A u toho bylo ještě třikrát větším písmem s devíti vykřičníky připsáno: "Je nutné dodržet pokyny pro oblečení, jinak není možné zaručit Váš vstup do prostor Svatého stolce."
Že to není nic neobvyklého? No ano, Livia Klausová si oblékla decentní pouzdrové šaty temně lahvové barvy, s ideální délkou rukávů i sukně. Kolegyně z televizí si půjčily vhodný obleček v kostymérně. Ale já?
Čtenářky to jistě znají. Modelům z šatníku mladší ženy prostě někde nějaký kus látky vždycky chybí. Tu sukně nezahaluje kolena, tu je výstřih příliš velký, tu moc světlá barva.
Nakonec nezbylo nic než jediné delší tmavé šaty z fialového hedvábí nepovoleně odkrývající ramena něčím zakrýt. A pak ještě - ta nešťastná pokrývka hlavy! Kde mám vzít "piškot" a la Carla Bruni? Vždyť protokol s devíti vykřičníky mluví jasně: "jinak není možné zaručit vstup do prostor Svatého stolce".
V útrobách Vatikánu
Sestra Giovanna, která naši delegaci prováděla tajemstvím opředeným labyrintem Vatikánu, mezi originály Raffaela a Tiziana, se usmívala přímo andělsky. Když viděla, jak si celá nesvá na hlavu rovnám šátek (a vypadám při tom jako něco mezi selkou a Pannou Marií), mateřsky mi pošeptala, že si jej brát nemusím.
Nechala jsem jej proto ležet v předsálí slavné knihovny, kde papež přijímá hosty. A tam zůstaly i veškeré obavy. Pak už jsme přebíhali tajnými chodbami a snažili se zapamatovat si co nejvíc z té krásy malovaných stropů a mramorem vykládaných podlah, které pro většinu smrtelníků zůstanou navždy skryté.
Než uhodila jedenáctá dopolední, kdy papež přijímá návštěvy, stačila Giovanna ještě prstem přejet po zlatě vykládané náboženské knize. Více než tisíc let staré.
Zatímco s papežem, soukromě za zavřenými dveřmi, o letošní návštěvě Prahy rozmlouval prezident Klaus, Giovanna vyprávěla. O tom, že zatímco sem, do druhého patra vatikánského paláce, přicházejí na audienci státníci i věřící z celého světa, o patro výš bývá ticho. Rozléhají se tam osamělé kroky šéfa nejstarší instituce světa, zástupce křesťanského Boha na Zemi - Svatého otce.
Když hodiny odbily celou, zjevil se před námi. Nastrojený jak Jezulátko. Běloskvoucí vlasy sčesané pod bílou čepičku solideo, na ramenou zářivý hermelín, pod ním krajka a bílá klerika. Botky z červené kůže. Papež.
Upřímně řečeno, jako řadová účastnice masových celosvětových setkání mládeže s papežem v Itálii a v Paříži jsem si před letošním příjezdem do Vatikánu skepticky říkala, že Jana Pavla II. už nikdo nepřekoná.
A když mi přišel ten prezidentský mail, málem jsem se kvůli tomu "komickému převleku" začala rouhat. Vždyť na setkání s předchůdcem Benedikta XVI. jsme s tisíci dalších teenagerů šly pěšky desítky kilometrů v pohorkách, na zádech spacáky. Obyvatelé italských vesnic na nás, zaprášené, hadicemi v tom vedru stříkali vodou. Zkrátka žádný "repre vzhled".
A setkání s papežem Polákem? Asi jako s "moudrým, charizmatickým vrstevníkem". V tom mi Giovanna lehce sáhla na hřbet ruky: "Svatý otec vám možná podá ruku. Můžete mu říct cokoli. Je takový otcovský. Je to sice proti protokolu, ale..."
Kolegové novináři zbledli, jak jej oslovit, co říct? Já čas na rozmyšlenou neměla. Stála jsem hned na kraji. Hlavou mi bleskl obraz mojí devadesátileté babičky.
Takový mladík? Ještě by chodil pro pivo
Ležela na posteli a volala před mým odjezdem: "Pozdravuj ode mě Benedikta!" a pak ještě, když jsme se bavily o tom, jak papež při svém stáří zvládá přijímat jednu diplomatickou návštěvu za druhou: "Kdepak starý! Ještě by mi musel chodit pro pivo. Vždyť je to mladík! Je mu teprve 82 let," dodala babička.
V tu chvíli už však, ani nevím jak, tisknu papežovi ruku. Matně si pamatuji, jak jsem udělala malé pukrle. I to, že jsem mezi prsty ucítila prsten Rybáře, papežské pečetidlo.
Když Benedikt XVI. nastupoval do úřadu, dělali jsme s kolegyní Terezou Čermákovou rozhovor s římským zlatníkem Claudiem Franchi. Přestože se papežské pečetidlo po smrti hlavy církve tradičně musí rozdrtit, aby nikdo nemohl dokumenty Vatikánu falšovat, Franchi považoval práci na prstenu za největší dílo svého života, cítil se jako "umělec ze 17. století, rázem zodpovědný za všechny římské zlatníky".
Tvořil jej před papežovým zvolením, nevěděl tedy ani rozměry Benediktových prstů. Těch, které nyní držely moje dlaně. Otcovsky, oběma rukama. Stáli jsme proti sobě a Svatému otci neuvěřitelně jiskřily oči. Jako by byly z křišťálu.
Zatímco v televizi mi připadal nevýrazný, osobní setkání předčilo mé očekávání. "Děkujeme za přijetí. Srdečně vás zveme do Prahy," řekla jsem mu tehdy anglicky a on italsky odpověděl: "Si, si, si. Už se tam těším."
Víc než těch pár formálních slov, které jsme si vyměnili, si však dnes, s odstupem několika měsíců, pamatuji těch pár vteřin, kdy si mě pátravě, přátelsky, skoro však jako by ale usilovně hledal něco na dně duše, prohlížel.
Benedikt XVI. "neloví" příznivce vystoupeními před davy jako jeho předchůdce. Získat si je však umí.
