Je zajímavé, že spousta rodičů má se svými dětmi problematický vztah, když jsou malé a nejvíc je potřebují (čti: nebaví se jim věnovat, otravuje je jejich přítomnost, mají jiné priority nebo je dokonce odloží). Pak když děti vyrostou, začnou si s nimi rozumět (čti: děti už od nich nic nepotřebují a naopak jim mohou leccos dát). Náhodička, co? Ale čas se nedá vrátit a co milí rodiče zaseli, měli by sklízet. Výmluva, že tehdá nevěděli nebo se neuměli postarat, podle mne neexistuje.

Tak tihle se asi opravdu nedokázali postarat. když děti skončily v dětském domově...a jaké okolnosti k tomu vedly, nevíme. Jak píše sama paní Kašáková, nač se celý život užírat ublížeností a hněvem, zvlášť když rodič dokázal uznat, že to nezvládl a dokázal se posunout.