Barokní kostelík Povýšení sv. Kříže je restaurován dokonce do původní podoby. A na kůru stojí autentické barokní varhany z roku 1750, na něž Jakub Jan Ryba každou neděli 27 let hrával. Zde dirigoval svoji slavnou "Rybovku". Na stejné místo ve čtvrtek usedne současný regenschori a předseda Společnosti Jakuba Jana Ryby Hubert Hoyer.
"Je to zvláštní pocit, dotýkat se stejných kláves jako on. Jsou to skutečně původní klávesy, rozdíl je jen v tom, že když se jich dotýkal Ryba, byl to poměrně zánovní nástroj," vypráví Hoyer, který se jako roční chlapec s rodiči přestěhoval do Rožmitálu z Prahy.
A Ryba se později stal jeho celoživotní láskou. Nejen jeho. Za rožmitálskou autenticitou nejslavnější české vánoční mše se každoročně sjíždějí o štědrovečerní noci stovky lidí ze všech koutů země.
Na historické barokní varhany v rožmitálském kostele Povýšení sv. Kříže dnes hraje Hubert Hoyer. (23. 12. 2009)
V kostele nebývá k hnutí
"Přijíždějí z Plzně, Prahy, ale i zdaleka. V kostele bývá tak plno, že není k hnutí, a kdo nepřijde včas, už se dovnitř nedostane. Jednou se mi to stalo, měli jsme návštěvu a já už se do kostela neprodral," vzpomíná rožmitálský rodák a místostarosta Miloslav Maroušek.
Zato zpěváci a muzikanti, kteří ve čtvrtek "Rybovku" provedou, mají jistotu, že se dostanou, kam potřebují. Na kůr, odkud bude znít hudba, vedou hned dvě dřevěná točitá schodiště, každé z opačné strany kostelní lodi.
Kůr je to malý, vejde se tam asi 20 až 30 hráčů. I ve čtvrtek, stejně jako v minulosti, dílo provedou muzikanti z Rožmitálska. Ryba tuto mši za vrchol svého hudebního díla nepovažoval. "Ale byl to od něj revoluční čin, napsat vánoční mši od začátku do konce v češtině," říká Hoyer.
Sedí přitom na boční lavici na kůru, kde Ryba trávil nerušené chvíle. Představuje si přitom, jak asi vypadal. Rybova podoba, stejně jako řada momentů z jeho života, není dnes známa. Jeho nejznámější portrét od Gustava Ptáka vznikl až 80 let po jeho smrti. A není věrný.
Přitom právě tato podobizna je uváděna v knižních publikacích, v rožmitálském Podbrdském muzeu s Rybovou síní a je i na památné mohyle za Rožmitálem, kde si Ryba vzal život. Společnost J. J. Ryby portrét kritizuje. Malíř Pták podle ní Rybu stylizoval do smetanovské podoby, ale je docela dobře možné, že pokrokový kantor plnovous nikdy nenosil. Je totiž známo, že měl břitvu na holení.
Záhady se množí nejen kolem Rybova života, ale i jeho díla. To čítalo více než 1 100 opusů, zachovala se přibližně třetina.
Ještě horší je to s jeho osobními předměty. Nedochoval se žádný. Stará rožmitálská škola ze 17. století, v níž učil a kde měl domácnost, shořela. I proto se kolem Ryby začaly postupem času tvořit mýty, pověsti, legendy. Nejvíc kolem jeho šokující sebevraždy, vykrvácel totiž z podříznutého hrdla a zápěstí. Dodnes se najdou lidé, kteří věří, že to byla vražda.
Tajemství kamenné mohyly v lesích
Už čtyřiatřicet let se v Rožmitále pod Třemšínem udržuje jako na jediném místě v Česku originální vánoční tradice. Vždy na 1. svátek vánoční, tedy 25. prosince, se pěšky vypraví místní lidé do tři kilometry vzdálené obce Voltuš a odtud do nedalekého lesa. Jdou ke kamenné mohyle, která je navršena v místě, kde si před 194 lety vzal život nejslavnější rožmitálský občan Jakub Jan Ryba.
Za to, že se zabil právě tam, po sedmadvaceti letech strávených v Rožmitále, místní lidé vinu necítí. A to i přesto, že důvod Rybovy sebevraždy i po téměř dvou stoletích zůstává hádankou.
Jedna z často uváděných spekulací připisuje Rybův tragický čin malosti místních poměrů a zkostnatělosti prostředí, které nadprůměrně nadaného hudebníka a pokrokového kantora dusilo. Místní lidé to tak necítí. Že by Rybu k sebevraždě dohnali jejich prapředkové, to si nepřipouštějí ani ve skrytu duše.
"Ryba je náš, i když se narodil v západočeských Přešticích. A kde jinde by měl ukončit život než tam, kde žil?" přemítá rožmitálský rodák a místostarosta Miloslav Maroušek.
Právě dnes se s několika přáteli vypraví k památné mohyle. Stejně jako v jiných letech tam dopředu donesou starou poštovní schránku naplněnou diplomy pro každého, kdo se během vánočních svátků k mohyle dostaví. A také zápisník pro zaznamenání dojmů, kam může napsat každý příchozí, co cítí.
Rybův vztah k městu byl rozporuplný
V posledních letech se sem už nechodí jen 25. prosince, ale kdykoliv během vánočních svátků. Je to zvláštní místo: velmi tiché, smutné a působící takřka poustevnickým dojmem, přestože jen asi 150 metrů od něho stojí chalupa s kouřícím komínem. Za Rybova života bylo navíc porostlé hustým křovím, takže Rožmitálským trvalo tři dny, než tělo objevili.
Dřív u mohyly Maroušek vyprávěl pár slov o Rybovi, v posledních letech to už nedělá. Rybův život byl plný kontrastů, zklamání možná zažíval i proto, že měl příliš vysoké ideály. Lze ho interpretovat různě.
Jeho vztah k Rožmitálu byl rozporuplný. Našel tam místo, oženil se tam, narodily se mu děti, některé však i zemřely. Přicházel tam s velkými předsevzetími. Do deníků si tehdy napsal, že "také v malém městě můžeš něco dobrého dokázati". Ale narazil na nepochopení, spory a prudkou reakci na jeho vůli prosazovat vše, co považoval za správné.
V době Rybova příchodu bylo v Rožmitále 202 stavení a v městečku a okolních obcích žily asi čtyři tisíce obyvatel. Nyní jich v Rožmitálu žije jen o 500 více. Hlavní rozdíl je v tom, že dříve převážně zemědělská oblast, kde se chovaly ovce a která je bohatá na lesy, se přeměnila na vyhledávanou rekreační oblast.
Ani dnes zde není jednoduchý život, na Příbramsku a Rožmitálsku je nejvyšší nezaměstnanost ve Středočeském kraji. Ale to, co tu zažíval Ryba, jemuž se tísnilo ve školní třídě i 200 dětí, místnost se musela vykuřovat jalovcem a v zimě se netopilo, protože nebylo dříví, je z dnešního pohledu nepředstavitelné.
Čas od času se ze soukromé pozůstalosti vynoří nějaké dosud neznámé Rybovo dílo. Naposledy získala Společnost J. J. Ryby darem německy psanou Svatební kantátu, která je věnována nevěstě. Jen se neví, které. Tento autograf bude jedním z nejcennějších exponátů nového Podbrdského muzea, které se otevře příští rok.
Jaký je tedy vztah dnešních rožmitálských obyvatel k odkazu Ryby? Je vlastně docela symbolické, že není černobílý. "Ten odkaz je stále živý. Ale rozhodně si ho nepřipomínají každý den. Když je nějaké výročí nebo jsou Vánoce, tak se k němu hlásí a vědí, že je náš," tvrdí místostarosta Maroušek.
Rybova společnost nesouhlasí. "Ryba je známý pouze přes mši. Co to znamená? Že je nedoceněný," shrnuje spolupracovnice muzea Ivana Hoyerová.
