Kdysi v začátcích její hradní éry s ní televize natočila v Lánech rozhovor. A divák, zvyklý na temperamentní až ztřeštěnou a hlavně spontánní herečku, užasle sledoval distingovanou, elegantní dámu, která s divadelním patosem pronáší věty typu: "Václav je muž, jakého jsem si vysnila…"
Neměla to lehké, Olga Havlová, která ji předcházela, patřila k ikonám polistopadových let. S jistou nadsázkou se dá říct, že se Dagmar Havlová musela poprat s podobným problémem jako Marta Gottwaldová - obě nastupovaly po osobnosti všeobecně vážené a ctěné.
Ale na rozdíl od značně jednoduché a bolševicky elitářské Gottwaldové si Dagmar Havlová byla toho srovnávání, které ji čeká, vědoma. "Rozhodně nechci paní Olgu nijak napodobovat a záleží pochopitelně na lidech, jak mě přijmou," řekla hned ve svém prvním rozhlasovém vystoupení 5. ledna 1997, tedy den po svatbě. "Budu se snažit vložit do svého postavení především sama sebe a pomáhat tam, kde je toho potřeba."
Kromě Viery Husákové byla v historii naší republiky Dagmar Havlová jedinou první dámou, která se k prezidentské funkci provdala. A útoků, že si Václava Havla vybrala především pro jeho postavení, si oba užili dost.
V její prospěch tehdy hrála urputná obětavost, s jakou se koncem roku 1996 ještě před svatbou vložila do Havlovy nemoci a přispěla k tomu, že operaci zhoubného plicního nádoru přežil. Jenže hodně lidí s nelibostí neslo, že ti dva nevyčkali ani rok od smrti prezidentovy první ženy Olgy (27. 1. 1996) a zamířili na radnici.
I Václav Havel cítil potřebu trochu to obhájit a v den svatby v Hovorech z Lán řekl: "Věřím, že většina lidí pochopí a přijme mé rozhodnutí uzavřít sňatek s Dášou. I kdyby tomu tak nebylo, nedá se nic dělat. Kdo mne trochu zná, ten ví, že v zásadních věcech jsem vlastně po celý život dělal jen to, co jsem vnitřně považoval za správné… Olga je a navždy zůstane naprosto nenahraditelnou a zásadní součástí mé duše. Dášu jsem si nevzal proto, aby nahradila Olgu, ale prostě proto, že jsme zjistili, že se máme rádi a chceme spolu žít."
O tom, že ti dva "spolu něco mají", věděl v polovině devadesátých let málokdo. Kolem Václava Havla se i za života Olgy vyskytovaly ženy. Že se v prezidentově blízkosti objevuje světlovlasá herečka Dagmar Veškrnová, nepovažovali ani jeho přátelé za signál osudového vztahu. Upřímně řečeno, leckdo si dokonce nedovedl představit, co by mohlo sbližovat bývalého předního disidenta a herečku, která začínala být úspěšná v době normalizace.
Údajně se poprvé potkali na oslavách semaforských třicetin na podzim roku 1989, ještě před 17. listopadem. A (stejně údajně) Havla na ní zaujal "takový zvláštní sexy pohled". Nakolik jejich vztah ještě před Olžinou smrtí překročil hranice prostého přátelství, je čistě jejich věc, přestože se o tom dodatečně vyrojily spousty klepů. Když Olga Havlová v lednu 1996 zemřela, věci jen dostaly rychlejší spád.
Od utajované svatby, o níž zpráva zapůsobila jako bomba, se Dagmar Havlová dostala do světel poněkud jiných reflektorů, než na jaké byla zvyklá. Skvělá filmová, divadelní a televizní herečka zejména v 90. letech přesvědčila, že není jen komediální hvězda, a v době svatby zářila na scéně Divadla na Vinohradech jako Královna Kristina.
Teď se musela rozhodnout, co dál. "Neumím si představit, že by moje původní povolání šlo nějak kombinovat s mou novou rolí," přiznala už v lednu 1997. "Proto jsem odřekla všechny nabídky a v divadle jsem si vzala neplacenou dovolenou… třeba se časem ukáže, že občas něco zahrát můžu." S Královnou Kristinou se rozloučila 19. února a jeviště i hlediště tehdy ovládlo dojetí. Od druhého dne už byla Dagmar Havlová výhradně manželkou prezidenta.
Souboj s veřejností
"Herectví je docela dobrá kvalifikace pro veřejnou úlohu," řekl pro knihu Dagmar Veškrnová - první dáma (vyšla už na jaře 1997) psycholog Oldřich Matoušek. "To třeba výborně dokázal Ronald Reagan," poznamenal. Jenže Dagmar Havlová působila, jako by si roli první dámy až příliš spletla s divadelní rolí. Potlačila v sobě spontánní, ztřeštěnou holku, oblékla usedlé kostýmky, na hlavě střídala klobouky, mluvila úzkostlivě spisovně a s dokonalým účesem byla vídána na charitativních akcích.
Do rozporu s tímto obrazem konzervativní paní se však dostaly zvěsti, které se z Hradu šířily. Byla mezi nimi například nařčení, že si Dagmar Havlová osobuje právo do všeho mluvit, že má na Václava Havla větší vliv, než je v jeho postavení žádoucí, že nebývalou rychlostí přijímá a zase vyhazuje spolupracovníky, že její boxerky vytlačily z vily v Dělostřelecké ulici Havlovu fenku Ďulu, že je panovačná a hysterická.
Už v roce 1997 bylo napětí veřejnosti ve vztahu k Dagmar Havlové natolik citelné, že novinářka Lída Rakušanová považovala za dobré se jí zastat. Vznikla kniha Dagmar a Václav Havlovi, 2 osudy v jednom svazku, ale od autorky, dobré přítelkyně prezidentského páru, to byl spíš danajský dar. Příliš jednostranný, a tedy nepřesvědčivý.
S velkou nevolí se i mezi politology setkal pokus Havlové dát postavení první dámy zákonnou podobu, díky níž by se její kanceláři dostalo náležité vážnosti, finanční podpory a početnějšího personálu. Nepodařilo se jí to, ani když nabízela celkem pochopitelné argumenty - že jako prezidentova manželka musí plnit řadu společenských povinností, jejichž přípravu v tak malém týmu nezvládá, že vyřizuje hromady korespondence a tak dále.
Sotva ruch kolem téhle kauzy utichl, přiblížily se v roce 1998 prezidentské volby a s nimi nový skandál. Dagmar Havlová volby sledovala přímo v parlamentu a při projevu republikánského poslance hlasitě zapískala na prsty. Ačkoli si za "nedůstojné chování" vysloužila z mnoha stran kritiku, paradoxně tím získala i nové fandy - konečně projevila svůj uličnický temperament, který na ní lidé měli rádi. Podobnou směs rozhořčení a sympatií vyvolala její slova, že Miloši Zemanovi už nikdy nepodá ruku.
Její souboj s veřejností i médii však trval. Sám Václav Havel dokonce prohlásil, že útoky proti jeho ženě jsou i útoky proti němu. Navíc průzkumy veřejného mínění signalizovaly, že za prezidentovou klesající popularitou je zřejmě právě jeho manželka. "Připadám si jako štvaná zvěř. Kolem mě je neustále spousta lží," stěžovala si Dagmar Havlová.
V roce 1998 sepsal Přemysl Svora knihu Sedm týdnů, které otřásly Hradem. Vracel se v ní k Havlově nemoci těsně před svatbou a obraz Dagmar Veškrnové byl v tomto díle krajně nelichotivý. Rok nato vydal Miloš Rýc Zpověď tajemníka. I když se snažil zachovat si ke své dlouholeté kamarádce objektivní přístup, pro kritiky první dámy byl i tenhle text sousto. Podobně chutné, jako když se objevila zpráva, že kdysi podepsala antichartu. A jako komická perlička pak už působil protest Havlových proti Knížákovu billboardu Václavka a Dášenka, na němž je zobrazeno zátiší s botou, psem a zelenou hlavou, v níž šlo identifikovat prezidenta Havla.
Ze všech nejkrásnější
Lidé, kteří ji znají zblízka, ať už patří mezi její přátele či nepřátele, shodně tvrdí, že pokud se Dagmar Havlová pro něco rozhodne, vrhá se do toho celou svou bytostí. S podobným nasazením v roce 1997 založila a od začátku vedla svou Nadaci Vize 97, později sloučenou s Nadací Olgy a Václava Havlových. Stejně tak na jaře 1998, kdy Václav Havel na dovolené v Rakousku znovu těžce onemocněl, energicky organizovala lékařskou pomoc. Celé dny proseděla u jeho postele a v podstatě mu zachránila život. Její akcie v očích veřejnosti tehdy velmi vzrostly.
Dá se říct, že naplno prožívala i manželství. Se svou zamilovaností se Havlovi od svatby nijak na veřejnosti netajili, a to v míře, jakou nepěstoval žádný z našich prezidentských párů před nimi (a ani po nich). Věčně za ruce, věčně u sebe… Byl to tak obvyklý obrázek, že stačilo, aby někde šli metr od sebe, a už se rojily spekulace o hádkách.
Vedle drobného, zdánlivě rozpačitého Havla zářila světlovlasým půvabem a především tak ji poznal svět. Jestli se jí něco hodně podařilo, byla to právě reprezentace v zahraničí. Sklízela obdiv politiků, poklony jí skládali prezidenti, slavný francouzský herec Alain Delon ji prohlásil za nekrásnější první dámu.
Doma v Česku to od začátku do konce svého působení měla mnohem složitější. Roli, do které ji postavil sňatek s prezidentem, se snažila hrát po svém, jenže bylo očividné, jak často si s ní neví rady. Sama dodatečně připustila, že bývala bezradná, ale nenašla nikoho, kdo by jí pomohl, poradil.
Přesto postupně nacházela svůj styl, omladila šatník, zmírnila veřejné projevy, více se mluvilo o jejích úspěších s nadací.
Ale kontroverzní pověst, kterou si vysloužila v prvních hradních letech po boku Václava Havla, na ní lpí dál. I to je zřejmě důvod, proč je návrat talentované herečky na divadelní jeviště tak komplikovaný.
