V Alžírsku a Libanonu se už díky protestům podařilo docílit odvolání některých hlavních politických představitelů. V dubnu alžírský prezident Abdal Azíz Buteflika, který svou funkci zastával už 20 let, odstoupil z prezidentského úřadu. Libanonský premiér Saad Harírí na konci října rezignoval, prezident Michel Aún jej požádal, aby ještě zůstal v úřadu, než bude sestaven nový kabinet.
Rezignace hlavních politických představitelů země však protesty neumlčely. V Alžírsku se tento měsíc sešly na náměstí hlavního města Alžíru tisícovky demonstrantů, kteří požadovali „novou revoluci“ a kritizovali připravované prezidentské volby z nedostatku transparentnosti.
Ačkoliv premiér Harírí rezignoval, protesty v Libanonu stále pokračují. Demonstranti požadují rezignaci celého politického vedení země, včetně prezidenta Aúna.
„Harírí nebyl v žádném případě nejhorší z nich,“ sdělil stanici Al-Džazíra 21letý Mohammad, který je bez práce. „Sundali jsme vládu, ale jsou tam stále ti zkorumpovaní, kteří sedí na vrcholu pyramidy“.
Protesty se konají i v Iráku a Egyptě. Místní vlády neváhají vůči demonstrantům postupovat velmi tvrdě a sahat i k násilí. Egyptský prezident Abdal Fattáh Sísí nechal uvěznit více než 3 000 lidí, mimo jiné i některé turisty, kteří na sociálních sítích kritizovali vládu s tím, že šíří „falešné zprávy“. Mezi některými zadrženými jsou i čelní představitelé protestů „arabského jara“ z roku 2011.
V Iráku protesty zahrnují násilnosti na obou stranách. Podle agentury AFP při demonstracích, které začaly v říjnu, přišlo o život na 270 lidí.
KOMENTÁŘ: Opožděná arabská revoluce |
Protesty začaly i v doposud poměrně klidném Jordánsku. Jsou organizovány především odbory, které požadují lepší platy pro rozmanité sektory jordánské společnosti.
Země má poměrně dobře vzdělanou populaci, ale zároveň jeden z nejvyšších podílů nezaměstnaných mladých lidí (40 procent). „Studoval jsem, mám titul, ale když vidím (nabídku) pracovních pozic, myslím si, že nejsou (pro mě) vhodné. Raději počkám na něco, co (pro mě) vhodné je,“ sdělil listu The Guardian 24letý technik Muhammad, který příležitostně pracuje jako řidič pro firmy provozující spolujízdu.
Důvody protestů
Nespokojenost s ekonomickou situací v zemi je společným prvkem všech vln protestů, které v regionu probíhají. Blízký východ a Severní Afrika mají jednu z nejvyšších nezaměstnaností na světě. Zvláště se to týká mladých lidí, kteří tvoří stále výraznější část populace.
Podle odhadů 60 procent populace regionu tvoří mladí lidé pod 30 let. Více než 30 procent těchto mladých lidí nemá práci.
Kromě vysoké nezaměstnanosti obyvatele regionu trápí i rozsáhlá, vše prostupující korupce, poukazuje stanice BBC. Např. Irák je považován za jednu z nejzkorumpovanějších zemí na světě.
Bývalý šéf Al-Džazíry: arabské jaro potřebuje něco jako Marshallův plán |
Ačkoliv egyptská ekonomika se rozvíjí, běžní Egypťané mají pocit, že plody hospodářského vzestupu si užívá jen malá skupina vyvolených a oni samotní se musí spíše vyrovnat se zvyšujícími životními náklady a vládními škrty.
The Guardian poukazuje, že autoritářské blízkovýchodní státy nejsou schopné podpořit soukromé podnikání a nezasahovat do něj. Výsledkem je, že v blízkovýchodních zemích nelze dělat kariéru v podstatě jinde než ve veřejném sektoru, kde se ale rozmáhá protekce.
Mezi mladými, vzdělanými lidmi tak roste znechucení a zklamání. Vědí, že mají schopnosti, ale že jim je to v podstatě k ničemu, pokud nemají ty správné známé na správných místech.
Mnozí obyvatelé blízkovýchodních zemí a severní Afriky mizivou životní perspektivu plánuje řešit odchodem ze země. Podle nedávného průzkumu agentury Arab Barometr plánuje emigraci pětina obyvatel regionu, ve věkovém rozmezí 18 až 29 let je to dokonce v průměru 52 procent. Nejčastěji chtějí do Evropy.
Arabské jaro 2.0.
V roce 2010 začaly rozsáhlé protesty v Tunisku, které o rok později vyústily v rezignaci autoritářského prezidenta Zína Abidína bin Alího. Tuniský příklad inspiroval i další země na celém Blízkém východě.
Tunisko může být jediným úspěchem arabského jara. Přesto láká islamisty |
Vlna protestů se brzy přejmenovala na „arabskou zimu“. Jen Tunisko podle odborníků dokázalo využít protestní energie, aby se stala svobodnější a stabilnější zemí. V ostatních případech nastoupil na místo starého autoritářského režimu nový (Egypt) nebo došlo k dlouhotrvající občanské válce (Sýrie, Libye).
Podle think-tanku Carnegie Endowment for International Peace „arabské jaro“ skončilo v roce 2013 ze dvou příčin. Zaprvé, vlády arabských států byly schopné uplatit či zastrašit své občany, aby už dále neprotestovali. Zadruhé, samotná arabská veřejnost se bála toho, že pokud budou protesty pokračovat, povedou k chaosu a nestabilitě, kterou prožívala Sýrie, Libye či Jemen.
Řada strukturálních problémů regionu, které se „arabské jaro“ pokoušelo adresovat, však zůstala nevyřešena. Podle některých lze současnou vlnu protestů považovat za ještě silnější pokračování.
