Jaké to bylo, když vás David prvně přivedl do sklepa své babičky? Hrála jste také?
Šlo o velkou srandu, kdy se u příležitosti oslav něčích narozenin hrálo představení. Člověk byl kolikrát tak ovíněný, že mu ani nedošlo, co se na pódiu koná. Já jsem hrála až později v Besídkách. Jednou kluci vymysleli, že povinně zapojí i své ženy a psy. Tudíž jsem vystupovala třeba ve cvičení rodičů se psy.
Proč jste vlastně vystudovala zemědělství?
Všichni z naší party šli někam na vysokou, aby si prodloužili mládí. Nechtělo se nám pracovat. Vlastně nevím, kdo z nás studoval s nějakým velkým zájmem. I David dělal čtyři roky stavební fakultu a byl nešťastný! Teprve po čtvrťáku se dostal na architekturu, kde ho to konečně bavilo.
O čem jste snila jako malá holka?
Já si nevzpomínám. Neměla jsem sny, které by mě táhly. Beru věci, jak jsou, nemám moc fantazii. Jsem fakt strašný realista.
Ale jako slečna už jste určitě snila o ideálním klukovi...
To je také dost prozaické. Davida jsem poznala v patnácti v deváté třídě, když jsem dělala zkoušky na gympl. Tam jsem najednou uviděla kluka, který seděl asi tři řady přede mnou, a říkala jsem si: "To je hezký kluk!" Byla to taková ta láska na první pohled. A vydržela doteď!
David však má té fantazie na rozdávání, ne?
Fantazii má vyloženě přebujelou. Ovšem on není nějaký takový naivní snílek. On si dokáže své sny plnit. Když už o něčem sní, tak to většinou zrealizuje.
To jste každý úplně jiný?
To je právě ono. Jinak by to nefungovalo. Když je jeden realističtější, druhý pak může být ulítlejší.
Čím vás David tak okouzlil?
Nevím, jestli chci na takové otázky veřejně odpovídat. David dokáže o všem mluvit s nadhledem, umí vyjádřit podstatu a ještě humorně, takže se tomu pak všichni zasmějí, kdežto já bych musela odpovědět vážně.
Aspoň to zkuste... Jak jste poznala, že je ten pravý?
Hrozně rádi jsme pořád o něčem mluvili, dohadovali se nebo diskutovali… A člověk samozřejmě někdy chce slyšet od toho druhého: Mám tě rád nebo něco tak. David toho nikdy nebyl schopen. Ale jednou u moře v Bulharsku jsme se trochu opili a tehdy mi řekl: "Když je jednou něco JASNÝ, tak je to JASNÝ!" A dál už jsme o takových věcech nikdy nepovídali.
Na co nejraději vzpomínáte?
Právě třeba na ty naše cesty s partou do rumunských hor a do Bulharska k moři s krosnami na zádech a se spacáky a se vším jídlem, což teď už by člověk nikdy neabsolvoval. Je to strašně moc zážitků, které se dodnes ve Sklepě tradují.
A jen váš společný nejkrásnější či nejsilnější zážitek?
To je problém. My máme všechno, co jsme kdy zažili, spojené s partou. Dokonce i svatební noc jsme strávili s deseti dalšími lidmi tady v pokoji!
Byl David u toho, když se vám narodily děti?
To jo! Tam s partou nepřišel. U obou dcer přestřihoval pupeční šňůru. Četl mi knihu kamaráda Honzy Volfa. Jenže nakonec jsem měla už tak silné bolesti, že jsem ty jeho humorné povídky nebyla schopná vnímat. Ale bylo to moc hezké.
Kolik jste si přáli mít dětí?
Čtyři. Fakt! Ovšem netušila jsem, že se mi to podaří až ve čtyřiceti. Dlouhá léta jsem nemohla otěhotnět. Nakonec lékaři řekli, že nemám šanci mít vlastní dítě.
Rozhodli jste se pro adopci a přinesli si domů Vojtu, měsíčního černouška. Bála jste se toho?
Bála i nebála. Já jsem se na miminko už strašně těšila, ale pak se samozřejmě člověka zmocní pochybnost, jak to zvládnu, jestli mi to nebude vadit a tak... Ale když pak vidíte, jaký je to bezbranný tvor, jak potřebuje pomoc, tak už nad tím člověk dál vůbec nepřemýšlí!
Jak reagovali lidé kolem?
Vždycky koukli do kočárku, pak na mě, ale já tohle nevnímám, z toho jsem se nehroutila. Možná Vojta něco prožíval ve školce, ale nikdy nic neřekl. Právě kvůli němu jsme pak ještě adoptovali Viktorku. Ta si však se vším umí poradit. Třeba přišla a stěžovala si: "Mami, holky mi říkají, že jsem černoška!" Poradila jsem jí: "Tak jim říkej, že jsou běloši!" A bylo to.
Pak přišel ten zázrak, že jste dvakrát po sobě otěhotněla. Máte ještě Deborku a Marušku.
Příroda je prostě mocnější než lékařské verdikty. Nad tím se opravdu pozastavovali všichni, hlavně pan doktor, u kterého jsem se léta marně léčila. A já to také těm našim holkám kolikrát říkám, že se narodily jenom díky tomu, že máme Vojtu s Viktorkou! Že vlastně jim by měly děkovat za vznik svého života. Jsem přesvědčená, že adopcí ve mně povolil nějaký psychický blok. Ta moje velká touha po dítěti se naplnila a najednou všechno začalo fungovat normálně.
Co je pro vás ve výchově nejdůležitější?
Aby děti uměly i v každé maličkosti, jako je třeba dělení bonbonů, sušenek, myslet jeden na druhého. Nemám ráda jedináčky, kteří vidí jen sebe. Teda někteří, ne všichni. Třeba David je sice také jedináček, ale nikdy nedokázal žít sám. Jak o sobě říká, je stádní typ, takže se v tomto nějak negativně neprojevuje.
Máte něco svého, svůj kout, kam jiný nesmí?
Každý rok jezdím na týden s holkama ze cvičení k moři. Bez manžela. Bez dětí.
Chtěla byste se vrátit do práce?
Zatím si to nedovedu představit. Maruška je ještě ve školce, Deborka jde do druhé třídy, Viktorka do nové školy... Dopoledne mi obvykle uteče organizováním domácnosti a odpoledne se rozbředne v rozvážení dětí po kroužcích. Až na Vojtu je nepouštím samotné. Jsou fakt moc malé.
Jak vás život maminky na plný úvazek naplňuje?
V zaměstnání jsem nikdy nedělala něco, co by mě obzvlášť bavilo, takže na mateřskou jsem šla ráda. Ale ta dlouhotrvající, stále stejná starost je vyčerpávající. Děti se vyvíjejí, rostou, ale že by to člověka stoprocentně naplňovalo…
A co pak, až budou mít své životy?
Co mohu dělat?! Je jich tolik, že mi na nic jiného čas nezbývá. Ale kolikrát se mi hlavou prohánějí myšlenky, že bych měla jít pracovat. Jenže nevím, kterým směrem se vrtnout. To, co jsem dělala před revolucí, mě neláká… takže jsou to takové stavy, ze kterých jsem spíš smutná a mluví se mi o tom hodně těžce.
Bojíte se toho, až vám děti vyletí z hnízda?
Netěším se na to, to určitě ne, ale ani se nebojím. Je to normální vývoj… Jako kdybych se měla bát, že zestárnu. To je blbost! Člověk se musí umět se vším smířit. Takže spíš jsem na to strašně zvědavá. Láká mě představa, co bude každý z nich dělat, co je bude bavit, kam se vrtnou v učení, ve sportu. Na to se těším, kam je ta naše výchova dovede.
|
Hana Vávrová |
 Hana Vávrová |
 Hana Vávrová |
