Peter Pellegrini vyhrál s větším odstupem, než předpovídaly předvolební průzkumy. Co se podle vás stalo, že to nakonec nebyl tak těsný souboj?
Hlavní vysvětlení asi spočívá v tom, že se Peteru Pellegrinimu podařilo mezi prvním a druhým kolem mobilizovat nové voliče. Druhé kolo mělo mnohem vyšší účast a vícero průzkumů naznačovalo, že čím vyšší účast bude, tím větší pravděpodobnost je, že Pellegrini dokáže do druhého kola dostat ty voliče, kteří například podpořili vládní koalici v zářijových parlamentních volbách. A to se stalo. Pak to souvisí i s tématy, která provázela druhé kolo voleb.
Zatímco první kolo se ještě výrazně neslo v jistém opozičním duchu a velmi silně ho rámcovaly protivládní protesty, druhé kolo už bylo silně o Pellegriniho mobilizační kampani. Ta jednak nabízela stabilitu a klid v domácí politice, současně ale mobilizovala v té zahraniční. Týkala se postojů k Ukrajině a rétoriky, která spojovala Ivana Korčoka s tím, že je válečným prezidentem.
Pellegrini dostal 1,4 milionu hlasů. To je takové množství, že i kdyby všichni voliči bývalého předsedy Nejvyššího soudu Štefana Harabina a dalších neúspěšných nacionalistických kandidátů do jednoho volili Pellegriniho, pořád by ještě zbývalo zhruba 150 tisíc „nových“ hlasů. Kde je nasbíral? Přišli nevoliči či třeba slovenští Maďaři?
Jeden způsob, jakým se o tom dá uvažovat, je, že druhé kolo bylo v podstatě zopakováním parlamentních voleb. Zdá se, že Peter Pellegrini dokázal mobilizovat voliče a voličky, kteří loni v září podpořili strany současné vládní koalice. V konečném důsledku to není nezbytně tak, že Ivan Korčok „prohrál“ ty volby, ale spíš tak, že za těch šest měsíců, které uplynuly od parlamentních voleb, se ještě situace z hlediska podpory politických stran nestihla natolik změnit a ani vláda se nestala natolik nepopulární, že by se ty výsledky výrazně změnily.
„Pelle na Hrad!“ skandovali ve štábu vítěze. Ten triumf oslavil bez médií |
Vidíte u Ivana Korčoka něco, co během kampaně pokazil nebo mu neprospělo? Například jeden z jeho voličů mi v Bratislavě řekl, že Korčokovi asi paradoxně ublížila podpora opozičních stran a že kdyby kandidoval čistě jako občanský kandidát a neměl za sebou lidi, jako je expremiér Igor Matovič, mohl by dopadnout lépe.
To je klasický problém. Někdo „prohraje“ volby, obzvlášť ty prezidentské, které mají vítěze a poraženého, a my hledáme důvody, proč to ten který kandidát neustál. Myslím si, že to, co Peter Pellegrini se svým týmem a koaličními stranami udělal úspěšně, je spojení Ivana Korčoka s nepopulární vládou Eduarda Hegera a Igora Matoviče. V tomto to bylo zcela cílené. Opakovaně mu připomínali, že byl součástí vlády. To je zjevně něco, co zafungovalo přinejmenším jako motivace pro voliče Pellegriniho a současné koalice.
Je to další rozměr, ale já si nemyslím, že je realistický. Ivan Korčok se mohl té podpoře opozičních stran vyhnout, i Andrej Kiska byl čistě občanským kandidátem a Zuzana Čaputová sice přicházela s podporou malé mimoparlamentní strany, ale též byla silnou občanskou kandidátkou. A ani oni se nevyhnuli tomu, že se k nim v nějakém momentu přidaly opoziční strany. Prezidentský souboj se prostě ve druhém kole změní na takový koaličně-opoziční souboj. Ale to znáte i z České republiky, že se kandidáti mohou vymezovat, jak chtějí, ale pak je stáhne i ta stranická a parlamentní politika.
A co čekáte od prezidenta Pellegriniho? Vyplní se predikce, že si teď premiér Robert Fico bude moct dělat, co chce, protože bude mít svého člověka i v prezidentském paláci?
Způsob, jakým vládní koalice a Robert Fico uchopili moc, je velmi podobný tomu, jak moc vnímal například Vladimír Mečiar v devadesátých letech. Většinové pojetí demokracie u nich je, že vítěz může všechno. Peter Pellegrini a jeho kolegové ze strany o tom mluvili tak, jako by Slovensko stoprocentně podpořilo Pellegriniho vizi. Ale výsledek voleb je relativně těsný a téměř dva miliony voličů vůbec nepřišly volit. Takže největší skupinou voličů na Slovensku jsou v uvozovkách ti, kterým to je úplně jedno, kteří se nevyjádřili ani ke koalici, ani k opozici.
A samozřejmě musíme poslouchat, co říká samotný Pellegrini. Je zřejmé, že se nebude snažit vstupovat do konfliktů s koalicí. Podle mě bude i trochu záležet na tom – a celkem nevím, jak nad tím bude mít kontrolu a zda se mu to vůbec podaří – aby se jeho strana Hlas, která ho do prezidentského paláce vynesla, udržela životaschopná. Podle mě jí totiž hrozí, že ve chvíli, kdy Pellegrini odejde, se postupně rozsype. Ostatně už dneska jsme viděli, že představitelé Směru říkají, že by možná v příštích volbách mohl Směr kandidovat v koalici s Hlasem. Ještě neuplynula ani minuta od konce prezidentských voleb a už je tu komunikace o tom, že v konečném důsledku se možná dáme zase dohromady. Pellegrini to asi bude vnímat.
OBRAZEM: Fico po boku a zpívání hymny. Volby očima fotoreportérky iDNES.cz |
Ale předpokládám, přinejmenším podle toho, jak fungují prezidenti a jim blízké vlády, že se to bude velmi podobat soužití Ivana Gašparoviče a první vlády Roberta Fica v letech 2006 až 2009. V českém scénáři je to soužití Miloše Zemana a Andreje Babiše. Je tam víc průniků a společných zájmů, než aby docházelo ke konfliktům. To samozřejmě neznamená, že k nějakým nedojde, protože to je podle mě povaha prezidentského úřadu. V nějaké chvíli i Peter Pellegrini bude možná muset udělat něco, co ho dostane do konfliktu s koalicí. Ale nepředpokládám, že by ve střednědobém výhledu byl prezidentem jako například Andrej Kiska nebo Zuzana Čaputová, kteří se chtě nechtě museli vůči vládě vyhranit mnohem ostřeji.
Myslíte si, že Ivan Korčok nějak využije podporu, které se mu dostalo, a půjde do politiky?
To je dobrá otázka. Když jsem o tom uvažoval, díval jsem se na výsledky podobných kandidátů z předešlých voleb, které nabízely velký potenciál. Byl to třeba případ Radoslava Procházky z roku 2014. V prvním kole skončil těsně třetí, měl přes 400 tisíc hlasů a zdálo se, že to je silný mandát. Založil novou politickou stranu, kterou modeloval podobně, jako se Mikuláš Dzurinda pokoušel modelovat své SDKÚ. A ta strana v roce 2016 pohořela. Sotva se dostala do parlamentu.
Druhý příklad toho, že je těžké přetavit takovouto podporu do stranické soutěže, je Štefan Harabin. Ten v roce 2019 také získal kolem 300 tisíc hlasů a relativně silnou podporu extrémnější části slovenského elektorátu. A pak strana, kterou vedl do voleb v roce 2020, nedostala ani tři procenta hlasů a skončila úplně mimo. To jsou doslova jiné sporty a funguje i to opačně. Jako když si Andrej Kiska myslel, že z prezidentského úřadu dokáže vytvořit stranu, která tu zásadně změní fungování stranické soutěže a vyhraje parlamentní volby v roce 2020. Zjistil, to takto nefunguje.
Ale zároveň se vždy může něco stát. Myslím si, že tu určitě bude volání po sjednocování opozice, často se bude připomínat Dzurindův model z období 1994 až 1998, kdy se opozice nakonec sjednotila pod lídrem, který nebyl předsedou strany a dokázal porazit Vladimíra Mečiara. To je však velmi hypotetické a myslím si, že si Korčok musí dát pár týdnů na rozmyšlenou. Protože mám pocit, že čistě osobně svůj projev včera v něčem zvládl a v něčem nezvládl. Podle mě dal najevo příliš slabosti a v nějaké chvíli se měl zastavit, protože pak už to bylo moc.
KOMENTÁŘ: Pellegrini to dokázal. Navzdory a na rozdíl od Roberta Fica |
Stála jsem v tu chvíli pod pódiem a napadlo mě, že je trochu ublížený...
Ano. A já mu lidsky rozumím. Ty kampaně jsou strašné. Ale opravdu jsem čekal spíš takový klasický americký projev, kde všem poděkuji, pogratuluji soupeři a reflexi a útoky si nechám na jindy. Ne na vypjatý noční projev. Protože zase už to využili koaliční politici a lidé z okolí Petera Pellegriniho, kteří to použili jako příklad, proč se nikdy neměl stát prezidentem, když ani nedokáže unést prohru. Ale uvidíme.
A jaká budoucnost podle vás čeká končící prezidentku Zuzanu Čaputovou? Tipuji, že mi neřeknete, že se vydá do stranické politiky. Vidíte ji třeba v nějaké unijní instituci?
Opravdu nevím, ale jednou z věcí, které ji i v profesním životě charakterizovaly, je paličatost. Nemyslím si, že bude příliš poslouchat okolí, a pokud má nějakou představu o své budoucnosti, tak ji zrealizuje. Zároveň si však nemyslím, že by se ve stranické politice tvořil nějaký jasný prostor. Možná to spíš opravdu bude práce v zahraničí, v mezinárodní instituci. Má kredit, jméno a renomé, které si vydobyla ve funkci, ale i tím, že je žena, relativně mladá a nesla témata, která silně rezonují. Myslím si, že může být silnou posilou pro jakoukoliv mezinárodní organizaci, která se věnuje třeba životnímu prostředí nebo čemukoliv, co se týká témat, která se v prezidentském paláci pokoušela otevírat.
Překvapily vás vlastně výsledky voleb?
Peter Pellegrini je už od roku 2018 nejdůvěryhodnější politik, v čemž se střídá se Zuzanou Čaputovou. Takže když se pak v listopadu prosinci začalo otevřeně mluvit o tom, že bude kandidovat, a Čaputová už kandidovat nebude, v podstatě byl okamžitě jasným favoritem voleb. To, že byl ten souboj nakonec relativně těsný, je kombinací toho, jak vládní koalice uchopila moc, jak mobilizovala opozici, a možná nějakých Pellegriniho chyb v kampani. Podle mě ty výsledky tak těsné být neměly, takže toto mě překvapilo.
Trochu se urychlil růst parlamentní opozice. Předpokládal jsem, že takovému Progresivnímu Slovensku, které je v parlamentu poprvé, bude trvat déle, než se vzpamatuje. A toto podle mě podcenil i Fico, že opozici vybudoval rychleji, než by se asi jinak stalo. Ale odstup od parlamentních voleb je prostě příliš malý. Kdyby se volby uskutečnily třeba příští rok, myslím si, že by se věci začaly hýbat. Samozřejmě je otázka, co koalice ještě bude dělat ve věcech, které chce „tlačit“ a které se týkají veřejnoprávní televize, neziskového sektoru a podobně. Orbánovský model je tu silnou inspirací, ale to už je jiný příběh o tom, do jaké míry dokážeme naše instituce chránit a podržet je.
