Poprvé byl proti zdražování. Pak se postavil za živnostníky. Teď se zachoval jako ochránce chudých - nechce, aby se šetřilo sociálními dávkami.
"Dávky jsou snižovány selektivně, nespravedlivě a nesystémově. Stát hodlá ušetřit na občanech s nejnižšími příjmy..." praví se v oficiálním vysvětlení.
Ve všech třech případech veta má prezident věcně kus pravdy. Žádný zákon však není dokonalý, a vetovat by tedy šlo každý, kdyby si to muž na Hradě usmyslel.
Ústava mu k tomu dává právo. Klaus ukázal, že tohoto práva hodlá využívat jako politik. Tedy pro zvýšení vlastní popularity a pro posílení své strany. Sedí vysoko, vidí tedy daleko a může mířit poměrně přesně.
Zdražování, vyšší pojistné, přísnější sociální dávky, to všechno jsou věci, které se nelíbí "lidu". Nejen však lidu. Tyto návrhy mají silné oponenty i mezi levicově zaměřenými sociálními demokraty. Hojdar, Foldyna nebo Ibl nejsou osamělí rváči.
Mluví za masu voličů, která se bude rozhodovat, zda v příštích volbách dá hlas komunistům, nebo socialistům. Veto není zvlášť průrazné střelivo. Jenže železobetonová není ani stojedničková pevnost vládní koalice. Pokud bude Klaus vysílat své šípy s buldočí vůlí jako doposud, může uspět.
Mýtus nadstranického prezidenta je definitivně pryč. Už Havel ho svými projevy - jednoznačně zaměřenými proti ODS a opoziční smlouvě - nahlodal. Jeho nástupce se zapřísahal nadstranictvím jen v předvolební řeči.
Ale všechny jeho činy dávají Špidlovi pocítit, jakou chybu udělal, když mu ponechal otevřenou bránu na Hrad. Prezident je nejsilnějším beranidlem jinak spíše jen mnohomluvné opozice.
Sklízí dokonce dvakrát - poškozuje pověst sociální demokracie a zároveň vylepšuje svou vlastní. Zatímco zlí rádci lid odírají, on ho šetří. A nepotřebuje k tomu víc než škrt pera. Můžeme tu elegantní hru obdivovat, neměli bychom však upadat v omyl. Na Hradě nesedí dobrý král, ale stranický prezident.
