Po dvojím odmítnutí euroústavy nemá Evropská unie pro blízkou budoucnost žádný politický projekt. Její další fungování na základě smlouvy z Nice představuje podle názoru řady Západoevropanů riziko embolie.
Zdá se, že unie zůstane, přinejmenším pro několik příštích let, na nynějším stupni integrace – bude velkým trhem doprovázeným společnými politikami. Není však zaručeno, že ty nebudou dotčeny absencí politického projektu. Týká se to především Hospodářské a měnové unie. Vždyť euro bylo koncipováno tak, že pomůže k vytvoření politické unie. Finanční trhy se dívají s nedůvěrou na jednotnou měnu, jež není podepřena silnými politickými institucemi.
Bitva o unijní rozpočet na období 2007 – 2013 ukáže, že doba finanční solidarity skončila, nyní platí „každý pro sebe“ a lze počítat s tvrdým střetem národních zájmů. Šest největších přispěvatelů do bruselské kasy, včetně Německa a Francie, chce zmrazit unijní rozpočet na nynější úrovni (1% hrubého domácího produktu EU). Británie se nechce vzdát svého rabatu, který v roce 1984 vybojovala Margaret Thatcherová. Itálie právě pohrozila, že pokud budou omezeny prostředky, jež dostává ze strukturálních fondů, bude rozpočet vetovat.
Jelikož pokusy vybudovat politickou unii neuspěly a francouzsko-německá osa je ochromena, Tony Blair a především jeho pravděpodobný nástupce, ministr financí Gordon Brown – jehož určitě nelze označit za euronadšence - budou mít prostor k prosazování britské koncepce Evropské unie jako široké a co nejméně regulované zóny volného obchodu, bez ambice stát se politickou protiváhou Spojených států. Britové převezmou půlroční předsednictví unie ve stavu šoku již 1.července. Budou tlačit na otevření se konkurenci, deregulaci, pružnost trhů práce…Podle Londýna je to jediný způsob, jak zvýšit konkurenceschopnost pětadvacítky.
