Levice a Zelení zůstali na svém, sociální demokraté (SPD) a CDU/CSU zaznamenali nejhorší výsledky za uplynulých sedm dekád.
Uprostřed spouště zůstala otřesená, ale nezlomená Angela Merkelová, jejíž úkolem nyní bude sestavit novou většinovou vládní koalici. Co to vše pro Německo vlastně znamená?
Začněme špatnými zprávami. Do Spolkového sněmu poprvé od druhé světové války pronikla strana, jejíž představitelé se neštítí nenávistné, otevřeně rasistické a islamofobní rétoriky. AfD, která ve volbách obsadila třetí (!) příčku, je slepencem lidí, kteří věří ve spiklenecké teorie, zpochybňují poválečné německé hranice, chtějí zrušit Benešovy dekrety a vzpomínat v dobrém na „hrdinské“ činy vojáků Wehrmachtu.
V takzvaných nových spolkových zemích porazila AfD i sociální demokraty. Pokud se zde k jejím ziskům (20 procent) přičtou i zisky postkomunistické Levice (17,3 procent), nabízí se pádný důvod k zamyšlení nad úspěšností či neúspěšností celé východoněmecké transformace po pádu berlínské zdi.
Druhou špatnou zprávou je, že se kancléřce, která volby se ztrátou vyhrála, otevírá jen malý manévrovací prostor pro vytvoření většinové vládní koalice. Sociální demokraté po svém historickém debaklu celkem pochopitelně oznámili, že se stahují do opozice.
Merkelové tak nezbývá než se spojit s FDP a Zelenými. Jejich „jamajské“ spolupráci budou bránit nejen programové rozdíly, ale i osobní animozity. Pro kancléřku, které bude celou situaci ještě komplikovat bavorská CSU, jež se ve volbách propadla o 10 procent a příští rok ji čeká klíčové zemské hlasování, bude sjednání životaschopného kompromisu opravdu tvrdým oříškem. Jamajská spolupráce navíc není zrovna prověřená na zemské úrovni – podobná sestava vládla jen v letech 2009 až 2012 v Sársku a před třemi měsíci se ustavila ve Šlesvicku-Holšýnsku.
Zuzana Lizcová |
Třetí špatnou zprávou je, že nesnadná povolební vyjednávání budou dlouho trvat. Evropská unie, která se potýká s důsledky finanční a migrační krize i brexitem, by právě nyní potřebovala silnou a sebevědomou německou vládu. Na tu si bude muset počkat – pokud se ji vůbec s kartami, které němečtí voliči rozdali, podaří vytvořit.
Abychom nebyli úplně pesimističtí: německé volby přinesly i dobré zprávy. První z nich je bezpochyby vyšší volební účast, která se podle odhadů přehoupla přes 76 procent. Pravda, řada dosavadních nevoličů dala svůj hlas právě AfD.
Šéf kancléřčina úřadu Peter Altmaier se ale mýlí, pokud tvrdí, že to je horší, než nevolit vůbec. Alternativa vyšla vstříc těm, kteří dosud měli pocit, že jejich zájmy nikdo nehájí. Nyní mají, jak si přáli, své zástupce přímo v parlamentu. Uvidí se, nakolik své sliby a očekávání voličů dokáží naplnit.
Druhou dobrou zprávou je, že se Spolková republika zbaví velké koalice a bude mít po čtyřech letech skutečnou opozici. Do politického dění, které byl poslední dobou vnímáno jako převážně nudné, by se konečně mohl vrátit střet různých myšlenek, koncepcí a vizí. I nová „jamajská“ kombinace budí jistou naději, že do vlády i veřejného života vstoupí nová témata a osobnosti. Tedy, pokud se celý neobvyklý projekt nevyčerpá jen na vnitřních sporech.
Třetí pozitivní zprávou je, že 87 procent Němců AfD nevolilo. Toto zjištění může znít banálně, ale ve světle toho, jak předvolební kampani nakonec dominovalo téma migrace, se nejedná o žádnou samozřejmost.
Merkelová, která na sebe v roce 2015 vzala veškerou zodpovědnost za otevření německých hranic pro uprchlíky a další imigranty, svůj post obhájila.
V čele německé vlády tak nadále zůstává žena, která nebouchá do stolu, umí trpělivě vyjednávat a má obrovské politické zkušenosti. To není v dnešním světě Trumpů, Putinů a Erdoganů ani trochu na škodu. A není to zlé ani z pohledu České republiky – kancléřka Merkelová má pro zvláštnosti regionu střední a východní Evropy na rozdíl od řady svých německých politických kolegů nadále jisté pochopení.