Setkáváme se v divadle La Fabrika. Co vás tady konkrétně nejvíce zaměstnává?
Dnes je takový velký svátek, protože na naše nové, nedávno premiérované představení Slávy dcery, které napsala Natálka Kocábová, přijel můj klaunský vzor Slava Polunin, který shodou okolností má teď tady v Praze pět představení v Hybernii. Jeho Snow show znám už třicet let. Díky němu a jeho práci, dá se říct, vzniklo i toto představení.
Slava neskrývá obdiv k vašemu tatínkovi. Nebyl ale schopen říct, co jste podle něj po tatínkovi podědila. Dovedete nám na to odpovědět vy?
Myslím, že jsem třeba víc než jiné děti tátu pozorovala, spoustu věcí jsem odkoukala, učila se od něj. A podědila jsem, aniž bych se to učila, u nás v rodině se tomu říká nesnesitelný humor. (smích) Ten se těžko dá specifikovat, ale myslím si, že to je taková zvláštní touha a zodpovědnost udržet při životě naše klaunské řemeslo a za všech okolností prostě táhnout dál.
Nosíte v hlavě na toto konto nějakou tatínkovu radu nebo větu, kterou vám často říkával?
Mám takovou malou historku. Když jsem byla úplně malinká, byly mi třeba tři roky, tak mě táta vzal do loutkového divadla. Já si na to nepamatuju, ale on mi to vyprávěl. Začalo představení, tam se objevil kašpárek s nějakým čertem a začal vyhrožovat. Já jsem prý vylezla z hlediště, doběhla jsem až úplně na scénu a zařvala na toho kašpárka: Do pr..le! Já se nebojím! Takže se prostě nebojím. Já se nebojím jít s kůží na trh celý život, protože si uvědomuju, jak je to strašně křehká věc a jak se člověk permanentně vystavuje nějakému hodnocení někoho.
Nebojíte se a vytvořila jste autorské představení, kde řešíte osobní příběh, vytváříte scénografii, hrajete v něm, režírujete.
Cítím to jako velikou zodpovědnost. Když už je člověk takzvaně populární, nemám ráda to slovo, protože moje popularita začala díky úplně jiným věcem než těm, kvůli kterým tady dneska jste, začala kvůli televizním seriálům, tak teď vím, že se očekává nějaká kvalita. Tomu dostát je velká zodpovědnost a z toho mám strach. Protože něco jiného je, když člověk začíná, tak si může dovolit chyby. Ale já se těch chyb, jak jsem říkala jako malá, do pr..le nebojím.
Co divadelní kritika? Zvedne vám tlak, nebo ji berete jako součást hry?
Přiznávám, že to moc neřeším. Divadelní kritika už není, co bývala. Teď přijde člověk na představení a většinou druhý třetí den vyjde někde článek. To pro mě není relevantní. Podle mě, když by měl někdo chtít napsat dobrou kritiku, tak by se tím měl zabývat podstatně víc, třeba mluvit s tvůrci, zajímat se o to, proč celá ta věc vznikla. Nejenom hodnotit jeden výsledek, který viděl. Takže pro mě je nejpodstatnější to, jestli přijdou do divadla diváci.
Odcházíte po představení z divadla s čistou hlavou, nebo máte potřebu filtrovat myšlenky?
(smích) No, tak to je kus od kusu. Samozřejmě záleží, co hrajete, ale většinou do divadla chodím už strašně unavená, protože už jsem stará a všechno mě bolí. Ale po dvouhodinovém představení, kde se nezastavíme a kde předstírám, že je mi tak minimálně o třicet let méně, tak když věc skončí, tak to, že je mi o třicet let méně, trvá třeba ještě tak dvě hodiny. Ta energie je opravdu taková droga. To je zvláštní, že po představení má člověk pocit, že se znovu narodil.
Ve kterých momentech jste Vandou Hybnerovou, herečkou, která podstupuje dobrovolnou kamufláž, aby se transformovala do rolí, a kdy chcete být opravdu soukromá osoba?
To je hrozně těžké. Na to se nedá tak jednoduše odpovědět. Když chci být soukromá osoba, tak si to zařídím tak, aby mě nikdo neviděl tam, kde nechci, aby mě viděl.
A kdy máte ráda tu kamufláž v soukromém životě? Když se o vás postarají, udělají vám make-up, obléknou vás?
To já nesnáším! (smích) Já taková vůbec nejsem. Opravdu to moc neprožívám. Pro mě je strašně důležitá práce, tvorba a zpětná vazba, která přichází od lidí, kteří se na to přijdou podívat. Já tu práci dělám pro lidi, protože chci někoho pobavit, někoho dojmout. Chci, aby měli z toho nějaký zážitek. Zvlášť v době, která je teď taková děsivá, kdy si ráno otevřete telefon, padají na vás jenom samé negativní zprávy, tak si myslím, že úkol divadla je lidi vytrhnout tady z této reality. A když se to podaří a lidi jsou chvíli šťastní, tak to je pro mě nejvíc.
28. února 2023 |
