co napadá Cyrila Höschla psychiatra

Mundus vult decipui, ergo decipietur, říkají latiníci. Svět chce býti klamán, nechť je tedy klamán. Na první pohled zlá věc, ale musí na ní něco být, když v neztenčené míře přežila technický rozmach, vědecké objevy a internetovou informační smršť. Abychom světu vůbec mohli nějak porozumět, musíme si ho zjednodušovat, spletité trsy vjemů seskupovat a nahrazovat zástupnými symboly. Řeknu-li tramvaj, co na tom, že tamta je vlevo oprýskaná a jiná je polepená Coca-Colou. Pro tramvajovitost jako takovou to není podstatné. Vrozeně jsme pro takovou redukci vybaveni filtry už na úrovni čidel, o mozku ani nemluvě. Toto zjednodušování světa a seskupování tvarů do lépe manipulovatelných celků nám pomáhá přežít, orientovat se, vybírat to podstatnější. Člověk tedy nejenom že se dá snadno ošálit, ale dokonce šálen chce být. Skutečně potřebuje být klamán. Latinská pravda je mnohem hlubší, než by se zdálo. Miliony lidí večer co večer koukají na virtuální, předstírané osudy, vraždy a milování, jako by to byla skutečnost. Nebojí-li se dost přes den, pustí si večer horor, neboť se chtějí bát. Nedostává-li se jejich vkusu přes den dost napětí, navozují si ho nanečisto. Pro tento sebeklamný svět jsou moderní média jako stvořena. Servírují nám to, co chceme, a to v podobě, které rozumí co nejširší masa. Tak, jako si v dospívání postupně nahrazujeme pracně poznanou složitost symbolickou jednoduchostí, stejně média formují zástupné symboly a klipy. Za socialismu jsme je viděli na obrazovkách v přísně dodržované hierarchii. Klaďáci jako Moučka, padouši jako Přeučil, troubové jako Sobota. Nikdo jim to neodpáral. Houslista je Hudeček, kytarista Brabec, psychiatr Cimický. Na drogy je Presl s Doudou, na čuňačinky Šmucler s Uzlem. Jsou mezi námi ovšem takoví, kterým chápání světa tak, jak se jeví, nestačí, a chtěli by ho chápat takový, jaký je. Kriticky vše zkoumají a nedají na první dojem. Vynakládají nikdy nekončící úsilí, plavou proti proudu. Vymýšlejí pozoruhodné věci, brání rozumovému úpadku lidstva, ale k nějaké obecné pravdě doplavat zřejmě nemohou. Někdy je potkávám, jak jsou z toho všeho nešťastní a bojují proti tmářství. Jakmile se ovšem jejich boj stane ideologickým, znamená to, že také propadli klamu. Zapomněli, že chtějí stát vně světa, který vždycky chtěl, chce a bude chtít být klamán. Můžeme a musíme se proti klamu vzpírat, ale tu vzpouru nemůžeme nikdy vyhrát. Zjednodušení, víra i pověra, to vše plní v životě této planety tak důležité funkce, že pýcha našeho rozumu se v porovnání s nimi stává tváří v tvář nevyzpytatelným řádům přírody téměř bezzubou.