Herci jsou podle něj jen námezdní krysy. Ale Petra Rychlého to nijak netrápí. Vzal to jako fakt a zamířil k úspěchu, který před ním otevřela ctižádost a důrazný tah na bránu.
* Jste ctižádostivý?
Ano, jsem ctižádostivý. Asi to k mé profesi patří. Ctižádost nás žene dopředu. Snad se někoho nedotknu, ale myslím si, že každý herec má touhu hrát hlavní role, nesejít z jeviště, být na něm co nejdéle.
* A být populární...
Samozřejmě i to. Že vás lidi na ulici poznávají, to k úspěchu v herectví prostě patří. A popularita je důležitá zvlášť v dnešní době, kdy jsou poměry v branži docela tvrdé.
* Za svým cílem prý dokážete jít velmi tvrdě. Vaše žena řekla, že i přes mrtvoly. Asi s nadsázkou, ne?
Přirozeně, že jsem nikdy nikoho neodkrágloval. Anedělám ani žádné podrazy. Věřte, že mám čisté svědomí. Ale jakmile si vytknu cíl, tak ho chci samozřejmě zasáhnout.
* Vy jste už před čtyřicítkou dosáhl cílů, k nimž jiní herci směřují mnohem déle. Nebo se k nim vůbec nedoberou. Jste úspěšný, finančně zajištěný, postavil jste dům. Jste spokojený?
Jsem. Ale taky proto, že celá moje rodina je zdravá, a to nechci zakřiknout. Ano, dům máme, syny už máme a vlastně zbývá jen zasadit strom. Ale to, co vypadá jako pohádka, má taky druhou stranu. Jo, Rychlému se daří a postavil si dům, ale někdo už třeba nevidí, že ten dům musel postavit za nějaké peníze a že si je musel půjčit, že si musel vzít hypotéku a banka má dost neúprosný splátkový kalendář.
První tři roky jsem byl absolutně pokorný
* Takže z Divadla na Vinohradech jste před nějakými pěti šesti lety odešel kvůli penězům?
Nejen. Souviselo to i se ctižádostí herce a taky s cílem, který jsem před sebe postavil. Přišel jsem z divadla v Mostu a první tři roky jsem byl samozřejmě absolutně pokorný. A šťastný, že můžu vedle Viktora Preisse držet kopí. Koneckonců i tím se člověk učí. Já jsem se učit chtěl a taky jsem se naučil. Stačilo se dívat na ty velké herce a herečky. Ale pak už jsem si připadal jako dostihový kůň stržený před startem. Rád bych vyrazil, ale ani po šesti letech angažmá mi nebylo dopřáno.
* Ztratil jste trpělivost?
Tak trochu. Tehdy jsem pracoval na velké scéně, ale co si budeme nalhávat, je to rozpočtová organizace a tam slušné peníze na provoz čtyřčlenné rodiny těžko vyděláte. Proto někteří herci běhají po celé Praze, z rádia na dabingy a pak na plesy. Někdy vlastně děláme všechno - i to, co tak úplně skvěle neovládáme. Jen proto, abychom si přivydělali.
* A jak to vypadá dnes na Fidlovačce? Tam vás objevili a už několik let jdete z role do role...
Není to zas tak úplně jednoduché. Dělají se čtyři premiéry nebo pět do roka. Z hlediska provozu scény je to dost, ale pro nás jako herce málo. Co já vím, takové představení, to je šest chlapů a dvě baby. Ty to mají u divadla vůbec daleko těžší.
* Jak to? To je mezi nimi taková konkurence?
Taky, ale všimněte si, že autoři pro ně tolik nenapíšou. Kus, kde hraje sedm chlapů a vedle nich je jen jedna ženská role, to není nic výjimečného. A to je pořád dokola. Dovedete si představit, jakou to v ansámblu může nadělat rotyku?
* Dovedu. Ale nedovedu si představit, co s tím.
Ono se říká, když ty ženské začnou v souboru mrmlat, nasaď Dům doni Bernardy. Tam hrají samé ženské, Lorca pro ně napsal hned devět rolí.
Zábava mě zviditelnila
* Berete divadlo vážně, nebo jen jako odrazový můstek k showbyznysu?
Smrtelně vážně. Chtěl jsem ho dělat už od deseti let a nikdy bych ho neopustil. Ve mně se potkávají dva světy. Dělám zábavný pořad v televizi, jezdím s vlastním programem, dělám show, srandičky, ale na druhé straně je tu i divadlo. A to je hrozně poctivá věc. Dva a půl měsíce opravdu dřete, ale když to vyjde, tak hrajete představení třeba tři roky. Když ne, dávají ho pětkrát a je pryč, ale sáhnete si tam na něco, něco se naučíte.
* Nejste přetížený? Máte divadlo, natáčení, vlastní show?
Zastupuje mě umělecká agentura, která plánuje moje akce. Respektují přednostně závazky v divadle a v televizi. Vlastně mi na půl roku vydají takový kalendář, v kterém mám jasně dáno, kde a s čím jsem. Hlídají i to, abych do jednoho města nepřijel dvakrát se stejným programem. Mimochodem, tyhle výjezdy mám opravdu rád. Strašně rád řídím, jezdím sám po republice a potkávám lidi, srovnám je. Prostě sleduju publikum. Je zajímavé porovnávat jeho reakce.
* Kdysi jste na základě takových pozorování řekl, že jsme nějak zhrubli...
Nejsem si jistý, čím to je, že lidi už nemají na nějakou tu zdlouhavost chuť. Všechno chtějí rychle, a když to rychle dostanou, zase od toho utíkají. Skoro nikomu se už nechce přemýšlet o nějaké pointě složitého vtipu.
* A není to tím, že vás na základě televizního angažmá vyhledává jeden typ publika?
Ano, připouštím. V divadle to nijak detailně zmapované nemám, ale vím, že diváci bývají velmi mile překvapeni. Nicméně zábava mě zviditelnila a bez ní by mi nikdo nenabídl televizní inscenaci nebo film. A když mi bylo pětatřicet, už jsem nechtěl dál čekat.
Černí baroni? Skvělé!
* Vy jste na Fidlovačce režíroval před třemi lety představení. Proč jste se k tomu nevrátil?
Nevím, neptal jsem se proč. Myslím si, že to představení nebylo tak úspěšné, jak být mělo. Navíc jsme ho uvedli v začátcích divadla. Lidi ještě nebyli zvyklí chodit.
* Takže vás k režii už vedení nepustilo?
Tak to není. Já jsem si o takové věci ani neříkal. Nikdy jsem žádné přehnané režisérské ambice neměl. Jsem ale rád, že jsem si to vyzkoušel. Bylo to poučné.
* Novou zkušenost jste udělal i při natáčení televizního seriálu. Jaké to bylo pracovat na Černých baronech s režisérem Jurajem Herzem?
Skvělé a skvělé bylo i obsazení. Když postavili náš velitelský sbor do řady, tak jsem udělal vlevo hleď a vedle mě stál Bolek Polívka, Oldřich Kaiser, Karel Heřmánek, Tomáš Töpfer, Slávek Jandák. Rozklepala se mi kolena.
* Jak to dopadlo?
Výborně, doufám. Natáčení skončilo. Seriál se bude stříhat. Jedenáct dílů by se ve vysílání České televize mohlo objevit začátkem příštího roku.
* V Baronech vás nasadili do all stars týmu. Vyplynou z toho nějaké další nabídky?
Jsem rád, že jsem se s těmi lidmi seznámil, že o sobě víme. Není vyloučeno, že to nějak zúročím. Víte, my herci jsme vlastně takové námezdní krysy. Čekáme na práci. Musíme. My ji nerozdáváme. Dobrým výkonem si říkáme o další zakázku.
* Říkáte to s obdivuhodným klidem. To vás nefrustruje, že jste vydán na pospas producentům a režisérům?
Ale tak to přece chodí. Divadlo, film prostě mají takový řád. Teď se mi o tom mluví dobře, protože já, jak se říká, jsem nažranej. Já jsem si pěkné role zahrál a věřím, že ještě zahraju.
* Jste ctižádostivý?
Ano, jsem ctižádostivý. Asi to k mé profesi patří. Ctižádost nás žene dopředu. Snad se někoho nedotknu, ale myslím si, že každý herec má touhu hrát hlavní role, nesejít z jeviště, být na něm co nejdéle.
* A být populární...
Samozřejmě i to. Že vás lidi na ulici poznávají, to k úspěchu v herectví prostě patří. A popularita je důležitá zvlášť v dnešní době, kdy jsou poměry v branži docela tvrdé.
* Za svým cílem prý dokážete jít velmi tvrdě. Vaše žena řekla, že i přes mrtvoly. Asi s nadsázkou, ne?
Přirozeně, že jsem nikdy nikoho neodkrágloval. Anedělám ani žádné podrazy. Věřte, že mám čisté svědomí. Ale jakmile si vytknu cíl, tak ho chci samozřejmě zasáhnout.
* Vy jste už před čtyřicítkou dosáhl cílů, k nimž jiní herci směřují mnohem déle. Nebo se k nim vůbec nedoberou. Jste úspěšný, finančně zajištěný, postavil jste dům. Jste spokojený?
Jsem. Ale taky proto, že celá moje rodina je zdravá, a to nechci zakřiknout. Ano, dům máme, syny už máme a vlastně zbývá jen zasadit strom. Ale to, co vypadá jako pohádka, má taky druhou stranu. Jo, Rychlému se daří a postavil si dům, ale někdo už třeba nevidí, že ten dům musel postavit za nějaké peníze a že si je musel půjčit, že si musel vzít hypotéku a banka má dost neúprosný splátkový kalendář.
První tři roky jsem byl absolutně pokorný
* Takže z Divadla na Vinohradech jste před nějakými pěti šesti lety odešel kvůli penězům?
Nejen. Souviselo to i se ctižádostí herce a taky s cílem, který jsem před sebe postavil. Přišel jsem z divadla v Mostu a první tři roky jsem byl samozřejmě absolutně pokorný. A šťastný, že můžu vedle Viktora Preisse držet kopí. Koneckonců i tím se člověk učí. Já jsem se učit chtěl a taky jsem se naučil. Stačilo se dívat na ty velké herce a herečky. Ale pak už jsem si připadal jako dostihový kůň stržený před startem. Rád bych vyrazil, ale ani po šesti letech angažmá mi nebylo dopřáno.
* Ztratil jste trpělivost?
Tak trochu. Tehdy jsem pracoval na velké scéně, ale co si budeme nalhávat, je to rozpočtová organizace a tam slušné peníze na provoz čtyřčlenné rodiny těžko vyděláte. Proto někteří herci běhají po celé Praze, z rádia na dabingy a pak na plesy. Někdy vlastně děláme všechno - i to, co tak úplně skvěle neovládáme. Jen proto, abychom si přivydělali.
* A jak to vypadá dnes na Fidlovačce? Tam vás objevili a už několik let jdete z role do role...
Není to zas tak úplně jednoduché. Dělají se čtyři premiéry nebo pět do roka. Z hlediska provozu scény je to dost, ale pro nás jako herce málo. Co já vím, takové představení, to je šest chlapů a dvě baby. Ty to mají u divadla vůbec daleko těžší.
* Jak to? To je mezi nimi taková konkurence?
Taky, ale všimněte si, že autoři pro ně tolik nenapíšou. Kus, kde hraje sedm chlapů a vedle nich je jen jedna ženská role, to není nic výjimečného. A to je pořád dokola. Dovedete si představit, jakou to v ansámblu může nadělat rotyku?
* Dovedu. Ale nedovedu si představit, co s tím.
Ono se říká, když ty ženské začnou v souboru mrmlat, nasaď Dům doni Bernardy. Tam hrají samé ženské, Lorca pro ně napsal hned devět rolí.
Zábava mě zviditelnila
* Berete divadlo vážně, nebo jen jako odrazový můstek k showbyznysu?
Smrtelně vážně. Chtěl jsem ho dělat už od deseti let a nikdy bych ho neopustil. Ve mně se potkávají dva světy. Dělám zábavný pořad v televizi, jezdím s vlastním programem, dělám show, srandičky, ale na druhé straně je tu i divadlo. A to je hrozně poctivá věc. Dva a půl měsíce opravdu dřete, ale když to vyjde, tak hrajete představení třeba tři roky. Když ne, dávají ho pětkrát a je pryč, ale sáhnete si tam na něco, něco se naučíte.
* Nejste přetížený? Máte divadlo, natáčení, vlastní show?
Zastupuje mě umělecká agentura, která plánuje moje akce. Respektují přednostně závazky v divadle a v televizi. Vlastně mi na půl roku vydají takový kalendář, v kterém mám jasně dáno, kde a s čím jsem. Hlídají i to, abych do jednoho města nepřijel dvakrát se stejným programem. Mimochodem, tyhle výjezdy mám opravdu rád. Strašně rád řídím, jezdím sám po republice a potkávám lidi, srovnám je. Prostě sleduju publikum. Je zajímavé porovnávat jeho reakce.
* Kdysi jste na základě takových pozorování řekl, že jsme nějak zhrubli...
Nejsem si jistý, čím to je, že lidi už nemají na nějakou tu zdlouhavost chuť. Všechno chtějí rychle, a když to rychle dostanou, zase od toho utíkají. Skoro nikomu se už nechce přemýšlet o nějaké pointě složitého vtipu.
* A není to tím, že vás na základě televizního angažmá vyhledává jeden typ publika?
Ano, připouštím. V divadle to nijak detailně zmapované nemám, ale vím, že diváci bývají velmi mile překvapeni. Nicméně zábava mě zviditelnila a bez ní by mi nikdo nenabídl televizní inscenaci nebo film. A když mi bylo pětatřicet, už jsem nechtěl dál čekat.
Černí baroni? Skvělé!
* Vy jste na Fidlovačce režíroval před třemi lety představení. Proč jste se k tomu nevrátil?
Nevím, neptal jsem se proč. Myslím si, že to představení nebylo tak úspěšné, jak být mělo. Navíc jsme ho uvedli v začátcích divadla. Lidi ještě nebyli zvyklí chodit.
* Takže vás k režii už vedení nepustilo?
Tak to není. Já jsem si o takové věci ani neříkal. Nikdy jsem žádné přehnané režisérské ambice neměl. Jsem ale rád, že jsem si to vyzkoušel. Bylo to poučné.
* Novou zkušenost jste udělal i při natáčení televizního seriálu. Jaké to bylo pracovat na Černých baronech s režisérem Jurajem Herzem?
Skvělé a skvělé bylo i obsazení. Když postavili náš velitelský sbor do řady, tak jsem udělal vlevo hleď a vedle mě stál Bolek Polívka, Oldřich Kaiser, Karel Heřmánek, Tomáš Töpfer, Slávek Jandák. Rozklepala se mi kolena.
* Jak to dopadlo?
Výborně, doufám. Natáčení skončilo. Seriál se bude stříhat. Jedenáct dílů by se ve vysílání České televize mohlo objevit začátkem příštího roku.
* V Baronech vás nasadili do all stars týmu. Vyplynou z toho nějaké další nabídky?
Jsem rád, že jsem se s těmi lidmi seznámil, že o sobě víme. Není vyloučeno, že to nějak zúročím. Víte, my herci jsme vlastně takové námezdní krysy. Čekáme na práci. Musíme. My ji nerozdáváme. Dobrým výkonem si říkáme o další zakázku.
* Říkáte to s obdivuhodným klidem. To vás nefrustruje, že jste vydán na pospas producentům a režisérům?
Ale tak to přece chodí. Divadlo, film prostě mají takový řád. Teď se mi o tom mluví dobře, protože já, jak se říká, jsem nažranej. Já jsem si pěkné role zahrál a věřím, že ještě zahraju.
|
PETR RYCHLÝ (37) |
 |
