„Když jsem do Švédska přišla, zpočátku jsem si připadala jako v ráji. Všichni tu na mě byli milí a neměla jsem žádný problém začlenit se do společnosti. Švédsko se mi zdálo jako země, kde není vůbec žádný zločin,“ vzpomíná pro iDNES.cz zdravotní sestra Kateřina Karlsson. V zemi žije už jedenáct let.
Kateřina Karlsson Rodačka z Prahy se do Stockholmu před 11 lety provdala. Se švédským manželem, kterého potkala v USA, má dvě děti - je jim sedm a deset let. Ve Švédsku vystudovala vysokou školu, pracuje jako zdravotní sestra na stockholmské psychiatrii. |
Skandinávská idyla však postupně vzala za své. „Už to tu nevypadá jako civilizovaná země. Lidé se tu bijí a okrádají,“ líčí své důvody, proč se nakonec rozhodla z centra metropole odejít.
„Přestěhovali jsme se na ostrov kousek od města. Moje děti už ve škole nebyly v bezpečí. Když bylo mému synu Eliášovi pět let, na hřišti se strhla nějaká hádka o klouzačku. Chlapeček z Blízkého východu, který byl stejně starý jako on, Eliášovi pohrozil, že ho píchne nožem do břicha,“ vypráví.
Ve školní jídelně, kterou její děti navštěvovaly, se přestalo podávat vepřové maso. „Některé blondýnky si radši začaly barvit vlasy na černo, aby se víc podobaly blízkovýchodním dívkám. V metru už se necítím jako člověk, ale jako sexuální objekt. Mladým imigrantům se tam nemůžete ani podívat do očí, berou to jako provokaci,“ dodává Kateřina. Osobní zkušenost se sexuálním útokem naštěstí nemá, stockholmským metrem však raději přestala jezdit.
Do ghetta pojedu, ale ne sám. Policejní auto nemá šanci
Před jedenácti lety byla Kateřina ve svém novém domově také imigrantkou. Nadchla ji tehdy vstřícnost Švédů i rychlé úřady, které všechny potřebné formality vyřídily bez front a zdlouhavých kontrol.
Mezi kolegy v nemocnici není ani zdaleka jedinou cizinkou. Bavit se chodí s iráckými, íránskými, syrskými nebo třeba šrílanskými přáteli.
Nikdo z nich neměl s životem ve Švédsku potíže - stačila jim chuť do práce a ochota přijmout severská pravidla hry.
Vstřícnost švédských úřadů však přilákala i davy lidí, kteří o nic takového nikdy neměli zájem.
„Velká spousta imigrantů si bohužel myslí, že Švédsko jen rozdává byty a peníze. Vznikla tu paralelní společnost chudých přistěhovalců, kterým se začlenit nepodařilo, tak páchají zločiny. Jejich děti jsou nucené vyrůstat v ghettech, kde ani nemají možnost okoukat švédské zvyky a kulturu,“ podotýká Kateřina.
Neváhá přitom sáhnout ani k hojně diskutovanému termínu „no-go zóna“ - na stockholmská předměstí jako Rinkeby nebo Tensta se podle ní skutečně bez posil neodváží ani policejní hlídky. Letící kameny už tam zranily několik policistů i záchranářů. Nejhlasitěji o nich bylo slyšet v roce 2013, kdy ve Stockholmu hořela auta i školy. Obyvatele těchto čtvrtí tehdy rozzuřilo zastřelení starého muže, který policistům vyhrožoval mačetou.
Nespokojení přistěhovalci ve Stockholmu před třemi lety zapalovali auta:
22. května 2013 |
Stockholmské nádraží ovládli výtržníci z Maroka
Nechuť strážců zákona k cestám do těchto oblastí loni časopisu Forskning & Framsteg potvrdil i jeden z nich - policista Jacob Ekström. Sanitka i policejní hlídka na zavolání samozřejmě přijede, jeden vůz však nestačí.
Jak navíc v úterý upozornila veřejnoprávní televize SVT, problémy nezmítají jen přistěhovaleckými čtvrtěmi. Přímo u hlavního nádraží ve Stockholmu řádí gangy chlapců z Maroka, kteří okrádají kolemjdoucí a obtěžují dívky.
„Nikdy bych své dítě nenechal na hlavním nádraží samotné. Neudělal by to žádný policista,“ svěřil se novinářům pod podmínkou anonymity jeden z místních policistů. Sbor strážců zákona je podle něj na kolenou a nezvládá dělat svou práci.
Proti nezletilým Maročanům navíc prakticky nic nezmůže. Mladíci nemají ve Švédsku rodiče, nikdo nezná jejich pravé jméno ani věk, pomoc úřadů odmítají a žijí z trestné činnosti, za kterou ani nenesou právní odpovědnost. Zadržené chlapce musí policie obvykle zase pustit, ti se tak strážníkům klidně vysmějí do tváře. Změnit by to mohla užší spolupráce s Marokem, doufají policisté.
Stockholm patří mezi oblíbené cíle migrantů. Takto je Švédi vítali loni v září.
Švédi kvůli migrantům opouští domovy, často za cenu dluhů
Na veřejnost se přitom dostane jen zlomek informací o kriminalitě, která s přistěhovalci souvisí - ať už se jedná o zločiny, které spáchali, nebo ve kterých figurují jako oběti. Jak před časem upozornil deník Dagens Nyheter, všechny takové případy končí v policejních záznamech pod „tajným“ kódem 291. Interní směrnice praví, že o takových činech musí policisté před novináři mlčet - mohly by podněcovat rasismus.
Policejní předpisy, které mají Švédsko chránit před rasovou nesnášenlivostí podle Kateřiny Karlsson značně komplikují i pátrání po hledaných osobách. „Když se něco stane a policie potřebuje někoho najít, nemůže vlastně ani říct, jak ten člověk vypadá,“ popisuje nepraktičnost místních pátracích relací.
Zdrženlivost policie i švédských médií se projevila například před několika týdny, kdy vyšlo najevo, že úřady rok a půl mlčely o sexuální násilí ze strany Afghánců na hudebním festivalu pro mládež (více se dočtete zde).
Zdravotní sestra z Prahy není jediná, kdo se kvůli strachu o bezpečí svých dětí rozhodl odstěhovat z centra Stockholmu. Své domovy už podle ní opustila celá řada Švédů, kteří se před rostoucí kriminalitou stahují do klidnějších - a podstatně dražších - čtvrtí.
„To, co mi u Švédů oproti Čechům chybí, je přímočarost. Lidé tu neprotestují, radši si koupí dům nebo byt za deset milionů, aby nemuseli bydlet dohromady s přistěhovalci. Zejména střední třída je kvůli tomu strašně zadlužená,“ uzavírá Kateřina Karlsson.
Vysokou zadluženost švédských domácností a její rychlý růst během poslední dekády potvrzuje například agentura Bloomberg. Banky kvůli ní musely nové hypotéky zastropovat tak, aby si od nich Švédi nemohli půjčit více než 85 procent hodnoty nemovitosti, kterou chtějí koupit. Žádná data o případném vztahu mezi nákupem nových domů a snahou oprostit se od problémových sousedů však neexistují.
