Dostala jste dabingovou cenu za roli Mirabel ve snímku Encanto. Co s vámi takové ocenění vaší práce dělá?
Nebudu lhát, mám samozřejmě radost, že si někdo všiml mého výkonu, ať už v kterémkoliv odvětví. Dabingovému herectví se věnuju teprve pár let, a ačkoliv mě to neskutečně baví, pořád ještě se tohle řemeslo učím, takže moje první reakce byla taková, že se asi někdo spletl. (smích)
Nedávno jste také byla zařazena mezi širší nominace na Cenu Thálie za výkon v roli Yitzhiaka v rockové show Hedwig a její Angry Inch.
Co se týče Cen Thálie, není úplně zvykem, že by se dávala „čestná uznání“ za vedlejší roli. Navíc budeme všichni s napětím sledovat, jak dopadne Romča Tomeš, který božsky ztvárňuje zpěvačku Hedwig, v úzké nominaci.
Osobně nejsem, ač se to možná nezdá, vůbec soutěživý typ a obecně mi přijde umění jako oblast, jež se nedá měřit na sošky či ocenění. Vnímám tedy naše nominace na Thálii spíš jako úspěch celé produkce. Znamená to, že jsme zaujali možná i širší publikum, než jsme sami očekávali, že se o nás mluví i bez záštity kamenného divadla či zvučného jména ostříleného barda v tvůrčím týmu a že když se něco dělá upřímně a poctivě, má to zkrátka smysl.
Myslíte, že byste tyto pocty přijala s jinými pocity, kdyby vás už brzy nečekalo narození dcerky?
Myslím, že největší rozdíl je v tom, že kdybych nečekala miminko, zašli bychom si s mým mužem do vinárny ke Karlovi a já bych si dala nějaké dobré červené.
Máte za sebou období, kdy jste kolegyním postupně předávala své role v divadlech, aby v nich kolegyně zaskočily do doby, než se na jeviště Studia DVA, Divadla Kalich, Fidlovačky či Malostranské besedy zase vrátíte. Jak jste každé takové loučení s rolí prožívala?
Popravdě jsem ráda, že jsem těhotná v období života, kdy nemám pocit, že bych o něco přicházela. U rolí, kde mám alternaci, je navíc člověk od začátku v pozici takového sourozence, který se o tu svou hračku zkrátka musí dělit. U rolí, se kterými se ale díky tomu rozloučím úplně, jako je třeba na Fidlovačce Eva, která tropí hlouposti, je mi to samozřejmě líto. Ale tak už to, slovy paní Hegerové, na tom světě chodí. Navíc vždycky ve chvíli, kdy bych už už začala čehokoli litovat, dostanu kopanec do žeber, abych si uvědomila, co je pro mě důležité.
Na čas rozloučit jste se musela samozřejmě i se zmíněným Yitzhiakem. Hrajete manžela genderqueer zpěvačky v podání Romana Tomeše, genderové role v tomto představení jsou tedy obrácené. Jak se vám hraje mužská postava?
Na přípravu jsem měla poměrně hodně času, za což jsem ráda, mohla jsem se v roli, a především v sobě, tudíž patřičně šťourat, hledat hrany. Mě samotnou určuje jistá zemitost, vyrostla jsem v malé vesnici na Vysočině, takže jsem měla blíž k hrám na indiány než k princeznám.
Když to hodně zkrátím, mám v sobě takového osmiletého kluka, kterého jsem teď musela nechat trochu dospět, ale ponechat mu něžnost a citlivost, která podle mě Yitzhiaka určuje. S tím mi velice pomohl i režisér představení Pavel Košatka. Takže abych odpověděla na otázku, role Yitzhiaka se mi hraje krásně, mám toho kluka ze Záhřebu fakt ráda!
Myslíte, že díky této zkušenosti rozumíte mužům více?
Ne. (smích)
Jste zastánkyní okřídlené věty, že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše?
V dospívání jsem to tak samozřejmě dělila, tu stejnojmennou knížku možná ještě někde mám. A byla jsem ráda za jakýkoli návod, jak se z toho neprobádaného světa nezbláznit… Dneska si ale myslím, že jsme my lidi mnohem složitější a komplexnější bytosti a spíš záleží na tom, jak blízko se k ostatním dostaneme a kam pustíme my je, abychom se mohli lépe pochopit.
Téma genderové identity je v poslední době hodně diskutováno, často zesměšňováno, parodováno, napadáno, a to dokonce i našimi nejvyššími politickými reprezentanty. Přemýšlela jste o tomto tématu během zkoušení a repríz Hedwig?
Přemýšlím nad tím tématem poměrně často, nedovedu zkrátka pochopit, proč někdo řeší identitu jiného člověka, když jeho samotného to nijak neomezuje. Často se tito lidé najednou bouřlivě hlásí k náboženství, přitom ještě nedávno vyplnili v dotazníku, že jsou ateisté. Chápu ale, že zvlášť pro starší ročníky je těžké to zpracovat. Od toho jsme tady my mladší, abychom si s nimi povídali a snažili se jim ukázat i jiný než bigotní úhel pohledu.
Někdy až trochu na sílu otevírám tohle téma, když jedu za babičkou na Moravu, a říkám jí něco jako: „Podívej se tady na Pepu. Máš ho přece ráda, je to hodnej kluk. A ten má rád Pavla už roky, proč by si ho tedy nemohl vzít, aby měl stejná práva jako ty s dědečkem?“ Nebo: „Tahle moje kamarádka byla dřív kamarád. A teď je šťastná. To přece chceme, aby jí bylo hezky.“ A tak podobně. Hlavně z toho nedělat senzaci, jak celou problematiku často prezentují média.
Máte za sebou focení v již dost viditelném stádiu těhotenství. Jak jste ho prožila? A co byste vzkázala lidem, které fotky v takovém stavu pobuřují?
Někoho pobuřují těhotenské fotky? Tak to asi nebyl nikdy těhotný… Jasně že chci mít památku na tohle období! Přiznám se ale, že se mi moc nelíbí věnečky v hlavě a objímání břicha partnerem zezadu. Asi jsem na to příliš velký cynik. Takže moc děkuju za tyhle fotky i za celé focení, kdy jsem si mohla připadat krásná a zajímavá i přes přibývající kila. Zní to možná banálně, ale je to tak.
Některé vaše kolegyně sdílejí na sociálních sítích své potomky veřejně v podstatě od momentu narození, jiné kolegyně si fotky a videa dětí nechávají jen pro soukromé šíření. Jak se k tomu postavíte vy?
No, to jsem sama zvědavá!
Váš partner pracuje v jiném oboru než vy. Považujete to pro vaše soužití za výhodu?
Tom hraje asi od dvaceti divadlo pro děti a výborně tančí swing, takže úplně mimo obor není, a tak chápe, jaké věci mě někdy trápí nebo proč jsou pro mě důležité. Má rád divadlo a má rád lidi obecně, to je úžasná vlastnost. Já mám zase ráda architekturu a (povětšinou) nadšeně poslouchám, když mi Tom vysvětluje, jak věci fungují a proč se tak či onak staví.
Taky na něm obdivuju, že kromě návrhu vizuální stránky dokáže i sám rozvést v bytě elektřinu, vodu, položit kachličky, je neskutečně zručný! Takže základním kamenem u nás doma je, že si navzájem vážíme toho, co ten druhý dělá, co umí. Pak se všechno zvládá líp.
Před osmi lety jste učinila pro širokou veřejnost asi nejviditelnější krok své kariéry účastí v Hlasu Česko Slovenska. Šla byste do toho znovu?
Dnes už určitě ne, nezvládla bych to psychicky ani fyzicky. Ale byla to pro mě jedna z nejdůležitějších zkušeností. Tehdy jsem si uvědomila, že cesta bulváru a rychle nabyté slávy, byť jen zdánlivé a „na zkoušku“, on za týden už stejně nikdo neví, kdo že to jste, není pro mě.
Neopovrhuju tím světem, ale trápila bych se v něm. A tak jsem se ráda vrátila k divadlu, které jsem vystudovala, začala jsem zase od píky a dnes mě nemusí mrzet, že je to v určitém smyslu těžší cesta. Protože jsem si ji zvolila.
Co myslíte, kdy vás zase uvidíme na divadelních jevištích?
Můj Tom tvrdí, že to dlouho nevydržím, já jsem zase názoru, poněvadž si chci miminko užít, že budeme divadlo, dabing i koncerty dávkovat postupně a po lžičkách. Na prkna některých divadel se vrátím dříve, na některá později, zkrátka uvidíme, jak to budeme cítit, jak všechno budeme zvládat a taky co nám ta naše holka zlatá dovolí.
