bez rizika fundamentalismu, americký velvyslanec posílal, jak ukázal WikiLeaks, poněkud jiné depeše: "Ať jsou to peníze v hotovosti, služby, pozemky či budovy, prezidentova rodina si říká o všechno. A to, co chce, taky dostane. Tuniští investoři se bojí dlouhé ruky ‚famiglie'."
Pikantní na všem je, že v tomhle byznysu tvrdých a bezohledných mužů opět platí za vším hledej ženu. Přímo prezidentovu druhou manželku Lejlu.
Z obyčejné kadeřnice se vyšvihla hodně vysoko. Bin Alího si vzala v roce 1992 a od té doby stoupalo jejích deset sourozenců rychle vzhůru. Je jí čtyřiapadesát a pořád vypadá velmi sexy. Lidé jí říkali "paní prezidentka" nebo "místodržitelka". Šuškalo se, že zatímco o dvacet let starší prezident má rakovinu nebo nějakou jinou vážnou chorobu, zemi de facto řídí ona.
Něco na tom bylo, protože stála v čele obrovské sítě, která jako nějaký pavouk ovládla ekonomiku Tuniska. Kdo stál v cestě, doplatil na to.
Rodinný klan žil velmi rozmařilým životem. Někteří měli v garážích desítky luxusních aut, jiní sbírali jachty. Další sbírali obojí. Kupovaly se zámky ve Francii, vily ve Švýcarsku, byty v New Yorku – a samozřejmě tryskáče, aby cestou neztráceli čas.
Nakonec bylo hlasité "mlaskání" jedním z faktorů, jimiž si prezidentský gang sám zlomil vaz.
A je to taky dobrý příklad toho, že diktátory, na něž nestačili atentátníci, opozice, rezoluce OSN či sankce, nakonec zničí manželky. Příkladů je spousta.
Ach, ty ženské...
Ne náhodou paní prezidentové říkali také "arabská Imelda Marcosová". Manželka filipínského diktátora zavinila jeho svržení, protože Filipínci už nemohli dál snášet její rozmařilost. Když uprchla, našli v prezidentském paláci 1 500 kabelek, tři tisíce párů bot, 35 kožichů, 1 200 večerních rób, na 500 podprsenek a celá jezera parfémů.
Podobné to bylo s Michele Duvalierovou. Byla první dámou nejchudší země západní polokoule, Haiti, ale ze všech sil se snažila, aby bylo vidět, že je jednou z nejbohatších žen světa. Když si ji Jean-Claude Duvalier v roce 1980 bral, stála svatba tři miliony dolarů (jen ohňostroj vyšel na sto tisíc). Pak jezdila na nákupní výlety, kde rozhazovala statisíce. Haiťané sice přetrpěli krvavou diktaturu, ale tohle bylo už moc. V roce 1986 Duvaliera svrhli.
Potíže stejného druhu dělají svým hlavounským manželům i první dámy v Zimbabwe či Kamerunu, vždy za to můžou šílené nákupy. Manželka zimbabwského diktátora Mugabeho nakupuje jako o život a má doma na tři tisíce bot, podobně jako Imelda Marcosová. Lidem se to nelíbí. Dokonce v maličkém Svazijsku vyrazily ženy do ulic na protest proti tomu, že devět z králových třinácti manželek nezřízeně nakupovalo v cizině.
A teď to Tunisko.
Zdá se, že politologové, kteří předpovídají budoucnost diktatur, by měli v první řadě nahlížet do skříní a botníků jejich manželek, aby nebyli příště překvapeni, že se něco děje.
