Ač to dnes zní těžko uvěřitelně, v dětství se Táně Pauhofové její spolužáci posmívali kvůli vzhledu. A tak se víc soustředila na trénování karate a také na učení. „Aspoň jsem nechtěla být hloupá. Kombinace blbá a škaredá, to už je hodně nešťastné,“ směje se slovenská herečka.
V novém snímku Všechno nebo nic jste si zahrála roli svobodné matky. Nemáte dojem, že je to pro některé ženy dnes určitý druh životního stylu?
Mám na mysli být nezávislá na mužích. Řada žen chce mít dítě, ale o muže nestojí.
To sice ano, už jsem se setkala s případy, o kterých mluvíte, kdy jsem cítila, že to může být pravda. Ale jsem zatím v takovém stadiu pozorování a musím říct, že se častěji setkávám s tím, že je to pro ženu jakási forma sebeobrany. Zkrátka se to stane a způsob, jakým se s tím svobodná matka vyrovná, je, že si řekne, že takhle to chce.
Umíte si sama sebe představit v takové životní situaci? Přeci jen vychovávat sama dítě už dnes není vnímáno tak kriticky jako před lety.
Samozřejmě to člověka občas napadne, ale jsem žena, která má stále v představě takový ten ideál kompletní rodiny. Pochopitelně taková situace přesto může nastat. V dnešní době to už není nic výjimečného. Přesto si nemyslím, že je to jednoduché. Když je něco běžné, ještě to neznamená, že je to „easy“. Záleží na konkrétní ženě, jak se k tomu postaví. Pokud má podporu od rodiny a od svých blízkých přátel, jako filmová postava Lindy, kterou hraju, tak se všechny náročné situace zvládají o hodně lépe.
Táňa Pauhofová■ Narodila se 13. srpna 1983 v Bratislavě. |
Pojďme z té hypotetické budoucnosti přejít na chvíli do minulosti. Jako malá jste si prý přála být jednak patoložkou, ale taky vás zajímala práce plastického chirurga. Kde se to ve vás vzalo?
Popravdě nevím. Ale už někdy na základní škole začala taková moje fascinace tím, co se s tělem děje po smrti, jak člověk může zemřít a za jakých okolností... Vnímala jsem to jako detektivní práci – na základě jakých fyziognomických změn se dá určit příčina nebo doba smrti. Nikdy mě to neděsilo. Asi proto, že jsem se na tělo vždy dívala pouze jako na tělo. Vždy jsem od něj oddělovala osobnost a duši. Tím pádem v okamžiku smrti se z těla stal v mých očích pouze nástroj. Proto mi to nikdy nebylo nepříjemné.
Takže nejste typ, který by při pohledu na krev omdlíval.
Vůbec. Právě naopak. Dřív jsem dokonce bojovala s tím, že jakmile jsem viděla, že má někdo otevřenou nějakou ránu, okamžitě jsem to chtěla šít. (smích) Z téhle fáze jsem přesunula zájem do oblasti plastické chirurgie. Nikoli estetické, ale úrazové. Přišlo mi úžasné, jak moc se dá lidem po úrazech pomoci. Potom jsem se ale v jistém okamžiku strašně lekla odpovědnosti, která je s tím spojená. Neuměla jsem tuhle obavu zpracovat, a tak jsem se opět vrátila k patologii, která mi přeci jen připadala jistější. No ale vidíte, nakonec to dopadlo úplně jinak.
Musím přiznat, že na plastickou chirurgii jsem se ptala hlavně proto, jestli tenhle sen neměl trochu spojitost s tím, že jste sama sebe v dětství údajně vnímala jako ošklivé káčátko.
Ale já jsem se tak nevnímala. Já jsem byla skutečně fyziognomicky velmi nepěkné dítě. To je svatá pravda a nepřišla jsem na to sama. Dítě do jisté míry samo sebe vnímá skrz ostatní. To znamená, že se začne identifikovat s tím, jak je vnímané ostatními.
Posmívaly se vám děti?
Ano, ale právem. Nebyla jsem žádná hitparáda ve škole. Dejme tomu, když se například volila miss ve třídě, tak mě ani nezahrnuli do toho úplně základního výběru. To byly takové znaky toho, že krása a půvab asi nebudou tím, v čem bych mohla konkurovat – což je v pořádku. Takže jsem se zaměřila na něco jiného, abych alespoň nebyla hloupá. Kombinace blbá a škaredá, to už je hodně nešťastné. (smích) Říkám to samozřejmě s velkou nadsázkou.
Zaměřila jste se hodně na školu, ale kromě dobrých známek jste měla také úspěchy v karate, kterému jste se věnovala snad devět let. Co vás k tomuto sportu přivedlo? Nechtěla jste si podat ty, co se vám posmívali?
Kdepak. To mělo jiné důvody. Byla jsem prvorozené dítě svých rodičů. Maminka byla ráda, že má dceru, ale tatínek asi původně čekal, že bude mít syna. Sice s ním nijak nezalomcovalo, že jsem děvče, ale nemám pocit, že by něco změnil v přístupu. (smích) Takže se ke mně tak trochu choval jako k chlapci a já to tak brala. V určitém věku se mi to navíc stalo jakýmsi útočištěm. Když vás v období prvních lásek berou v lepším případě jenom jako parťáka, tak to někdy trochu zabolí. Je daleko jednodušší sama sebe přesvědčit, že vám je v téhle poloze lépe. Cítila jsem se tak mnohem míň zranitelná. Takže jsem naběhla na takový klučičí styl, protože ta chlapecká energie byla silnější. Byla to ale vlastně obyčejná sebeobrana.
Pak se to ale změnilo. Cítila jste pocit satisfakce, když si vás chlapci začali konečně všímat?
Žádná satisfakce. Díky tomu, že do té doby jsem většinu života prožila v jiném mentálním nastavení, tak mi hrozně dlouho trvalo, než jsem vůbec uvěřila, že se někomu líbím. Neuměla jsem se s tím vypořádat a myslela jsem si, že si ze mě jenom dotyčný dělá legraci. Asi největší změna pak u mě nastala v přístupu k sobě samé. Konečně jsem se dostala do fáze, kdy jsem se přestala identifikovat s tím, co mi někdo poví. Samozřejmě mě dnes potěší, když mi někdo řekne, že mi to sluší, ale neberu to bytostně. Stejně tak mě nepoloží, když mi někdo řekne něco ošklivého.
Co vás teď vlastně kromě práce naplňuje a zaměstnává?
Teď je to asi nejvíc práce na domě. Poprvé v životě se dá říct, že takzvaně hnízdím. Dlouhé roky byl mým největším životním parťákem můj dědeček, se kterým jsem žila. Byla to moje největší láska. V dubnu mi ale pověděl, že už mě bude strážit z jiného místa. A tak jsem v domečku, ve kterém jsem vyrostla, zůstala bez něj. Postupně, když jsem k tomu nabrala síly, jsem začala domek opravovat a poupravovat si ho podle sebe. Snažím se zachovat genia loci toho prostoru. Nechci tu stařičkou stavbu zbourat a postavit novou. Je to náročné a bude to chtít ještě čas, ale strašně mě to baví.
Vaším snem je prý alespoň na rok nebo dva odjet do zahraničí a poznávat svět. To mi k tomu hnízdění, o kterém mluvíte, příliš nepasuje. Pořád po tom ještě toužíte?
Ano, to stále platí. Ale pořád je pro mě ještě silnější strach z přetrhání pracovních vazeb. Když ještě byl dědeček, tak to nepřicházelo vůbec v úvahu, protože tak jako on byl můj maják, tak zase já byla takový jeho esprit. Odjet někam na dva roky a nevidět ho, to bylo nemyslitelné. Teď jsem sice v tomhle směru svobodná, ale člověk zjišťuje, že těch strachů má v podvědomí více. Jsem členkou Slovenského národního divadla, kde pracuji, a je dalších tisíc věcí, od kterých se zdráhám odejít. Přitom je to vážně můj velký sen. Zmizet na dva roky je strašně dlouho, ale zároveň není. Jen v sobě najít odvahu a sílu to prostě udělat s tím, že až se vrátím, stane se, co se má stát...
Sny ale bývají spojené s rizikem...
Přesně. Ale teď jsem teprve v takovém procesu. Nebudu se tvářit, že jsem tak odvážná, že už balím. (smích) To ještě ne. Ale když o tom mluvím, nemám pocit, že je to jen sen, který se nesplní. Možná se to stane, až mi bude šedesát, ale cítím, že to jednou udělám.
Pauhofová jako Lída Baarová: Velké sebepoznání Lída Baarová ve filmu Dívka v modrém (1940)  Táňa Pauhofová ve filmu Lída Baarová (2016) Kontroverzní, ale divácky mimořádně přitažlivý. Film režiséra Filipa Renče Lída Baarová s Táňou Pauhofovou v titulní roli při své lednové televizní premiéře sledovalo takřka 1,8 milionu lidí. Snímek o slavné prvorepublikové české herečce, která se zapletla s nacistickým ministrem propagandy Josephem Goebbelsem se tak stal nejúspěšnějším českým filmem vysílaným v televizi od roku 2004. Snímek samotný přitom už v době, kdy byl v kinech, vyvolával různorodé reakce. Filmoví kritici mu příliš pozitivní vysvědčení nevystavili. „Ani ostuda, ani zázrak. Lída Baarová je romance na vývoz,“ shrnula ve své recenzi oproti jiným o něco smířlivější Mirka Spáčilová z MF DNES. „Film vyvolal velké vášně, kritici ho nešetřili, ale lidé se na něj přišli podívat. Pro mě to byla velká škola sebepoznání,“ komentovala Táňa Pauhofová reakce na Lídu Baarovou. O obsazení role legendární české hvězdy slovenskou herečkou neměl režisér Filip Renč pochyb. „Táňa byla prostě nejlepší. Umí vyjádřit velké emoce, v černé paruce působila velmi dobře, a i když tu není přímá podoba, vystihne její povahu,“ vysvětlil. |
