Jennifer pořád nosí roušku, i když kvůli covidu už to není. „Jsem teď na ní doslova závislá, cítím se bezpečněji a lépe, když nikdo nevidí celý můj obličej,“ říká.
Je jí jedenačtyřicet, žije sama, naposledy pracovala jako sekretářka u soukromé stavební firmy a obliba roušky je příznakem jejích problémů.
„Trpím panickými ataky, občas mám také pocit, že mě pronásledují nějací nebezpeční lidé, a bojím se vycházet z domu,“ říká mi. Psychické problémy se u ní začaly prohlubovat po covidových uzávěrách, tehdy pracovala skoro dva roky z domova.
O práci přišla, když ji šéf v práci upozornil na to, že pandemie je minulostí a její rouška je zákazníkům nepříjemná. Přijít o tuhle ochranu své psychiky však nechtěla.
Teď může vidět své děti jen za asistence sociálních zaměstnanců, protože je „duševně nestabilní alkoholik“. Je to smutný, ale ne ojedinělý případ.