„Zažíval jsem šikanu od 3. třídy, kdy jsme se přestěhovali s rodinou do baráku na okraji Prahy, vlastně do takové vesnice u Prahy. Já jsem byl městský kluk, který tam chodil s blond patkou a v košilích a oni chodili v teplákách, neměli vůbec nastavené, že do školy se musí chodit nějak oblékaný, což je fajn, teď to oceňuji. Ale byl to první spouštěč toho, že jsem odlišný a šikana začala,“ popisuje Piškula.
Přítelkyně dělala u kostýmů, prozradil nový člen Národního divadla Zdeněk Piškula |
„Začalo to verbální šikanou a ponižováním, kdy jsem slyšel narážky, že jsme celá rodina ze zkumavky apod. Postupem času začala i fyzická šikana. Tehdy začal být populární wrestling a všichni jsme si mysleli, že to je doopravdy a muselo se to vyzkoušet. A já byl ten panáček, na kterém se to zkoušelo. Pamatuji si, že mě jeden z kluků hodil přes rameno a spadl se mnou na záda na zem. Shazovali mě ze schodů, hlavou dolů mě posílali jako na klouzačce,“ vzpomíná herec.
Zdeněk Piškula (2014)
„Nejde o to, že přijdu domů a mám modřiny. Ale o modřiny na duši. Cítil jsem se pořád ponížený. Ale doma jsem to neřekl. Tajil jsem to a hrál jsem moc dobře, že mi nic není,“ vysvětluje Piškula.
Neřekl to především ze strachu. „Jeden z agresorů totiž říkal, že jestli něco řeknu a rodiče přijdou do školy, tak jeho strejda je kulturista a všechny je zmlátí. Tomu jsem uvěřil. Moje dětská mysl, když se řeklo kulturista, tak jsem si představil třímetrového chlapa z animáku, který se všemi zatočí,“ vysvětluje s tím, že paradoxně s agresory kamarádil a chodil za nimi, snažil se k nim patřit. Přijal roli šikanovaného.
Zdeněk Piškula se svými rodiči na premiéře Aristokratky ve varu
Nikdy nežaloval, nebrečel. Jen když končily prázdniny. „Na konci letních prázdnin jsem brečel, že nechci do školy. Ale neřekl jsem rodičům ten důvod, že se mi děje tohle. A jim přišlo přirozené, že se mi po prázdninách nechce do školy,“ vysvětlil. Naštěstí měl pevné rodinné zázemí, takže nikdy nepomyslel, že by si nějak ublížil. Doma cítil bezpečí a svůj vztek a frustraci vybíjel ve videohrách.
Vysvobození přišlo se střední školou. „Na konzervatoři jsem věděl od prvního dne, že to budou nejlepší roky mého života, protože tam byli stejní lidé, stejně naladění a mohl jsem začít znovu. Hrozně mi to pomohlo v tom se najít. Našel jsem tam partu nejlepších kamarádů,“ vysvětluje.
Léta šikany v sobě uzavřel a rodičům to řekl až v dospělosti. „Když byly třídní srazy, tak jsem vždycky přemýšlel, jestli tam jít, jestli se tomu postavit a povídat si s nimi normálně. Vždycky se mě ale zmocnil strach. I teď v 25 letech, když si myslím, že je zbytečné mít tenhle dětský strach. Ale vždycky se to ozve,“ říká Piškula a na srazy s bývalými spolužáky raději nechodí.
Na Rádiu Junior je teď Piškula součástí podcastu Šikana, který přináší skutečné příběhy šikany z českých škol. Vyprávěním vlastního příběhu chce dodat odvahu dětem, které to zažívají a bojí se s tím cokoli udělat. „Zpětně si myslím, že nejdůležitější je, utnout to na začátku. Čili hlavně se někomu svěřit. Já se bál, že se to rozhlásí po celé škole a že se mi budou smát všichni. A měl jsem pocit, že bych žaloval a to je špatné. Ale je třeba to zarazit v zárodku,“ vysvětluje Piškula.
