Zanedlouho to bude rok, co jste spolu s tehdejším partnerem zažil nenávistný útok v centru Prahy. Nesete si z toho trauma?
Tak trauma už asi ne. Samozřejmě se k tomu nerad vracím. Když jsem chodil na policejní výslechy, musel jsem koukat na kamerové záznamy, což nebylo úplně příjemné. Nicméně, že by mě to nějak poznamenalo až do současnosti, to asi úplně ne. Nadále nosím duhové motivy, nadále neskrývám svoji identitu a jsem tím, kým jsem byl předtím. Myslím si, že můžu inspirovat okolí. A hlavně neukazovat strach. Protože ti útočníci chtějí, abychom se báli a neprojevovali se.
Teď v roce 2022 se dokážete s člověkem, kterého milujete, vodit za ruku po ulici?
Dokážu. Ale už se přitom trošku ohlížím kolem sebe, jestli to prostředí je v pořádku a jestli by tam nemohl vzniknout nějaký potenciální problém. Snažím se samozřejmě vyhnout konfliktům.
Řekli vám na policii, kolika oznámení se dočkají? Kolik útoků z nenávisti se stane kvůli sexuální orientaci?
To jsem se nedozvěděl od policie, ale na základě výzkumu pro evropskou agenturu pro lidská práva nazvanou Fundamental Rights Agency. S tou jsme spolupracovali na výrobě dotazníku, který se týkal přijetí LGBT lidí v konkrétní společnosti. Na základě toho dotazníku vyplynulo, že až 91 % Čechů útok nenahlásí. Že se bojí a mají pocit, že by to nikdo neřešil a že by se jim někdo na policejní stanici vysmál a stejně by to k ničemu nevedlo a tak dále. To číslo je opravdu velké. Myslím si, že i to nebo ten problém, který se nám stál, ten útok, by to mohl změnit, protože na základě toho se začalo spolku Prague Pride ozývat skutečně hodně lidí, kteří podobný problém měli a začali ho řešit.
Před kolika lety jste začal vydávat gay magazín a co vás k tomu vedlo?
Magazín LUI jsem začal vydávat před třinácti lety, v roce 2009. Vedla mě k tomu moje ne úplně hezká zkušenost s coming outem. Říkal jsem si, že by bylo potřeba udělat něco pro to, aby už lidi nemuseli zažívat něco podobného, co jsem zažíval já. Nicméně určitě víc pro komunitu dělá, řekl bych třeba Czeslaw Walek z Prague Pride a tak dále. My děláme takovou tu lifestylovou část. Ale samozřejmě také ukazujeme svět gayů, leseb a trans lidí široké veřejnosti.
Se svým projektem jste prošel transformaci v printu i online. Dostalo se vám v průběhu let nějakého vděku a uznání?
Já bych řekl, že ano. Od inzerentů například. Sem tam napíše hrozně hezký e-mail třeba i někdo starší, třeba něčí máma, táta nebo děda, kteří mají zkušenost se svým gay potomkem, vnukem, nebo s dcerou lesbou. A vlastně poděkují za to, co děláme. Protože díky tomu se někteří nezasvěcení mohou setkat s tím světem napřímo. Nemusí se nikde vyptávat, ale vlastně vidí, že existuje takovej, jak já říkám „maják naděje pro LGBT lidi“.
Kdybychom se nedrželi za ruce, nic by se nestalo, říká napadený gay |
Myslíte si, že se vám povedlo díky tomu, co děláte, zbořit nějakou pomyslnou zeď předsudků u české veřejnosti?
Já věřím, že ano. Primárně se nám podařilo prezentovat LGBT komunitu inzerentům jakožto zajímavou obchodní skupinu. A nikoliv, jako do té doby vnímanou skupinu, která byla spíš spojována s undergroundem a byla pro některé lidi neviditelná.
Z čeho se vám nejvíce rozbuší srdce, když vidíte nějaké téma, kauzu, týkající se bezpráví vůči gayům?
Tak určitě je to hlavně to násilí. A v poslední době samozřejmě taky legislativní rovina, kterou můžeme sledovat v některých evropských zemích, ať už je to třeba Polsko a Maďarsko, dříve taky Slovensko. Myslím si, že vlastně toto je krok zpátky, kterej je samozřejmě kontrolovanej. Můžeme se tady bavit o tom, jestli je to dané ruskou propagandou nebo dalšími silami. Nicméně jedno je důležité říct a uvědomit si. LGBT lidé byli v jakékoliv společnosti odjakživa. Vždycky jsme tady byli. Akorát se vždycky průběžně mění ten náhled a názor na nás, který je kontrolovaný tou momentálně vládnoucí elitou.
S vnitřním hněvem je vždy důležité pracovat. Vám se povedlo ho přetransformovat do textu, protože jste tvůrčí člověk začal jste dělat hudbu. Vydal jste song Bůh s námi zpívá. Co bylo podnětem?
To, co mě inspirovalo k sepsání textu, byla válka na Ukrajině, kterou jsem na začátku hodně sledoval, protože se mě opravdu hodně dotkla. Nedovedl jsem si představit, že ještě v dnešní době bych se mohl dožít toho, že budeme nepřímými účastníky válečného konfliktu, který se odehrává pouze několik stovek kilometrů od nás. Tím, jak jsem toho byl plnej a samozřejmě ve mně probíhaly nějaké emoce, rozhodl jsem se je přetavit do textů. A výsledkem je song Bůh s námi zpívá.
Myslíte si, že je důležité na zlo ukázat a co nejvíce lidí vyburcovat, aby se nebáli otevřít svoje srdce a pomoci těm, kteří před zlem utíkají?
Na to jsou dva úhly pohledu. Já myslím, že pro individuálního zdravého člověka je lepší, když nesleduje tolik média a informace, které k nám přicházejí, protože to působí na psychiku. Člověk se pak kvůli tomu necítí dobře, ačkoliv s tím třeba nemůže až tolik udělat. Nicméně jsem zastáncem toho, že pokud někoho něco trápí, je nejlepší to ze sebe vydat nějakou tvůrčí činností, jakoukoliv. Ať už je to song, fotka, video, text, cokoliv.
Jen se drželi s partnerem za ruku. V centru Prahy je zmlátili do krve |
Kdo je pro vás osobně největší popkulturní ikonou?
Těch je víc. Ale mám velmi rád Madonnu, Beyoncé, Lady Gaga a další. Takové ty klasické „buzní ikony“. (smích)
Jak to teď vypadá s vaším osobním životem? Obecně se říká, že u gayů jsou vztahy komplikovanější. Dáte za to ruku do ohně?
Nedám. My jsme nedávno zkoušeli takové jednoduché dotazování mezi našimi čtenáři a sledujícími na Instagramu. Z té ankety vyplynulo, že naprostá drtivá většina, asi 80 % odpovídajících, preferuje monogamní vztah. Nechtějí otevřený vztah. Dovedli by si představit v něm existovat, nicméně preferují monogamní vztah. I já jsem teď v monogamním vztahu. Mně to vyhovuje a vlastně v tuto chvíli nehledám nic jiného.
Čerstvě jste majitelem psa. Byl jste vždycky „psím člověkem“?
Vždycky. Už jako malý kluk jsem měl pejska, byl to jezevčík. Teď mám retrívra, kterého jsem dlouhou dobu chtěl. Je to takový můj vysněný pejsek. Takže mu věnuji maximum volného i vlastně nevolného času.
Když zavzpomínáte na období dospívání, kupoval jste si třeba různé gay časopisy a mazal historii na internetu, když jste se chtěl něco na téma gay komunity dozvědět? Nebo i coby běžný konzument porna?
Kupoval jsem si tehdy ještě tištěné porno magazíny, Princ myslím, že existoval, Maxxx (smích), tak nějak se to jmenovalo. A pak začaly samozřejmě fungovat online první pornostránky. Takže „Xko“ chaty, Líbím se ti možná ještě tehdy existovalo... A ano, mazal jsem pak z historie prohlížeče úplně všechno, co jsem mohl. Magazíny jsem si schovával pečlivě do postele pod matraci. A ještě jsem mezi ně vkládal oblečení, aby skutečně nebylo náhodou nic vidět a kdyby se tam někdo dostal, aby to nevypátral. (smích)
