Albánce rozdrtila paranoidní represivní mašinérie Envera Hodžy a následně Ramize Alii mezi lety 1944 a 1991.
Jovan Plaku by se chtěl dozvědět, zda mezi ostatky třinácti lidí nalezených na hoře Dajti leží jeho otec. Díky podrobnému výzkumu se mu podařilo zjistit, že otec byl popraven na hoře, která se tyčí nad hlavním městem Tiranou. V roce 2009 tam pak našel ostatky třinácti lidí.
Snahu o jejich identifikaci však zahájily albánské úřady až loni v listopadu, kdy se jim podařilo uzavřít dohodu s Mezinárodní komisí pro pohřešované osoby (ICMP).
Jovan a dalších asi třicet lidí si nechali vzít vzorky DNA. Doufá, že uzavře jednu z kapitol svého života a brzy bude moci rozjímat s cigaretou v ruce na úpatí hory Dajti a položit květinu tam, kde jeho otce 28. června 1977 střelili do týla.
Jovanův otec Koço Plaku byl inženýr v petrochemickém průmyslu. V uzavřeném procesu byl odsouzen k smrti po dvou letech vězení. Jovanovi bylo v době zatčení jeho otce devět měsíců. Aby jeho matka předešla deportaci, musela se nechat rozvést.
Jovan našel fotografie z procesu s otcem, načrtnuté skicy z průběhu slyšení a záznam jeho 72hodinového výslechu. Zjistil, že byl odsouzen za sabotáž, kterou měl provést pomocí rybářských udic, jež mu daroval jeho ruský přítel. Po roztržce mezi Tiranou a Moskvou se takový dar stal nebezpečným.
„Ano, pro určité lidi bude těžké znovu se postavit tváří v tvář své minulosti,“ řekla Gentiana Sulaová, ředitelka archivu bývalých bezpečnostních složek, jejíhož dědečka komunisté také popravili. „Když pomyslím na okamžik, kdy jsem ostatky našel, ještě se celý třesu,“ potvrzuje Jovan. „Ale byl jsem rád,“ dodává.
Kde fašismus a komunismus ruku v ruce jdou. Tirana opravdu není hezké město |
Nálezem ostatků však cesta teprve začala. Jovan je uložil do tiranské márnice, kde ležely bez tknutí do roku 2018, kdy se podařilo uzavřít dohodu s ICMP.
„Pokud nějaký stát nezkoumá svou vlastní minulost, začne ho po čase pronásledovat,“ tvrdí Luigj Ndou z ICMP. „Nejde o ty zemřelé, ale o ty, co přežili,“ dodává Ndou, který má zkušenosti s identifikací zemřelých z válek na Balkáně v 90. letech minulého století, zejména ve Srebrenici. „Žádná těla, žádný zločin,“ uzavírá.
Mezinárodní dárci poskytli na projekt u hory Dajti 400 tisíc eur (téměř 10,3 milionu korun), není proto tak rozsáhlý jako výzkum ve Srebrenici. Podle Ndoua je to však začátek a budoucnost projektu závisí na politické vůli a dostatku informací o dalších místech, kde se popravovalo.
„Je potřeba pokračovat ve výzkumu,“ tvrdí třiašedesátiletá Elena Sallakuová. Se svým dvojčetem Verou si také nechala vzít vzorky DNA, ačkoliv pochybuje, že by byl její otec Xhavit mezi třinácti nalezenými těly. „Chceme pro našeho otce pomník, chceme mu vyprávět, co se nám honí hlavou, o našich problémech,“ řekla Vera.
Váš komunismus se s Hodžou nedá srovnávat, říká albánský spisovatel |
„Když má otec narozeniny, jdeme na hrob našeho dědečka nebo strýce a dáme za něj květinu tam,“ dodává. Obě sestry vyhledaly soudce, který byl u popravy jejich otce. Nyní je profesor práva. Ujistil je, že si nic nepamatuje.
Agentuře AFP však pod podmínkou anonymity řekl, že byl tehdy mladým soudním úředníkem v systému, ve kterém „nikdo nemohl odporovat rozkazům“. Nepamatuje si na datum ani místo popravy, ale vybavuje si poslední slova jednoho z popravených: „Ať žije strana! Neubližujte mým dcerám!“
