Chtěl jsem cestovat a psát
Ve třetí třídě si založil Knihovnu Miloslava Stingla, jak tehdy honosně označil všechny knihy, které do ní zařadil a jež vlastní dodnes. Když na knihovnu nedávno narazil, byl sám překvapen, že obsahuje nejen řadu běžných cestopisů, ale i skutečně odborných etnografických knih.
"Slavný francouzský spisovatel Saint-Exupéry napsal: Přicházím ze svého dětství. Jak vidíte, to platí také o mně. Na indiánskou stezku jsem se vydal velmi brzy. První cestopis mi dala maminka k Vánocům, ale dnes se domnívám, že s tímto zájmem jsem se už narodil."
Druhým celoživotním Stinglovým zájmem je literatura. "Už jako osmiletý jsem psal básničky, v deseti jsem začal publikovat a ve třinácti rozhlas vysílal mou první hru.
Vyprávěcí dar jsem nejspíš podědil po mamince. Až do maturity, kterou jsem dělal v Karlových Varech, byl ve mně 'dvou lásek spor'. Chtěl jsem psát i cestovat. Nakonec se mi podařilo obě lásky spojit."
Do maturity již ovládal deset řečí. Dnes hovoří šestnácti jazyky. Proč jste tedy po maturitě šel na práva, ptám se. On se jen usmívá: "Chtěl jsem vyhovět rodičům, kteří si mysleli, že můj zájem o indiány v dospělém věku je poněkud infantilní, a přáli si, abych měl řádné povolání.
Druhý důvod byl, že etnografie se na Karlově univerzitě otevírala jen asi každý třetí rok. Mezinárodní právo se mi také zdálo dost blízké mým zájmům." Po právech se hned zapsal na mimoevropskou etnologii a krátce učil zeměpis. Ale jakmile bylo vypsáno místo na Akademii věd, nastoupil tam. Ve stejné době, tedy v roce 1962, vydal na Slovensku i svou první knihu Indiáni bez tomahavků. Těsně předtím se za nimi poprvé vypravil do Mexika.
Za indiány
Itinerář cesty, který si vymyslel někdy mezi osmým a desátým rokem, počítal s návštěvou Indie, Číny a zejména ostrovů Oceánie, protože nepřístupné Tichomoří bylo velice málo probádané. A pak chtěl do Ameriky za "svými" indiány.
"V Mikronésii najdete ostrovy, na které do konce 20. století nevstoupil běloch. Podobně na Nové Guineji potkáte populace, které nikdy neviděly bělocha a kde se lze setkat se stopami mizejícího kanibalismu.
Jde převážně o kanibalismus náboženský. Ale lidské maso se jedlo hlavně proto, že v horských údolích nežili kromě lidí žádní savci, a tak jedinou bílkovinou bylo pro domorodce právě maso z člověka. Zvlášť chutné prý bylo hýžďové svalstvo a specialitou bylo obírání prstů. K masu se přidávala různá koření, tedy trávy. Často se tam pojídali i mrtví, což vedlo k tomu, že se kanibalismem přenášely choroby na živé."
Nabídli někdy lidské maso i vám? nemohl jsem se nezeptat. "Dvakrát, a vždy jsem odmítl. Abych je neurazil, čímž bych je mohl proti sobě poštvat, vymluvil jsem se na své náboženství. Podobnou výmluvu jsem používal i tehdy, když mi - jak je u některých kmenů zvykem - hostitel nabídl svou manželku.
Když jsem jednou na malém mikronéském ostrově odmítl vzít si na lože ženu hostitele, suše pravil: To tedy máte hodně pitomé náboženství."
Na indiánech Miloslav Stingl obdivoval od dětství ohromnou čestnost a upřímnost, která mu - když o nich čítával - imponovala a s níž se u nich skutečně setkal. "Chtěl bych být dodneška takový, jací jsou oni. Velice mi imponovala jejich úcta k zemi, k půdě, jako k naší matce. Dokonce bych si troufl říci, že indiáni byli prvními ekology na světě, kteří vědomě ctili půdu a něco pro ni konali. Nakonec pro ni i umírali."
Další obdivuhodná vlastnost indiánů, která se táhne všemi Stinglovými knihami, je úcta ke svobodě.
"I pro mě je to hodnota nejvyšší, dokonce vyšší než zdraví. Zdraví je nám do velké míry dáno geneticky, o svobodu musím neustále bojovat, za ní je vždy moje úsilí," dodává cestovatel, který si ji skutečně celý život užíval dost a dost, když celkem jedenadvacet let trávil svobodným putováním po naší planetě.
Hlavně neurazit domorodce
"Devadesát procent práce před každou cestou musím vykonat doma. Všechny mé výpravy měly konkrétní cíle, třeba jsem se dlouho zabýval kmenem Mayů, k nimž jsem nastudoval, co se nastudovat dalo, a pak jsem se do té oblasti, což je republika Salvador, Guatemala nebo Mexiko, opakovaně vypravoval."
K přípravě vždy patřilo i zvládnutí základních slovíček, aby se mohl člověk dorozumět. Pokud neexistovaly učebnice, pokusil se cestovatel v dané oblasti najít nějakého misionáře a požádal ho, aby mu poslal nejzákladnější slovníček, jehož pomocí by prolomil počáteční nedůvěru domorodců.
Při svých cestách si počínal vždy stejně: předem nastudoval zvyky místních obyvatel, aby je neurazil, a na místě pak dodržoval všechny zvyklosti a neodlišoval se od hostitelů: jedl totéž jídlo, pil tytéž nápoje, smál se stejným vtipům, oblékal se podobně jako oni, tančil s nimi a chodil na lov.
Teprve když se o něj přestanou starat, může začít pracovat a získávat informace, ale tak, aby ničím nenarušil například všechna místní tabu. Přesto se jednou dostal do velmi nebezpečné situace, když se snažil dostat na odlehlý mikronéský ostrov.
"Najal jsem si člun s domorodcem a chtěl jsem, aby mě na něj odvezl. On to však odmítl a dovezl mě jen ke korálovému útesu. Ostrov byl na dohled. Vydal jsem se na něj sám. Když jsem došel k vesnici, vyřítilo se z chýše několik chlapů, strašně křičeli a rozběhli se ke mně. Řev byl evidentně nepřátelský, a tak jsem raději utekl.
Přestože jsem několikrát upadl a prolomila se pode mnou lávka, s naraženým kolenem jsem se dostal ke člunu a vše dobře dopadlo. Až později jsem zjistil, proč na mě zaútočili. Na ostrůvku žily želvy a ty podle místního zvyku patřily pouze náčelníkům. Domorodec, který mě k ostrovu přivezl, byl lovec želv a domorodci si mysleli, že jsem jeho společník. Tenkrát jsem mohl být doopravdy mrtvý."
Někteří etnografové při podobných náhodách skutečně zemřeli. Patřil k nim i jeden z Rockefellerových synů, který se ztratil na Nové Guineji. Zřejmě - míní odborníci - znesvětil místo, o němž se místní obyvatelé domnívají, že na něm přežívají duše mrtvých. Za rušení klidu mrtvých čeká každého trest smrti.
"Ale i tyto oblasti se rychle mění. Před čtyřiceti lety žili někteří lidé v oblastech, kam jsem jezdil, jako naši předkové před pěti tisíci lety. Dnes už napodobují náš způsob života, a leckams dokonce jezdí i turisté. Změnu postojů ještě donedávna lidojedů přičítám i působení médií," říká dvaasedmdesátiletý Miloslav Stingl, který by se - až dopíše knihu, a pokud mu to zdraví a finance dovolí - rád ještě na jednu cestu vydal.
| Odkud jsem
Narodil jsem se 19. prosince 1930 v Bílině, otec byl horník, později důlní technik, matka v domácnosti. Oba mě v mých zájmech silně podporovali. Vyrostl jsem v Karlových Varech, které pokládám za své město. V roce 1954 jsem získal doktorát práv a v roce 1959 doktorát filozofie na Karlově univerzitě. Od roku 1962 do začátku sedmdesátých let jsem pracoval v Ústavu pro etnografii a folkloristiku Akademie věd. Od té doby jsem ve svobodném povolání. Mé životní krédo zní: Maluna o na aupani a pau o ke ola o ke kanaka. Nade všechny národy je lidství (polynéské rčení). Jsem čestným náčelníkem indiánského kmene Kikapů. Čím vším jsem byl Etnografem, cestovatelem a spisovatelem. Projel jsem asi 140 zemí, v nichž jsem se zajímal o to, jak místní společnosti fungují a co produkují, tzn. jaká je jejich kultura. Co se mi v životě asi nejvíce povedlo Můj život. Vydal jsem 240 knih ve 30 jazycích, které dosáhly nákladu 16 milionů výtisků. V archivu mám pět set hodin filmového materiálu a doufám, že se najde někdo, kdo ho zpracuje. Třicetidílný seriál s ním natočila německá televizní stanice ARD. Můj nejbližší velký úkol Mám v hlavě několik knížek a jednu z nich právě píšu. Víc k tomu neřeknu, neboť jsem pověrčivý. |
 Miloslav Stingl |
