V pátek přestalo pršet a festivalový deník, nádoba optimismu, pravil,že horší než v roce 2005 to nebude. Měl pravdu. Nebylo to horší. Nebylo to ale ani lepší. Vyšlo to úplně nastejno.
Někdy kolem desáté se déšť vrátil, a asi hodinu usilovně kropil areál. Pak načas ustal, a od té doby se v půlhodinových intervalech vracel. Ten cyklus vydržel až do půl čtvrté, kdy se obloha definitivně roztrhla.
Pozdní odpoledne a večer pak proběhly ve znamení počasí, které v tu chvíli už notně zubožený areál potřeboval: svítilo slunce a foukal vítr, který aspoň sušil nejhorší slatiny.
Ty se spolehlivě objevily na důvěrně známých místech a zvláště bažina u východu z backstage směrem k nejfrekventovanější festivalové spojnici mezi Pyramid Stage a jižními pódii a kempy, byla příčinou mnoha dramatických situací.
Bahno tu sahalo kus nad kotník a kdo si nevzal holinky, měl jednoduše smůlu. A další vyhlášené slatě za Other Stage a u John Peel Tentu téhle zdatně konkurovaly.
Sobotní předpověď počasí inzerovala nejslunnější den festivalu. Dvě svižné ranní přeháňky ale daly vzpomenout na Kunderův výrok o optimismu jako opiu lidstva. Počasí už letos nejspíš lepší nebude.
Festivalový lid přijal stav věcí stoicky. Pamětníka posledních dvou ročníků nemůže v tomto ohledu jen tak něco rozházet a narůstající fleky od bahna prakticky na všem ho nevyvádějí z konceptu.
Novinář ze středu Evropy si ostatně nemá příliš na co stěžovat: jeho stan je sice stejně zadělaný jako ostatní, ale drobná privilegia ubytování v backstage včetně čaje zdarma v novinářském stanu a průběžně čištěné WC s prkýnkem jsou malým krokem pro lidstvo, ale velkým pro něj. Jen přemýšlí, v čem pojede domů – a je mu líto malých dětí, jejichž rodiče jsou takoví idioti, že je do něčeho takového tahají.
Když prší, hrajeme lépe
V jednom ohledu byl letošní pátek lepší: neodvolávala se vystoupení a program alespoň na těch pódiích, které člověk stačil oběhnout (tři hlavní: Pyramid, Other Stage a John Peel Tent) běžel program podle rozpisu.
Organizace v extrémních podmínkách vůbec klape na řekněme jedna mínus – na druhou stranu, kde jinde by měli mít větší zkušenosti, než v Glastonbury.
Příchod deště měl pozoruhodný dopad na výkon některých kapel. Earlies na Pyramidě i Modest Mouse na Other Stage, soubory novinářova srdce, začaly své sety příšerně utahaně, jakmile ale začalo pršet, „matný výkon a špatný zvuk“ se o polovinu zlepšil.
Ztížená možnost pohybu znamená, že člověk zdaleka neoběhá a nevidí všechno, co si ráno zaškrtl v programu. A tak se soustředí na hlavní pódia, což ve výsledku bohatě stačí.
Other Stage vs. Pyramida 3:0
Ty nejlepší koncerty dne se odehrály na Other Stage. Byly tři: odpolední Bright Eyes, čili písničkář Connor Oberst a mnohohlavý doprovodný band ve znamenitém, vervním podání písniček z letošního alba Cassadaga. Večer kanadští Arcade Fire, s promakanými písněmi v I.a provedení.
A na závěr Bjork s orchestrem a hostujícím Toumani Diabatém. Jeden si na ní odskočí z Arctic Monkeys, s tím, že si poslechne dvě – tři písničky a půjde spát, protože toho má za den tak akorát. A pak zůstane na čtvrtou. A na pátou. A na další a najednou je konec.
Pelmelovitá dramaturgie Pyramidy těžila víc z domácích zdrojů a ze stále silného rezervoáru všech kytarovek s „The“ v názvu i bez. Ty mísila s dalšími trháky sezóny: a především odpolední set Amy Winehouse patřil k těm ostře sledovaným.
Soulová diva s velmi kvalitním bandem za zády evokovala motownský sound druhé poloviny šedesátých let, a střídala dobré pěvecké výkony s bizarními promluvami mezi písničkami, které sváděly k odlehčujícím poznámkám na téma požívání omamných nápojů.
Hlavní pozornost se soustředila na Arctic Monkeys, kteří program uzavírali. Slušně jim ale sekundovali třeba Fratellis, což je sice vykradená prarodičovská diskotéka, ale vtipně recyklovaná a svižné písně vybízející ke sborovému hulákání příslušných partů se dočkaly vděčného přijetí. Slušné reference mělo i vystoupení Bloc Party.
Arctic Monkeys jsou v netušeném laufu a jejich obliba je enormní. Ti, kdo je tu zažili před dvěma lety, s uspokojením konstatují, že se konečně naučili prodávat písničky z alb naživo. Ale upřímně řečeno, čtyřicet minut bohatě stačí.
Zvláště, když člověk zůstane na okraji sedmdesátitisícového davu a jeho dojem z koncertu neblaze ovlivňuje kolísavá kvalita zvuku (na hlavních pódiích vyjma Other Stage je nový soundsystem, díky kterému se zvuk tak nerozléhá: obyvatelé Piltonu na vrcholu údolí to možná docení, posluchače to spíše poškozuje). Sice pak jeden neviděl, jestli se k nim skutečně připojil Dizzee Rascal, jak se v kuloárech šveholilo, zase však neprošvihl vrchol programu na Other Stage.
Dnešní program nabízí třeba Klaxons, Babyshambles, Iggyho Popa, Kooks nbo Kilers. A bahno, bahno, bahno...
