Prozraďte, co teď vlastně dělá Petr Rajchert.
Jeden týden v měsíci jezdím vysílat pořad Dobré ráno. V minulosti jsem tam byl každý druhý týden, protože pořad vysílá Ostrava a Brno a střídají se. Jenže jsem pak nedokázal žít neustále pryč od rodiny, takže jsem dal výpověď . Řekl jsem, že to nemůžu dělat, ačkoli mě práce baví. A v Ostravě mi vyšli vstříc natolik, že se rozhodli, že zavedený model rozbijí. Že budou tři dvojice. Tak se mi trochu ulevilo. Ale trvalo to necelé dva měsíce a upsal jsem se cestovatelskému pořadu Bedekr. Takže teď už nejezdím jenom do Ostravy, ale třeba do Paříže.
Petr RajchertNarodil se 6. 6.1968 v Českém Krumlově. V minulosti se věnoval herectví, dnes je především moderátorem. Moderuje pořad Dobré ráno a provádí cestovatelským pořadem Bedekr společně s Michaelou Maurerovou. Napsal i knihu s názvem Ruku na srdce, náhody neexistují. Je ženatý a jeho manželkou je výtvarnice Barbora Srncová. Z předchozího manželství má syna. |
Je to náročné?
To si nikdo neumí představit. Na svém profilu na sociální síti mám spoustu fotek z natáčení a lidé mi píší, že mi závidí práci snů. Chápu. Málokdo si uvědomuje, že udělat fotku trvá zlomek sekundy. Nikdo si neumí představit, že jsme čtrnáct hodin na nohou v ulicích nebo v terénu za každého počasí. Ty nervy, že se nestihneme přemístit na další lokaci, nebo když je kašna, o níž máme natočit celý obraz, zakrytá dřevěným bedněním aby nezmrzla, bych nikomu nepřál. Je to prostě makačka.
Kdysi jste mluvil o vysněném bydlení. Už ho máte?
Už si ho připravuji. Za Prahou jsme si postavili dům. Zatím ho používáme jen jako víkendové bydlení, ale já jsem tam čím dál tím častěji, protože je tam dost práce a to mě baví. Nakombinuji si ozdravnou fyzickou práci třeba s psaním knihy a jsem šťasten.
Máte teď něco rozepsaného?
Teď na to bohužel není vůbec čas. Na psaní musí mít člověk klid a tím v současné době nedisponuji. Svou první a zatím jedinou knížku jsem napsal tak, že mě napadla jen taková zápletka. Řekl jsem ji kamarádovi s tím, že si myslím, že by z ní mohl vzniknout dobrý film. No a on mi odvětil, ať z toho udělám knihu. Nejdřív mi to připadalo jako bláznivý nápad, ale pak jsem to zkusil. Takhle tedy vznikl můj román Ruku na srdce, náhody neexistují, který ilustroval otec mé ženy Jiří Srnec.
Máte nějaké sny?
Teď bych jeden velký měl. Aby se lidem líbil příběh, který jsem stvořil. Zatím mám díky bohu velmi pozitivní ohlasy. To mě moc těší.
Zdá se, že toho máte na práci opravdu hodně. Zbývá vám ještě čas na nějaký koníček?
Baví mě řezbářství, protože tahle práce vyžaduje soustředění a klid. To znamená, že se člověk musí úplně odpojit od světa kolem sebe. Vlastně něco jako meditace.
Kde hledáte inspiraci?
S manželkou vytváříme doma návrhy. Je výtvarnice a má dobré nápady. To nám zabere celý večer. Je úžasné, že máme pořád témata k povídání, nikdy se nenudíme.
Našel jste asi ideální ženu. Rozumíte si s manželkou Bárou Srncovou ve všem?
Ve všem ne. Dokonce jsou záležitosti, kvůli kterým se dokážeme tak strašně chytit, že to pak u nás doma lítá. Moje maminka je Maďarka a zdědil jsem po ní dost výbušnou povahu. Takže vždycky musím z hádky nahromaděný přetlak vybít fyzicky. Abych někomu neublížil, třískám do věcí a dělám z bytu kůlničku na dříví.
Alespoň pak máte doma co opravovat.
To je právě to nejhorší. Něco rozbiji a za půl hodiny to potupně opravuji. Snažím se ale se svým temperamentem bojovat. Jedním z prostředků toho boje je právě řezbářství. Jakmile se člověk plně nesoustředí, řízne se. Takže mám po těle mnoho jizev.
Stalo se vám někdy něco vážného?
No naštěstí mi to vždycky hezky srostlo. Prořízl jsem si jednou kalhoty až ke kolenu a viděl jsem nohu až na maso. Na jizvy a bolest s nimi spojenou jsem ale zvyklý už od dětství. Například v první třídě jsem na Štědrý den vzal do ruky kuchyňský nůž a u kamen začal řezat do polínka. Skončilo to tak, že jsem si přeřízl na ruce šlachu, kterou mi pak lékaři museli operativně sešívat. Snažil jsem se to nejdřív zamaskovat před rodiči, takže jsem chodil po bytě a omýval si to. A jak jsem všude pobíhal, všude jsem dělal cestičky od krve. Když pak rodiče dozdobili stromeček a spatřili tu spoušť, měli málem infarkt.
Máte jednoho vlastního potomka - syna. Podědil po vás nějaké umělecké geny?
Myslím si, že po mně má výřečnost a sdílnost. Ale nedělá umění. I na moji radu. Říkal jsem mu, ať se na to radši vykašle, protože to není jednoduché povolání. Jsem rád, že dělá něco jiného.
Říkal jste, že jste pecivál, ale přitom jste prý vyrazil do Nepálu. Tak jak to tedy s vámi je?
Nepál mě už dlouho zajímal. Vím, že se tam člověk může leccos přiučit. Je mi blízká jejich kultura, jejich myšlení. Lidé jsou tam úžasní, prostí a přes všechnu dřinu, zdá se šťastní. Myslím tedy obyvatele hor, ne ty ve městech. Už několik let se taky chystám na misi do Malawi, kam bych jel pomáhat. Čas mi to zatím nedovoluje, ale chci si to splnit. Jedná se o jednu z nejchudších zemí v Africe, ale mám zkušenost, že právě tam se my rozmazlení Evropané máme co učit.
Petr v Nepálu
Poprvé jste na sebe asi nejvíce upozornil v seriálu Život na zámku. Jak na toto období vzpomínáte?
Od té chvíle jsem nemusel nikomu říkat, kdo jsem a čím se živím. Najednou mě všichni znali. Tenkrát mi bylo asi dvaadvacet let. Příchod popularity byl skvělý. Navíc jsem v té době ještě hrál v kapele Chinaski. Když jsem byl mladý, strašně mě zajímaly ženy. Dělal jsem si takový svůj osobní průzkum. Zajímalo mě, jak se ženy chovají v posteli i jinde. No a právě s tímhle mým „vědeckým výzkumem” mi popularita hodně pomáhala.
Dřív se vám popularita líbila. Jak to s ní máte teď?
Kdybych nemusel svůj obličej ukazovat, tak to nedělám. Dneska mi dělá dobře anonymita. Proto se mi ani nechce brát pořady, které se vysílají v hlavním vysílacím čase, abych nebyl příliš na očích.
Existuje něco, co byste ve svém životě rád změnil?
V tomhle životě ne. Tenhle život je skvělý. Ale až tady budu příště tak si vyberu jinou profesi.
Myslíte si, že se vám splní všechny vaše sny?
Mám jeden zásadní sen. Jednou bych chtěl být spokojený, starý, v klidu a moudrý. Snažím se o to celý život a musím říct, že jakkoli jsem zbrklý a nedočkavý, tak se velmi dobře učím z vlastních chyb. Naděje umírá poslední a náhody neexistují!
