Hrozí Turecku vojenský převrat, pokud islámem inspirovaní konzervativci ze strany AKP jasně vyhrají v nedělních volbách?
Vojenský puč jako takový nehrozí, ať dopadnou volby jakkoliv. Neprospěl by nikomu, ani samotné armádě. Vojáky však není správné podceňovat - jejich poslední zásah do politiky, konkrétně 27. dubna, proběhl formou jakéhosi moderního převratu, pro který Turci vymysleli termín "e-puč".
Jak takový převrat vypadal?
Armáda na internetu vystavila memorandum, které bylo namířené proti prezidentské kandidatuře nynějšího ministra zahraničí Abdullaha Güla nominovaného AKP. Následovala ústavní krize, která vyústila do těchto předčasných parlamentních voleb s tím, že prezident bude zvolen až po nich. Zde je důležité zmínit kontroverzní vyjádření ústavního soudu, podle kterého je nyní na volbu prezidenta třeba nadpoloviční většina přítomných poslanců. AKP se tedy rozhodla prosadit přímé volby prezidenta. Případnou intervenci turecké armády tedy nevyvolá ani tak vítězství AKP ve volbách jako spíše snaha této strany změnit způsob, jakým má být volen prezident.
Takže armádě, strážkyni sekulárního a prozápadního Turecka, Gül jako osoba až tolik nevadil?
Není vyloučené, že by opětovná Gülova kandidatura podrážděnou reakci armády vyvolala. Nicméně, e-puč armáda neudělala ani tak kvůli Gülovi, respektive jeho ženě, která na veřejnosti chodí na muslimský způsob v šátku. Je pravděpodobnější, že se vojáci báli kumulace moci v rukou AKP, která by obsadila jak premiérský, tak prezidentský post.
Mohou volby ohrozit prosperitu, které se nyní Turecko těší?
Pokud AKP opět získá tolik hlasů, aby mohla sestavit kabinet sama, růst bude pokračovat, i když možná ne tak razantně jako dosud. Případná koalice AKP třeba s kurdskými poslanci by rovněž neměla ohrozit příliv zahraničních investic. Pokud by však koalici vytvořily sekulární strany, které mají šanci vstoupit do parlamentu, tedy spíše jen podle názvu socialisté (CHP) a tvrdí nacionalisté (MHP), lze očekávat byť třeba jen dočasné uzavření ekonomiky do vnitřních hranic.
Jaké téma letos v předvolební kampani nejvíce táhlo?
Patrně národní hrdost. Na rozdíl od předchozích voleb, kdy to byl vstup do Evropské unie. Dovolím si tvrdit, že EU svým přístupem k diskusi s ankarskými vyjednavači dosáhla v Turecku takové úrovně nepopularity, že se v předvolebních kampaních neobjevuje dokonce ani název EU. A pokud ano, tak v negativním kontextu...
Unie už tedy není mezi Turky populární?
Nebudu zveličovat, když řeknu, že téměř žádný ze 42,5 milionu voličů nechce o Unii ani slyšet. Je to sice neuvěřitelná škoda, ale EU už v kampani žádnou roli nehraje. Tomu, kdo žije v Turecku, není třeba vysvětlovat proč. Evropané budou zřejmě tvrdit, že Turci, pokud do Unie chtějí, mají snášet, co jim EU postaví do cesty. Turci, kteří byli v posledních čtyřiceti letech nejhorlivějšími zastánci vstupu do Unie, už ale unavilo přesvědčovat Unii o svém evropanství. Stejně jako o tom, že smlouvy se mají dodržovat.
Hrozí Turecku návrat k islamismu, či tradicím někdejší Osmanské říše?
Mimochodem, co se týče náboženské svobody, nebyl by návrat k osmanskému systému až tak špatný. Zaručoval sice relativní, přesto značnou náboženskou svobodu, a to i v porovnání se standardy některých současných zemí Unie. Jinými slovy: hodil by se nejen v Turecku, ale i mnoha evropských zemích.
A co vzor sousedního Íránu, kde mají poslední slovo duchovní?
Tento systém podle mě Turecku nehrozí, přestože je možné, že někteří jednotlivci by o něj stáli. Turecko je neoddělitelnou součástí mezinárodních struktur. A chce v nich zůstat, což je v bytostném zájmu mezinárodního společenství. To někteří světoví politici, a nemám na mysli jen ty evropské, nechtějí kvůli svým krátkodobým politickým prioritám vidět.
Pociťujete jako žena, navíc veřejně činná, že by Turecko v posledních letech, pod vládou AKP, získávalo více islámský charakter?
Nepociťuji to ani v profesním, ani veřejném, ani jakémkoliv životě... Co naopak pociťuji, je otevřená diskuse o některých tabu týkajících se náboženství. Což se děje i díky tomu, že ženy, které se zahalují do šátků, vstoupily do veřejné debaty. Jak jistě víte, nošení, respektive odložení šátku je jedním z největších témat nynějšího Turecka. Před mnoha roky bych si byla ochotna myslet, že to jsou náboženští konzervativci, kdo si nepřeje, aby ženy v šátcích byly veřejně aktivní. Je to naopak: slyšet a vidět je nechtějí příznivci sekulárního státu.
Přibývá žen a dívek, které chtějí nosit šátek?
Ne, a není to jen můj postřeh. Průzkum nevládní organizace TESEV ukazuje, že se počet žen nosících "turban“, jak šátek označují nejčastěji jeho kritici, snížil. Ženy, které byly zahalené, chodily s šátkem již předtím. Jen byly méně k vidění na ulici, v médiích. S jejich vstupem do veřejného života se ovšem nechtějí smířit stoupenkyně sekulárních principů.
Měly by podle vás studentky mít právo nosit šátek na státní univerzity?
Osobně se necítím nijak zvláště příjemně, když si některé z mých studentek schovávají vlasy pod paruku jen proto, aby mohly přijít na moji přednášku. A obecně řečeno, vůbec v Turecku studovat. To se mi zdá v mnoha ohledech ponižující, i když diskuse k tomuto tématu je složitá.
Existuje významný rozdíl mezi názory obyvatel venkov a a měst?
Asi jako všude na světě. Lidé z venkova jsou konzervativnější. Výjimkou je Istanbul, který v posledních letech zaznamenal neuvěřitelně rozmanité imigrační vlny. Dnes je zcela nemožné hovořit o vykrystalizovaném, jednotném hlasu Istanbulu.
