Jeden z vašich románů dokonce málem vedl k soudnímu sporu v sídle EU. Jak jste se s ní dostal do křížku?
Šlo o můj satirický román Vyprávění o mezinárodních diplomatech z roku 2006, v němž jsem popisoval, jak probíhalo navazování kotaktů se světem po mnoha letech absolutní izolace země. Albánci jsou podle mě neuvěřitelně pohostinný a vstřícný národ - až to možná někdy hraničí s naivitou. A poté, co se země otevřela v 90. letech světu, si ji někteří diplomaté tak trochu zaměnili za omezenost a chovali se dost přezíravě a nadřazeně.
Ylljet Alicka Narodil se 23. června 1951 v Tiraně. Pracoval nejdříve jako učitel, v 80. letech byl ředitelem nakladatelství vydávajícího školní učebnice. Po pádu komunismu se stal vedoucím zahraničního odboru albánského ministerstva kultury, deset let byl tajemníkem tiskového oddělení delegace Evropské unie v Tiraně. V letech 2007 až 2013 byl albánským velvyslancem ve Francii, zastupoval rovněž zemi v UNESCO. Od roku 2013 přednáší na univerzitě v Tiraně. Vydal několik knih povídek, na motivy jedné z nich napsal scénář k filmu Slogany, který v roce 2001 získal ocenění na festivalu v Cannes. Jeho nejznámějším románem je satirické Vyprávění o zahraničních diplomatech, ukazující život diplomatů ze světa v Tiraně. V posledním románu Valčík štěstí popsal skutečnou událost - osudy albánské rodiny, která se v 80. letech uchýlila na italskou ambasádu v Tiraně a žádala o azyl. Ze země se dostala až po pádu komunismu. Nyní mu v Česku vyšla kniha povídek Když projížděl Chruščov naší vesnicí. Na pozvání Knihovny Václava Havla přijel do Prahy a knihu zde osobně představil. |
V jednom z hrdinů knihy se po jejím přečtení „poznal“ jeden z bruselských diplomatů a podal na mě trestní oznámení za pomluvu. Nakonec si to rozmyslel a žalobu stáhnul, ale bylo okolo toho tehdy hodně dusno - knížce se tehdy říkalo dokonce „albánské WikiLeaks“. Na jednu stranu mi řada lidí dávala za pravdu, že jsem to popsal přesně, na druhou stranu mě i z docela vysokých míst v Albánii kritizovali, že jsem poškodil albánskou cestu do Evropy.
Jak jste se vlastně k literatuře dostal?
Ke knihám jsem měl vždycky blízko, vystudoval jsem sice biologii, ale i to bylo dost ovlivněno mými literárními vzory. Původně jsem chtěl jít na medicínu, jako Čechov, ale na to jsem neměl vhodný kádrový profil, tak jsem se dal na biologii - tu zase studoval Bazarov, postava z Turgeněvova románu Otcové a děti. Ostatně, biologii studoval (ale nedokončil) i albánský diktátor Enver Hodža (směje se).
No a po studiích jsem začal učit v odlehlých koutech severoalbánského kraje Mat. Tam jsem nasbíral mnoho témat, která jsem později využil k psaní. Ale začátek psaní, to byla vlastně náhoda - svoji vůbec první povídku jsem napsal až v 90. letech ve Francii, kde jsem byl jako velvyslanec, a přátelé mě přiměli, abych svá vyprávění z Albánie zaznamenal na papír. Nakonec jsem se musel pod tlakem přátel musel naučit psát i filmové scénáře (smích).
Literatura za časů nejtužší komunistické diktatury v Evropě asi v Albánii zrovna nevzkvétala.
Samozřejmě, drtivá většina děl ze Západu byla stejně jako u vás na indexu a za jejich četbu u nás následovaly i mnohaleté tresty. Albánští soudruzi navíc zákaz náležitě vylepšili. Po pádu komunismu se objevil seznam, podle něhož odvisela výše trestu podle toho, co jste četli. Na nejvyšší příčce byla Bible, a hned na druhém místě Jean-Paul Sartre. Tenhle levicový intelektuál se asi musel v hrobě obracet. Z vašich autorů si svoje místo na seznamu „zasloužili“ například Kafka či Kundera.
Zaujalo mě, že na prvním místě byla Bible. Mimochodem, v Albánii je už dlouho přítomen i islám - na kolikátém místě byl Korán?
Byl rovněž na seznamu zakázaných knih, ale ne v popředí. To bylo ovlivněno tím, že režim cítil, že nejnebezpečnější složkou protikomunistické opozice jsou křesťané, obzvláště katolíci, orientovaní západně. Velkou roli v tom hrálo i silné postavení papeže v katolické církvi.
Jak jste na tom vlastně s náboženstvím vy, případně vaše rodina?
Jak víte, Albánie byla režimem prohlášena za první ateistickou zemi na světě a já můžu říci, že jsem vyrůstal v ateistickém prostředí. Moji předkové nicméně pocházeli z prostředí bektašíji - větve islámu s šíitskými rysy, která se odlišuje od sunnitské větve převládající na Balkáně od časů Osmanské říše zachováváním některých předislámských zvyků a velkou tolerancí až propojeností s křesťanstvím. Pokud vím, tak dnes moje rodina včetně mě žádné náboženství nevyznává, ale například syn se oženil s dívkou z rodiny pravoslavných křesťanů.
Po přečtení vaší knihy povídek mám pocit, že jste si některé z nich musel přibarvovat, například tu popisující smrt Envera Hodži v roce 1985, kdy se „přesně“ měřila míra pláče...
Tak v této povídce prakticky vůbec! Po revoluci se skutečně ve spisech tajné služby objevily dokumenty, v nichž spolupracovníci policie až vědeckými metodami popisovali, kolik slz a jaké kvality kdo po smrti vůdce prolil.
Typickým bizarním příkladem je hlášení o ženě, která sice plakala dost, ale mělo to jednu slabinu - několik dnů předtím jí umřel syn. A tajný si poznamenal: Až následující dny teprve ukážou, za koho ty slzy skutečně prolévá. Diktatura, která vládla v Albánii prakticky až do roku 1990, se s tou vaší v 60. až 80. letech minulého století nedá srovnávat. Některým věcem asi opravdu úplně neuvěříte.
V Praze jste popisoval i příhodu, zpracovanou i v knížce, kdy utrmácený pár starých manželů z venkova odpočívá na kraji chodníku a muž se v přítomnosti lidí vehementně brání, aby si jeho manželka odpočinula s hlavou v jeho klíně, ale v okamžiku, kdy má pocit, že se nikdo nedívá, jí to dovolí a možná ji i poprvé v životě mimo domov hladí po vlasech. A měl jsem pocit, že je vám tato drsná tradice tak nějak sympatická (jeho manželka sedící opodál se smíchem přitakává).
Ale ano, spousta tradic mě svým způsobem fascinuje a okouzluje. Ale pozor, ve vlasti jsem považovaný za liberála, někdy až anarchistu (ne v politickém slova smyslu). A moje babička to občas komentovala slovy: Co s tebou proboha ta máma udělala? Vždyť ty nejsi žádný vlastenec!
Fotogalerie |
Víte, myslím, že svět se na Albánii často dívá příliš zjednodušeně. Například když ji označuje za muslimskou zemi. Taková Albánie není - převládá postoj, v němž náboženství hraje podružnou roli. Základem národní identity, která je zároveň hodně rozkouskovaná, tím jsou dnes hlavně kultura, tradice a jazyk s mnoha dialekty. Pravdou je, že u Albánců žijících v Makedonii a Kosovu hraje náboženství větší roli.
Za posledních 10 let jsem byl v Albánii třikrát a nemůžu se zbavit dojmu, že i zde role náboženství postupně sílí. Například se tu staví spousta nových mešit...
To máte pravdu. Způsobují to hlavně investice ze zahraničí. Mešity tu staví hlavně země z oblasti Perského zálivu. Ostatně na stavbě jedné z nich se podílela i moje manželka architektka - přitom se kdysi podílela i na stavbách známých albánských ikon - bunkrů (smích). Ale pozor, podobně tu nyní přibývají i pravoslavné a katolické svatostánky.
Řekl bych to asi takhle: Albánie dnes zažívá neuvěřitelnou dynamiku vývoje a ne vždy správným směrem. A do toho se jí občas snaží odněkud ze zahraničí mluvit. Ale takový je podle mě úděl země, která vlastně znovunalézá své hodnoty a hledá cestu poté, co se vymanila z nesmírně tvrdé diktatury. A to na místě, o kterém kdysi Winston Churchill řekl: Balkán vytváří víc dějin, než je schopen zvládnout.
Na druhou stranu to, co se nyní v Albánii odehrává v oblasti infrastruktury, je úžasné. Tolik nových silnic a dálnic, perfektně vybavených turistických zařízení... V posledních letech počet turistů prudce stoupá, z Německa, z Česka, Polska, Itálie...
A bohužel tu letos byli zabiti i dva čeští turisté.
Ano, to byla pro mě strašná rána. Já jsem českou kulturou i dějinami hodně ovlivněný. Velice mě například zasáhla invaze v roce 1968 do Československa - ostatně celou Albánii, i kvůli ní jsme pak spoustu let nedělali takřka nic jiného než bunkry.
Vražda turistů však byla rána nejen pro mě či pro podnikatele v turistickém ruchu - byl to šok pro celou zemi! To, co se dělo poté - demonstrace a pietní akce - snad české občany přesvědčilo, že takový čin nedokážeme pochopit.
Pak se ukázalo, že zabíjel zrovna propuštěný kriminálník, to se nemuselo stát zrovna v Albánii. I když je pravda, že od časů takzvané pyramidové krize v roce 1997, kdy byla vykradena řada vojenských skladů - i o tomto čase chaosu a bezvládí mám ostatně v knize jednu povídku - se pořád nachází dost zbraní v nepravých rukou.
Mnoho let jste se pohyboval v diplomatickém prostředí, mimo jiné v roli velvyslance ve Francii. Nyní už dva roky žijete a přednášíte na univerzitě v Tiraně. Jak se vám tu nyní žije?
Procestoval jsem mnoho zemí a musím říct, že se tu dnes dá žít zcela normální život, a to přitom zdaleka nežiji někde ve vyšších vrstvách společnosti. Necítím žádnou potřebu odtud odcházet.
Proto mě opravdu velmi překvapuje, že během současné uprchlické krize se vydalo na cestu i dost Albánců. A to ve chvíli, kdy sem například v poslední době přijelo za byznysem na 20 tisíc Italů. Je pravda, že Albánie je zemí mnoha kontrastů, dalo by se říci, že co údolí, to jiný život, a na severu země jsou opravdu velmi chudé oblasti.
Ale já bych to z velké části přičetl jakési davové psychóze. Někdo se vydá za lepším a ostatní na vesnici si řeknou: Když on, tak já taky. Snad jim brzo dojde, že právě tady se dnes dají dělat velké věci.
