Celou válku jsem o nich nic nevěděl a spíš jsem si myslel, že je zavřeli. Vytkl jsem si za cíl, že za každého zdecimovaného mně blízkého člověka pošlu k zemi deset německých letadel. Za první dny jsem jich sestřelil pět. Byl jsem jmenován stíhacím esem a bláhově jsem si myslel, že se mi to povede. Nakonec jsem jich sestřelil jen čtrnáct," vypráví vášnivě ve své pracovně, které jeho žena láskyplně přezdívá muzeum. A má k tomu důvod: pokoj je plný leteckých trofejí, vyznamenání, diplomů, maket letadel a fotografií.
Naštěstí neměl četař Peřina - to byla hodnost, s níž u letectva začínal - pravdu. Příbuzným se za války nic nestalo, a manželka dokonce dělala sekretářku řediteli v německé firmě, který o Peřinově angažmá v zahraničí věděl. Z místa musela odejít, až když se o ně ucházela říšská Němka.
To už byl František Peřina - po týdnu války - poručíkem. "Vlastně jsem ani neměl nikdy moc strach. Věděl jsem již z leteckých závodů, že kdo je lepší, vyhrává. V roce 1937 jsem se zúčastnil mezinárodních závodů v Curychu, kde jsem se seznámil s celou tehdejší evropskou leteckou špičkou. V akrobacii jsme byli my Češi první a v celkové klasifikaci jako družstvo druzí, hned za Německem. Ve Francii jsem nastoupil k letce, kterou jsme v Curychu porazili, a i některé německé kolegy jsem znal. Asi i proto jsem se cítil dost pevný."
Osudový letecký den
František Peřina se narodil v Mokrůvkách u Břeclavi tři roky před začátkem první světové války, takže když bral rozum, byl už v jiném státě: v novém Československu. Vyučil se nástrojařem a soustružníkem a chvíli pracoval u zvonařů Manoušků na Moravě.
V roce 1929 se konal v Brně letecký den. Létal tam i jeho jmenovec Rudolf Peřina na stíhačce Šmolík 20. Devatenáctiletý František byl jeho výkony tak unesen, že již cestou z letiště věděl, čím bude. Ale jak přesvědčit maminku, aby mu přihlášku na letecké učiliště v Prostějově podepsala? Šel na to lstí: do přihlášky nejprve napsal, že chce být leteckým mechanikem, a když rodiče podepsali, doplnil i pilota. Čtyři roky létání tajil. Když úspěšně složil pilotní zkoušky, matka mu za podvod vlepila pohlavek. Později, říká letec s úsměvem, na něj byla hrdá.
V sobotu 24. července 1940 se František Peřina oženil se slečnou Annou, která byla o devět let mladší, a za dva dny ho novopečená manželka vyprovodila na olomoucké nádraží. Tam začala jeho pouť po celém světě, která skončila roku 1992, kdy se penzista Peřina z Colorada rozhodl zemřít doma. Mezitím uběhlo napínavých dvaapadesát let.
První ostruhy
Z Olomouce jel četař Peřina do Ostravy, z Ostravy do Bohumína, který tehdy patřil k Polsku, a tam byl vsazen do vězení. Tehdy, jako mnohokrát v životě, měl opět štěstí. e vězení potkal policistu, který pilota z II. leteckého pluku Edvarda Beneše poznal a později mu pomohl z kriminálu na svobodu.
Peřinova první cesta vedla do Krakova, protože právě tam se soustřeďovali čeští letci, kteří chtěli bojovat v zahraničních armádách. Podepsal pětiletý kontrakt s francouzskou cizineckou legií s podmínkou, že když vypukne válka, bude sloužit v armádě jako řádný pilot.
Když začaly nálety na Paříž, hned se proslavil - pustil se do boje s šedesáti německými messerschmitty. Později o tom napsal: "Věděl jsem, že jdu na jistou smrt, ale musel jsem kamarádům pomoci odlákat Němce. Všechno jsem vsadil na moment překvapení a znalost německé taktiky."
Dnes k tomu dodává: "Ve skutečnosti to trvalo krátce. Němci udělali kruh, aby se navzájem kryli, já se střemhlav z převýšení vrhl na jednu stíhačku, napálil jsem to do ní, jiní pálili do mě, a koukal jsem zmizet."
Když četař František Peřina přistál na domovském letišti za Paříží, napočítali technici na jeho stroji 15 zásahů z kanonů a 77 průstřelů. Sám měl prostřelenou pravou paži a v noze 18 střepin z granátů. "Po přistání jsem vypnul motor a zůstal v letadle. Nevěděl jsem, co se mi všechno stalo, a nechtěl jsem se zbytečně hýbat. Kamarádi mě vytáhli a odvezli do nemocnice, kde jsem pobyl čtyři dny: Němci už byli moc blízko. Posledním možným vlakem jsem odjel do Paříže." Na francouzské frontě Češi sestřelili celkem 170 německých letadel.
Nejtěžší bitva
Poručík Peřina věděl, že chce-li létat, musí se dostat z Francie do Afriky. Jeho letadlo bylo zničené, a tak nezbývalo než volit loď nebo cizí letadla. To však nebylo snadné. Pak objevil v hangáru opuštěný malý stroj s plnými nádržemi. Dlouho se nerozhlížel, letadlo nahodil a letěl do Alžíru. Odtud se jako řada dalších českých pilotů dostal do Anglie, kde nastoupil u proslulých RAF jako doprovodný stíhač bombardérů.
"To byla dost nuda, protože se nedalo střílet. Když jsme založili naši letku, blížil se konec bitvy o Anglii. Zasahovali jsme jen v posledním týdnu a já hned potom dostal akutní zánět slepého střeva." V době, kdy byl v nemocnici, přesunuli letku do Liverpoolu a dělala jen doprovody konvojům nebo hlídkovala.
"Teprve když přišli Američané a těch konvojů bylo víc," pokračoval s rozzářenýma očima generál Peřina, "zformovalo se celé křídlo, tři skvadrony, tak jsem si ještě jednou pořádně zastřílel. Nejtěžší můj souboj se však odehrál již 3. května 1942 u Cherburgu nad Francií, kde jsem se střetl se třemi německými stíhačkami Fockewulf a pustil se s nimi do křížku. Snažil jsem se, abych je měl před sebou. To se mi nakonec povedlo a postupně jsem je všechny sestřelil. To byla moje nejhorší bitva. Když jsem přistál, byl jsem úplně propocený a zcela vyčerpaný. Sotva jsem otevřel kabinu. Z křídla jsem se sesunul k zemi a dopadl na obličej, jak jsem byl slabý."
Od letadel k lodím
Do Československa se major RAF František Peřina vrátil 17. července 1945 dakotou a sloužil na velitelství letectva. Ale ne dlouho. Po převratu 1948 zavírali jednoho bývalého letce z Anglie za druhým. Nový režim měl z bývalých hrdinů strach.
Neváhal a zopakoval si let, který učinil před lety do Alžíru. Tentokrát startoval z Brna v malém sokolu. Za sebe připevnil improvizovanou sedačku pro manželku a přeletěl do americké zóny v západním Německu. Přistál nouzově v bažině 12 kilometrů od ruské zóny a kousek od českých hranic, protože mu došlo palivo.
Major RAF v záloze podepsal s anglickým královským letectvem smlouvu na pět let. Dostal hodnost nadporučíka (válečné hodnosti neplatily) a místo v administrativě. Ve volných chvílích závodně střílel za RAF. Po pěti letech odešel s odstupným, které tehdy činilo tisíc liber, do Kanady, do Toronta.
V Kanadě sice Peřina složil pilotní zkoušky u civilního letectva, ale ve 42 letech už místo nedostal. Manželé Peřinovi tedy zpočátku dělali ledacos. Manuálně zručný Peřina si však brzy všiml, že je velký zájem o tehdy žhavou novinku - laminátové rybářské lodě. Pustil se tedy do podnikání. Když v roce 1959 kvůli zdravotním potížím manželky, které lékaři doporučili slunné podnebí, firmu prodával, měla 19 zaměstnanců a vyráběla dvě lodě denně.
Za sluncem se Peřinovi přestěhovali do USA, do Los Angeles. A zase měli štěstí: Peřina se uchytil u firmy, kde uplatnil své zkušenosti. Založil u ní výrobu laminovaných součástí vybavení do letadel. Navrhl dokonce první sedačky pro americké kosmonauty a pro Boeing 747. V roce 1992 se generálporučík ve výslužbě František Peřina natrvalo vrátil do vlasti a ve středu byl jmenován čestným občanem města Prahy.
|
FRANTIŠEK PEŘINA • Odkud jsem • Čím vším jsem byl • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
