Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová v úterý oznámila, že po vypršení svého mandátu nebude opět kandidovat. Spekulovalo se o tom už předtím a na začátku se při představě, že ji Slovensko ztratí, objevovaly komentáře, že je to skoro tragédie. V druhé vlně přišli lidé, kteří tu debatu uklidňovali a říkali, že na jednom člověku přece demokracie nestojí a i bez Čaputové může Slovensko dál kráčet prozápadním směrem. Ve které části toho spektra stojíte vy?
Z reakcí nejen médií, ale například i tisíců komentářů slovenských občanů na Instagramu, kde také Čaputová zveřejnila své rozhodnutí, vnímám dva rozměry. Jeden je osobní, a tam podle mě není jiná možnost, než to respektovat. Je to osobní rozhodnutí prezidentky, která podle všech indicií opravdu dlouhou dobu zvažovala všechna pro a proti a jednoduše si to vyhodnotila ze svého pohledu. Je to sice těžké rozhodnutí, ale patří jen jí. A pak je tu politický rozměr.
Erik Láštic Slovenský politolog Erik Láštic působí na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Přednáší o vládě a politice na Slovensku a v USA či o politice osobních údajů. |
Slovensko má přímou volbu prezidenta. Prezidentka má přímý mandát od občanů, kdy stovky tisíc lidí v roce 2019 odevzdaly hlasy v prezidentských volbách. Současně je dlouhodobě nejdůvěryhodnější političkou, což znamená, že z hlediska jejího postavení ve společnosti neodchází někdo, kdo by za sebou měl nějaký skandál nebo byl dlouhodobě nepopulární.
Je to spíš politička, která měla obrovské šance být opětovně zvolena na druhé funkční období. Pak můžeme uvažovat o tom, co to říká o jejím prezidentském působení či stylu politiky, která je na Slovensku stále dominantně mužskou záležitostí. A možná i o tom, co to znamená pro další vývoj Slovenska.
A co to znamená?
Když jsem si pročítal všechny ty komentáře a statusy na sociálních sítích, napadlo mě, že to skoro vypadá, jako kdyby prezidentka zemřela.
Přesně. Mnoho Slováků psalo o slzách smutku a o tom, že Čaputová byla nejlepší hlavou státu, jakou jejich země dosud měla.
Přitom má ještě téměř celý rok mandátu před sebou. Ovšem ten tón i způsob, jakým se k tomu vyjadřovali běžní lidé, ale i celebrity či politici, byl opravdu skoro pohřební. Je zajímavé, jak až existenciálně slovenská společnost prožívala takovéto rozhodnutí. A podle mě bude i zajímavé sledovat, jak s tím rokem bude Čaputová dál nakládat. Před sebou má teď dvě velké výzvy.
Čaputová nechce být opět prezidentkou. Na další mandát nebudu mít sílu, řekla |
Jaké?
Stále je tu vláda premiéra Ľudovíta Ódora, která vládne s jejím souhlasem a kterou má prezidentka kompletně v rukou. Čaputová je za vládu v podstatě zodpovědná. Ve slovenském parlamentu teď máme prakticky jen opoziční strany, které se rozhodly, že vládne prezidentčina vláda a my ji kritizujeme. Druhou výzvou jsou pak zářijové předčasné volby do parlamentu a to, jakým způsobem prezidentka využije pravomoci, které má. Není totiž povinná pověřit vítěze voleb sestavením vlády a může tak ještě sehrát významnou úlohu.
Prezidentka sice samozřejmě nemá povinnost kandidovat i podruhé, nicméně se svým oznámením přišla docela brzo. Napadá mě, jestli se teď její situace nedá přirovnat k tomu, pro co se v kontextu americké politiky používá pojmenování „lame duck“ neboli „chromá kachna“, kdy prezident bez výhledu na další volební období v nadsázce jen čeká, až mu skončí mandát. Nepřipravila se Čaputová svým vyjádřením o sílu, kterou z titulu své funkce má?
To je určitě zajímavá paralela. Takoví prezidenti jsou pak vnímaní už jen jako lídři na odchodu. Nejpopulárnější politici a političky tradičně zažívají jeden problém a ve velmi podobném scénáři to zažil i minulý prezident Andrej Kiska. Možná až rok a půl po svém zvolení byl nejpopulárnějším politikem na Slovensku. A to, že jste na výsluní, znamená, že jste pak i považován za politického nepřítele číslo jedna pro strany, jejichž voliči vás tolik rádi nemají.
U Zuzany Čaputové se to naplno ukázalo s tím, jak Robert Fico a Směr využili její popularitu a fakt, že je jistým symbolem, k tomu, aby ji brutálním způsobem kritizovali. Podle mě už to v mnohých případech zacházelo za hranu politické komunikace a vymezování se. Uvidíme, zda bude prezidentka stále takovým „předmětem nenávisti“, anebo zda jí to naopak pomůže a trochu možná rozváže ruce, protože už nebude vnímána jako soupeřka.
Pak je tu další věc. Bylo to vidět už včera na reakcích stran, které velmi standardním způsobem poděkovaly prezidentce za její práci, ale současně už využily příležitost a začaly mluvit o hledání alternativních kandidátů na prezidenta ve vlastních řadách.
Vyhrožují mi smrtí, říká Čaputová. A cituje lži, které o ní šíří Fico |
Čaputová čelila a stále čelí útokům z mnoha stran. Expremiér Fico a další o ní mluví i jako o „americké agentce“ či „Sorosově loutce“. Na druhou stranu, politik musí něco vydržet. Neřeší se ty výpady na její osobu víc i proto, že je žena?
To je velmi těžká otázka a mně se na ni těžce odpovídá, protože jsem muž. Nicméně jeden z velmi zajímavých rysů prezidentky Čaputové, a měla ho i v době předvolební kampaně, je, že příliš nepracovala s tím, že je žena. Část slovenských voličů a voliček čekala, že bude jakýmsi feministickým vzorem, ona však vědomě či podvědomě tento rozměr celkem výrazně potlačovala.
Nicméně je samozřejmě potřeba otevřeně přiznat, že kdyby Zuzana Čaputová nebyla tak šikovná, inteligentní právnička a nevypadala tak dobře, jakkoliv to teď asi zní, asi by se jí nedostalo takové pozornosti. Andrej Kiska může jen tiše závidět. Nejen z hlediska pozornosti, které se prezidentce dostalo v zahraničních médiích, ale i když se podíváme na to, jak často byla zvána do zahraničí a jakou prominentní pozici měla například na Valném shromáždění OSN, kde byla jednou z lídryň, jež vystoupily s projevem.
Na jedné straně jako by odmítala dominantně zdůrazňovat, že je žena, ale na druhé straně v dobrém využívala příležitosti, které jí to poskytovalo. A pak je tu spíš můj osobní pohled. Její včerejší vyjádření v prezidentském paláci ani její následná mediální vyjádření mě úplně nepřesvědčily. Čekal jsem možná nějakou osobnější výpověď, ve které by jasněji naznačila, jaké jsou její důvody pro to, že už nebude kandidovat. Uvedla rodinu a zmiňované útoky a zdá se, že to sehrálo významnou, pokud ne rozhodující úlohu.
Ale pokud je toto ten důvod, pak to znamená, že veřejné výpady Směru a dalších měly hlubší rozměr. Možná souvisí s tím, že má prezidentka pocit, že její bezpečí a bezpečí jejích blízkých není zaručené. A to je pak problém pro celou zemi. Pokud nedokážeme ochránit hlavu státu, je to podle mě smutná zpráva pro Slovensko.
Kotleba chce být dál poslanec, Blaha pořád píše o Čaputové. Na soudy kašlou |
Ano, prezidentka zmiňovala, že jí chodí výhrůžky smrtí, a přesně citovala lži, které o ní šíří Fico a lidé je pak opakují. Moje otázka se dá postavit i tak, jestli se do ní nestrefují víc právě proto, že je žena.
Když si vzpomenu na to, jakým způsobem například Směr útočil na Andreje Kisku, zase tolik se to nelišilo. Nenávist šla jiným směrem a v případě Kisky se dotýkala spíš jeho podnikatelské minulosti. A ta klasická obvinění, že je sorosovský agent a agent USA, zaznívala méně. Paradoxně totiž právě vláda Roberta Fica uskutečnila největší nákupy v historii slovenské armády, když nakoupila americké stíhačky. To jsou ty paradoxy.
Ale samozřejmě, onen ženský element se od toho nedá oddělit. Velmi pěkně se to ukázalo v pondělí, když předseda parlamentu Boris Kollár komentoval spekulace, že už prezidentka nebude znovu kandidovat. Řekl, že on by útoky snášel lépe, protože je přece muž. Ženy prý tyto věci vnímají citlivěji. Na Slovensku se to řeší opakovaně a někteří se ptali, jak může být žena vrchním velitelem vojsk. Totéž jsme zažili už v roce 2009, kdy kandidovala Iveta Radičová. I tehdy se zpochybňovalo, jestli žena může vykonávat pravomoci, které jsou částí slovenské veřejnosti i politiky vnímané jako mužské.
Sice jí zbývá ještě jeden rok, ale můžete ve zkratce zhodnotit, jak si Čaputová ve funkci prezidentky vedla a vede?
To je těžká otázka. Použila jste příklad amerických prezidentů a „lame duck“. Když se v USA uvažuje o prezidentech, často se mluví o tom, že vzhledem k dlouhé historii země a k celkovému počtu prezidentů se každý další prezident snaží o svých pár řádků v knize historie. Co bude v těch jeho čtyřech větách? Myslím si, že v tomto kontextu Zuzana Čaputová přinesla jiný styl politického vedení, který je specifický nejen pro Slovensko, ale přinejmenším i v rámci střední a východní Evropy. Je neútočný a už v kampani byl osvěžující.
Čaputová často říkala věci, které neměly většinovou podporu ve společnosti a dokonce šly proti většinovému názoru. Například její otevřené promluvy o tom, že není praktikující křesťanka, či otevřená tolerance vůči LGBT komunitě. Dokázala to podat velmi lidsky, čímž se odlišovala od svých soupeřů. Toto po ní určitě zůstane. Na druhou stranu, do své funkce Čaputová šla s jistými prioritami. Chtěla se zaměřit na dlouhodobě podceňovaná témata, která jsou podle ní nesmírně důležitá pro vývoj této země. Počínaje klimatickou krizí přes skupiny lidí, kteří jsou vyloučení ze společnosti kvůli své barvě pleti nebo proto, že jsou chudí.
To se jí podle mě nepodařilo. Samozřejmě do velké míry kvůli tomu, že v úřadu působila v době obrovského množství krizí a relativně velké politické nestability. Z tohoto pohledu proto jejímu rozhodnutí nekandidovat nerozumím. Podle mě měla šanci mnohem jasněji dotáhnout svůj politický program, pokud se to v kontextu prezidentské funkce dá takto říct. Mohla využít dalších pět let na to, aby získala větší prostor na prosazování svých priorit, a myslím si, že toto ještě asi bude předmětem diskuse.
KOMENTÁŘ: Fico na vlně pandemie a války. Expremiér má stále blíže k extrému |
A když se podíváme na to, co ve funkci konkrétně vykonala?
Podle mě jasně pojmenovala přešlapy v oblasti právního státu. Zasloužila se o to, že Slovensko má po třiceti letech konečně mnohem jasněji definovanou úlohu referenda v ústavním systému. A to právě díky tomu, že se rozhodla obrátit na Ústavní soud v souvislosti s petičními akcemi Směru k předčasným volbám. I v souvislosti s dalšími otázkami využila svou pravomoc obrátit se na Ústavní soud, což podle mě celému systému dlouhodobě prospěje.
Pokud bych měl vybrat jedno kritické místo, kde podle mě mohla být Čaputová ráznější, je to v podstatě současná politická situace. V prosinci 2022 byla odvolána vláda Eduarda Hegera, prezidentka jí však dala prostor na to, aby vládla dál v demisi, a nechala parlament, aby volby odsunul až na září. Na dalších deset měsíců tak situaci nechala bez řešení a netlačila na politické aktéry. Podle mě dostatečně nehrozila tím, že vládu vezme do vlastních rukou, když to ještě třeba na začátku tohoto roku mohla udělat.
Ve chvíli, kdy parlament nemá legitimitu a není tu žádná většina, řešením jsou volby a ne takovýto mechanismus, který je sám o sobě sporný a problematický. Pokud by premiérem, který byl například prezidentem Gašparovičem odvolán z Národní rady a i tak nadále vládl, byl Robert Fico, měli bychom plná náměstí. Prezidentka mohla být ráznější. Toto v konečném důsledku přispělo k tomu, že se sama nakonec stala zodpovědnou za slovenskou vládu a že se teď hnutí OLaNO Igora Matoviče tváří jako opoziční strana. To je úplně absurdní.
Kroky Igora Matoviče jsou na samostatný rozhovor, nicméně kdo všechno se nyní rýsuje jako možný kandidát na prezidenta? Zaznamenala jsem spekulace o někdejším ministru zahraničí Ivanu Korčokovi. O kom dalším se ještě mluví?
Ivan Korčok je jméno, které zaznívá nejčastěji v úvahách o tom, kdo by mohl být podobným typem prozápadního lídra. Pro veřejnost je stále relativně důvěryhodný, přestože už v politice téměř rok není. Současně si však myslím, že to zas tak jednoduché mít nebude. Přece jen Zuzana Čaputová měla potenciál oslovit trochu širší publikum. Ivan Korčok je sice velmi sympaticky vyhlížející, ale bílý starší muž se šedivými vlasy, kterých bude pravděpodobně kandidovat mnohem víc. Mluví se například o někdejším slovenském velvyslanci v České republice Peteru Weissovi, který velmi úzce spolupracuje s Hlasem Petera Pellegriniho, nebo o bývalém ministrovi zahraničních věcí a dlouholetém diplomatovi Jánu Kubišovi. Objevilo se i jméno poslankyně Evropského parlamentu za Křesťanskodemokratické hnutí Miriam Lexmann.
A Štefan Harabin.
Možná (smích). Klíčové jméno se však ještě může objevit. Bude totiž zajímavé sledovat výsledky parlamentních voleb a to, zda se v návaznosti na ně Robert Fico nepokusí dostat do prezidentského úřadu. Pokud by se stalo, že Směr skončí v opozici, Fico podle mě bude mít velký prostor na oslovení voličů. Významná část slovenských voličů a voliček totiž inklinuje k typu politiky a politického programu, který právě on nabízí. To může výrazně ovlivnit situaci. Pokud bychom hledali historickou paralelu, nejvíc se to bude podobat snaze Vladimíra Mečiara, která skončila prohrou ve druhém kole prezidentských voleb v roce 2004. To tehdy způsobilo jeho pomalý, ale jistý konec.
Kolikrát jste měla sex? Slovenský kandidát Harabin uhýbal otázce na majetek |
Ztratí se po odchodu Zuzany Čaputové nejen na Slovensku, ale i ve střední Evropě hlas zasazující se o prozápadní směřování našeho regionu?
Myslím si, že ta hrozba je bezprostřední spíš s parlamentními volbami. Pokud se Směru podaří sestavit nějakou koalici, myslím si, že Slovensko v podstatě okamžitě skončí s vojenskou podporou Ukrajiny. V záležitostech, které se týkají pomoci Ukrajině, postojů k Rusku a dalším věcem, bude mít také mnohem blíže například k Maďarsku, které na úrovni Evropské unie často zastává jiný postoj.
V tu chvíli by právě prozápadní prezident mohl vyvažovat podobné tendence, které se už dnes objevují v parlamentu a politických stranách. A pokud nikdo takový volby nevyhraje, bude jeho hlas chybět.
Ano. Navzdory všem problémům Slovenska byla jeho orientace na úrovni exekutivy, ať už za Matovičovy nebo Hegerovy vlády, v podstatných otázkách stále velmi jasně prozápadní. Mezi vládou a prezidentkou tak v tomto byla naprostá shoda. Tato hrozba tak může přijít s možnou budoucí vládou, která může změnit to, jakým způsobem se Slovensko dívá na své místo v Evropské unii a NATO a na své postoje k evropským záležitostem.
