Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvPřed deseti lety jste události arabského jara pokrýval jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Jaká je vaše nejsilnější vzpomínka na tu dobu?
Mělo to pro mě dva silné momenty. Ten první byl velmi bezprostřední. Byl jsem v Egyptě se skupinou dalších českých novinářů v době mnohasettisícových protivládních demonstrací. Létalo tam kamení, střílely se granáty se slzným plynem, v ulicích řádily rabující gangy. Provládní média šířila zvěsti, že zahraniční novináři se snaží režim podkopat. Bylo to poměrně nebezpečné, ale na druhou stranu jsem měl radost, že u takových zlomových událostí mohu být.
Břetislav Tureček Novinář a publicista, pět a půl roku působil jako zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě. Autor knih Světla a stíny islámu, Nesvatá válka o Svatou zemi, Labyrintem Íránu či Blízký východ nad propastí. Dnes vede Centrum pro studium Blízkého východu na Metropolitní univerzitě Praha. |
I tím druhým momentem bylo profesionální hledisko. Když jsem v roce 2008 odjížděl na Blízký východ jako stálý zpravodaj Českého rozhlasu, největším mediálním tématem byl izraelsko-palestinský konflikt. Arabské jaro tuto záležitost odsunulo na vedlejší kolej. Ukázalo se, že na Blízkém východě existuje řada dalších sociálních, politických a bezpečnostních témat.
Ve spojitosti s arabským jarem se dnes hlavně píše o zmařených snech, nenaplněných nadějích, rozvrácení Blízkého východu. Skončila tedy tehdejší vlna revolucí naprostým selháním?
S tím určitě nesouhlasím. Je to stejně vyhrocené hodnocení, jako byla tehdejší očekávání, že to bude naprostý příklon k lepšímu. Zkušenosti a vývoj v různých zemích jsou odlišné, nemůžeme en bloc říci, že to bylo negativní nebo pozitivní. Samozřejmě máme před očima pokračující válku v Sýrii, na druhou stranu vidíme demokratický vývoj v Tunisku.
Z dlouhodobého hlediska bych řekl, že arabské jaro bylo spíše přínosem. V řadě zemí vznikla svobodná média nebo nevládní organizace zabývající se lidskými právy.
A především: bylo to poprvé v moderní historii, kdy Arabové – arabská ulice, ne mocenské elity – ukázali svoji vůli. Po stovkách let, kdy byli pod tureckou, britskou, francouzskou nebo izraelskou nadvládou, měli možnost něco říci. A oni to řekli. To, že to všude nevedlo k prokazatelně pozitivním výsledkům, je druhá věc. Ale pro národní uvědomění Arabů to bylo pozitivní, což se ale třeba ukáže až s odstupem desítek let.
Před deseti lety média s oblibou psala o „vlně demokracie, která konečně dorazila do severní Afriky“, objevovala se i srovnání s pádem železné opony v roce 1989. Můžeme vůbec naší historickou zkušenost vztahovat na arabský svět?
V některých aspektech ano, ale motivace řady obyvatel Blízkého východu byla jiná, protože měli jinou zkušenost a bojovali za jiné věci. Tady se volalo „Konec vlády jedné strany“, chtěli jsme se přiklonit k západnímu hospodářskému a politickému modelu.
Revoluce v Egyptě objektivem fotografů MF DNES |
V Egyptě lidé protestovali proti zdražení chleba, proti cenám léků. Měli daleko základnější požadavky. Studentští aktivisté za tím samozřejmě viděli volání po svobodě, ale lidem ležely na srdci základní životní potřeby a ne to, co je v chudých zemích skutečně až nadstavba, tedy například nějaký demokratický model.
Na druhou stranu u nás občas zaznívá názor, že Arabové nejsou na demokracii připraveni, že islám s ní není kompatibilní. Co na tyto názory říkáte?
Je to velmi nefér a shazuje to lidi, kteří tam za tyto hodnoty bojují. Rozhodně bych to nespojoval s islámem. Podívejte se na demokracie v Africe, v jihovýchodní Asii, na někdy hodně varovné podoby demokracie v miliardové Indii.
Většina obyvatel Země nežije v ideální demokracii, jak si ji představujeme my. To je záležitost bohatého Západu. Islám k politickým problémům může přispívat, ale to se dá říci o jakémkoliv náboženství. Podívejte se na enormní vliv náboženských stran v Izraeli.
Před deseti lety největší euforii vzbudil především pád Husního Mubaraka v Egyptě. Proč přechod k demokracii v této nejlidnatější arabské zemi selhal?
Demokracie v Egyptě rok fungovala. Jenže se ukázalo, že lidé si přáli něco jiného než liberální elity. Egypťané si zvolili Muslimské bratrstvo a liberální, levicová, sekulární opozice to nerozdýchala. Bojkotovala například sepisování ústavy. Podle toho to tam pak vypadalo. Kdyby byla u moci široká koalice, přechodná vláda národního porozumění, tak by se ty neduhy, které se po svržení Mubaraka objevily, těžko mohly někomu připisovat.
5. července 2014 |
Takto mohl každý ukazovat – do jisté míry oprávněně – na Muslimské bratrstvo. Po roce to vedlo k jeho svržení v brutálním převratu, během kterého byly postříleny stovky lidí. V tom vidím i selhání Západu. My jsme tu jejich demokracii moc nepodpořili. Muslimské bratrstvo se nám nezamlouvalo, ale k moci se dostala brutální polovojenská vláda, která je u moci dodneška. Proti stavu lidských práv v Egyptě dnes nikdo příliš neprotestuje. I Česká republika tam prodává zbraně a nikomu nevadí, k čemu jsou používány.
Dá se říci, že dnes je v Egyptě tvrdší režim než za Mubaraka?
Záleží na tom, podle čeho to hodnotíme. Politické svobody jsou daleko horší. Říkají to i lidé, kteří byli dříve součástí Mubarakova režimu a po jeho pádu představovali možnost přechodu k liberální opozici. Například Muhammad Baradej nebo Amr Músá. I ty to semlelo, řada z nich odešla do exilu.
Žádný sex, rouhání ani politika. Egyptský vůdce zavedl tvrdou cenzuru |
Pokud totiž Mubarakův režim musel ve snaze udržet se u moci povolovat šrouby, současná garnitura takové ohledy mít nemusí. Západ ji bere jako spásu před Muslimským bratrstvem, takže tam má záda pokrytá. Ekonomicky ji drží nad vodou Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, které tam pumpují miliardy dolarů. Na druhou stranu se tam tedy lidem může ekonomicky žít lépe než dejme tomu před patnácti lety.
Francouzský prezident Macron dokonce egyptskému prezidentovi Sísímu nedávno udělil Řád čestné legie. Můžeme tedy přístup Západu vnímat jako čistý pragmatismus: lepší klid pod vládou diktátora než chaos a vlny uprchlíků?
O uprchlíky jde ve velké míře také. Kdyby byl dnes Sísí svržen nebo kdyby došlo k nějakým třenicím uvnitř režimu, destabilizovala by se stomilionová arabská země. Slovo pokrytectví zní hodně kriticky, je v tom ze strany Západu především účelovost. Máme země, kde může být stav lidských práv i lepší, přesto je kritizujeme daleko razantněji než Egypt. Proč? Protože Egypt potřebujeme, ale například Írán už tolik ne.
Západní země vojensky podpořily povstalce v Libyi, nasazení chemických zbraní v Sýrii ale nepotrestaly. Nesvědčí to o poněkud chaotickém přístupu k celému arabskému jaru? A jaké vlastně měl Západ možnosti?
Možnosti byly špatné a horší. Bylo to vidět i v Egyptě. Baracku Obamovi tehdy nadávali, že stojí na straně diktátora, pak byl zase kritizován z druhé strany, že podpořil opozici a nestojí na straně Mubaraka, který třicet let na Blízkém východě zajišťoval americké zájmy.
11. března 2016 |
Historické osobnosti
Sledovat další díly na iDNES.tvV Libyi některé hlasy volaly po opatrnosti, mimo jiné i český ministr zahraničí Schwarzenberg byl velmi opatrný. Naopak Francie se na svržení Kaddáfího velmi aktivně podílela. Proč Západ nebyl ve svém přístupu jednoznačný? Protože různé země mají různé zájmy. Vidíme to i dnes v Libyi, kde zaujímají naprosto opačné postoje Francie a Itálie.
Říká se, že arabské jaro definitivně skončilo na bojištích syrské občanské války. Prezident Bašár Asad už má zase většinu země pod kontrolou, co ale jeho režim čeká nyní?
Asad tu válku jednoznačně vyhrál. Je možné, že nakonec skončí i on sám v rámci nějakého vnitřního puče. To se děje pořád. Může se také stát závažím pro Rusko, dostane azyl v Moskvě a na jeho místo bude dosazen někdo přijatelnější z řad režimu. Faktem je, že kdyby dnes byly v Sýrii svobodné volby, tak je zase vyhraje Asad, protože ani Syřané nejsou schopni jmenovat nějakou alternativu. Rozhodně jí nejsou opozičníci sedící v Istanbulu nebo Paříži.
Jedinou zemí, která z revolučních zvratů vyšla jako celkem stabilní stát, je Tunisko, kde to upálením mladého prodejce zeleniny všechno začalo. Čemu za to vděčí?
Jsou na to různé teorie, ale podle mě je důležité, že v Tunisku ta revoluce proběhla velice rychle a nikdo zvnějšku do ní nestačil výrazněji zasáhnout.
Kdyby se v Sýrii do určitého kritického momentu podařilo ten konflikt vyřešit – ať už svržením režimu, nebo potlačením opozice, i třeba brutálním – tak už bychom o něm neslyšeli. Ale když se konflikt protahuje, vzniká prostor pro vnější aktéry. Najednou si tam rozehrává své plány Írán, Saúdská Arábie, Turecko... Problém tedy je, že občanská válka v Sýrii už dávno není občanská.
Dá se říci, která z regionálních velmocí na chaosu následujícím po arabském jaru nejvíce vydělala?
Hlavně Saúdská Arábie a Írán se staly dominantními. Saúdové proto, že naprosto odpadl Egypt. Írán poměrně dovedně a logicky vyplnil vakuum, které do jisté míry vytvořily i americké intervence v Iráku a Afghánistánu. Vytvořil si tak určité nárazníkové pásmo ve svém okolí.
KOMENTÁŘ: O minulé a budoucí syrské válce. Vítěz Asad čeká, co mu dovolí |
Možnost posílit mělo i Turecko, ale propáslo ji. Před deseti lety mělo našlápnuto k tomu, aby se stalo regionálním hegemonem: prosazovalo politiku nulových problémů se sousedy, bylo rozkročeno napříč Blízkým východem, v arabském světe bylo populární. To všechno vzalo za své, když se přiklonilo k syrské opozici a začalo aktivně vstupovat do dalších konfliktů. Tím si logicky vytvořilo nepřátele. Dnešní Egypt nemůže Turky ani cítit, podobně Saúdská Arábie.
Můžeme očekávat, že toto posílení pozic Íránu a Saúdské Arábie vyústí v hlubší konfrontaci těchto dvou znepřátelených zemí?
Spíše ne. Írán nemá důvod napadat Saúdskou Arábii, a ta zase nemá sílu napadat Írán. Klíčové je, jak se zachovají Spojené státy a Izrael. Saúdové by chtěli, aby se do uspořádání Blízkého východu zapojili i Američané, ale ti samozřejmě váhají. Záleží na tom, jakou doktrínu nastaví Joe Biden. Tamní režimy však tuší, že samy otevřenou konfrontací nic nezmohou a potřebovaly by pomoc zvenčí.
Arabské jaro bylo výsledkem řady demografických, ekonomických i politických trendů. Přelidnění, nezaměstnanost, nemožnost mladých založit rodinu… Dá se očekávat, že tyto frustrace zase někde vyvřou?
Nevylučoval bych to. Podle mě je to přesně případ Egypta. Nebýt finančních injekcí ze zahraničí, tak se to tam velmi rychle může stát.
V jiných zemích se arabské jaro podařilo utlumit ekonomickými nástroji. Do Maroka se napumpovaly obrovské peníze. Jordánsko dostalo od Američanů velké finanční injekce. Jordánsko, jak je nenápadné, je totiž pro západní zpravodajské služby velmi důležité. Sousedí se Sýrií, se Saúdskou Arábií, Irákem, Izraelem... Proto jsme v Jordánsku o arabském jaru vlastně neslyšeli a režim tam zůstal stejný. To ukazuje, že podstatou těch protestů byly peníze, politika byla druhořadá.
