Mluví typickou pražštinou, nikdy neřekne obyčejný, vždycky „vobyčejnej“. Když chce něco vysvětlit, stáčí se její myšlení k minipříběhu. Těch zná a umí vyprávět tisíce. Jako by nebylo Bohumila Hrabala bez jeho obdivuhodné paměti, nebylo by bez ní ani fenoménu Pawlowská.
Jak si pamatujete takové obyčejné věci, jako jsou třeba telefonní čísla?
Dobře. Na telefony nemám žádný záznamník. Mám vizuální paměť. Vím, co je například na které straně a jak je to asi dlouhé. Když točím Banánové rybičky, dělám si poznámky. Vzpomenu si, že jsem četla o nějaké ženě v Brazílii a že je to v malé žluté knížce na levé stránce dole. To mi slouží k tomu, abych se hodinu, dvě nebo sedm plazila po knihovně a hledala. V Brně, kde se má show točí, mám přezdívku info. Při každé příležitosti mi naskakují takzvané kuriozity. Lovím pořád nové a nové blbé informace. Takže si vzpomenu, že jedna Maďarka se ve svých pětatřiceti letech v roce 1972 probodla drátem z podprsenky. Jedna žena v Tennessee měla šest dětí se šesti různými muži. Mám na to německou knížku, kterou moc ráda čtu. Jmenuje se Ultimativní slovník zbytečných nesmyslů. Už třetinu jsem paměťově obsáhla.
Máte paměť na lidi? Stane se vám, že někoho potkáte, vybavujete si tvář, ale nevíte, kdo to je?
To se mi stává taky, ale protože špatně vidím, tak nevím, jaká je to tvář. Já toho člověka vidím jako v punčoše nebo v zrcadle a když se ke mně přibližuje, nabývá podob spousty lidí, které jsem za život potkala, takže si můžu vybírat. A tak se mění i moje pocity, které se nepochybně zračí ve tváři. Radost, pokora, nenávist, autorita... Jsem schopna celou tu škálu vystřídat.
Máte nějakou taktiku, jak tohoto člověka mnoha tváří jednoznačně poznat?
Nechám ho mluvit. Pak se chytnu.
Jste se svou pamětí spokojena? Žije se vám s ní dobře?
Mám paměť dobrou. Celou maturitu z angličtiny jsem udělala nazpaměť, poněvadž jsem neuměla anglicky. Ale je to divná paměť. Jednou jsme byli s kamarády v Rakousku a bydleli jsme u starých manželů. Já jediná z nás uměla německy, takže jsem dělala tlumočníka. Bylo to těsně po devadesátém roce, byli jsme opojeni štěstím, že ti cizinci se s námi baví. Překládala jsem a byla zoufalá. To si budu do smrti pamatovat! A taky si to pamatuju... Ta babička odněkud od Mondsee má dceru, ta dcera hraje závodně ping-pong, za banku Creditanstalt a byla druhá v salcburské oblasti. Manželovi uřízli palec na noze... To jsou věci, které nechci vědět!
Je víc věcí, které nechcete vědět?
Když mi kamarádka začne vyprávět o Božence, sousedce jejich sousedky, křičím: Mlč, nechci to vědět! Ale stejně si to zapamatuju.
Jak používáte paměť, když píšete?
Víte, co si pamatuju ze všeho nejmíň? To, co jsem napsala. To jsem pokaždé schopna číst s novým úžasem. Když jsem psala hodně o večírcích, sledovala jsem tam ostatní píšící: že mají diktafony, baví se s lidmi, špitají si. Já si to skládala jinak. Z impresí, zachycení jednotlivých pohledů. Realita pro mě takhle byla zajímavější. Měla jsem volnost. Přece vidím. Nemusím ani tolik slyšet.
Nemyslíte, že člověk si něco jakoby objektivně pamatuje, ale přitom tomu dává smysl podle sebe?
Chodily jsme do prvního ročníku na FAMU tři holky kamarádky. Anička Vovsová, Jana Procházková a já. Pan Profesor Železný nám zadal téma - popište zahradu. Nanda napsala asi šedesát lyrických řádek o zahradě, kde už byl děj. Taková venkovská zahrada, která měla svou minulost. Janička Procházková napsala o stařence, která se tam ocitla a je šťastná, protože je obklopena svými květinami. A já jsem napsala: Zahrada. Taková obyčejná. Pan profesor vzal tři náměty a řekl, že k tomu není co dodat, neb to jsou tři filmy různého žánru. To, co máme v paměti, vychází z toho, jak tu situaci vnímáme vcelku.
Ale paměť nás možná někdy klame. Povyšuje to, co nebylo důležité, a zasouvá to podstatné...
Manipulujeme se svou pamětí nebo ona s námi. Pamatuju si záblesky pocitů. Z toho jsem schopna vytvořit celý zážitek. Vidím brouka, kočku nebo myš a z toho dotvářím celý obraz přírody. A spíš si pamatuju to, jak jsem byla nešťastná. Jenže ono to tak není. Měla jsem určitě šťastné dětství. Bez toho, že by byli rodiče zavřeni nebo že by mě třeba bili. Ale ten pocit neštěstí tohle přebíjí. Taky si pamatuju, že jsem byla nešťastně zamilovaná. Teď vím, že jsem byla normálně nešťastně zamilovaná. Ale ten pocit mimořádnosti tam zůstal.
Nezdá se vám, že člověk si víc než pocity štěstí pamatuje místa v životě, která chápe jako trapná?
Jednou jsem šla s tátou a s mámou v noci v Praze. Šli jsme z oslavy od strýčka. Tatínek byl opilý, ale takovým milým švitorným způsobem. Pomáhal nějakým lidem, kteří nemohli odemknout dům a požádali nás o pomoc. Ale jak byl opilý, šlo mu to ještě mnohem hůř než těm lidem. Mně bylo asi šest let a cítila jsem, jak se za otce stydím, a ten pocit mi byl hrozně nepříjemný. Už to, že jsem ho vůbec pocítila, bylo nepříjemné. Já mám vůbec takové noční zážitky. Pamatuju si něco podobného z tramvaje. To jsme jeli z jiného večírku, rodiče mě brali s sebou, i když mi bylo asi devět. A otec moc hlasitě mluvil.
A jsou chvíle, které byste chtěla vymazat nebo změnit?
Zabil se mi bratranec, stejně starý jako já. Byli jsme víc než přátelé, vyrůstali jsme spolu. Měl už po vysoké škole, po vojně. Miloval jednu holku, ale byl jí nevěrný, ona se s ním rozešla. Jiná zas milovala jeho, ale on ji moc nechtěl. Několikrát jsme o tom spolu mluvili. Jednou jsem mu do telefonu říkala: Teď nemůžu, mám rande. Přišla jsem domů a zazvonil telefon. A já už v tom zvonění cítila, že se něco děje. Vzpomínám si, že jsem mu říkala: Zavolej mi kolem třetí, ale přišla jsem později. V pět. Babička mi říkala, že Fanda volal o půl třetí. V těch pět hodin mi volali, že je mrtvý. A on byl mrtvý. A to jsem věděla o vteřinu dřív, než jsem vzala ten telefon.
Teď nechme ty nepříjemné věci. Nepamatujete si něco triumfálního, radostného?
Přivezla jsem si pantofle z NDR. Když jsem tam byla na výměnném zájezdu. Byla jsem šťastná, protože vypadaly tak západně, i když byly z východního Berlína. Také si pamatuju, že jsem vyhrála tenisový turnaj Prahy. Byl to pocit štěstí a dychtivosti, aby se to někdo dozvěděl! Pak si pamatuju, jak jsme s první láskou seděli na schodech před naším domem v noci, on na mne intimně sahal a říkal mi poprvé, že jsem taková jiná (smích).
Když jste mluvila o NDR, napadlo mě, že si málo pamatujeme, jak to chodilo za socialismu. Spousta teenagerů dnes vlastně neví, co to je NDR. Ale i nám se paměť té zvláštní atmosféry socialismu ztrácí...
Mně ne! To je určitá výlučnost. Táta byl silně perzekvován, nežil ničím jiným než dobou. Má jedenadvacetiletá dcera a patnáctiletý syn vědí o komunismu a socialismu prakticky všechno. A setkávají se s ním ještě! Dcera před čtyřmi lety odletěla do Londýna na kurs angličtiny. Vrátila se a řekla mi: Začala jsem chodit s úplně bezvadným klukem. A já no to: Kdo to je? Dcera odpověděla: Nějaký Mohorita, ale není to nějaký strašný komunista? Já říkala: No, on asi ne, ale tatínek asi ano. To může potkat jenom mě. Pošlu dceru do Londýna a ona tam potká Mohoritu! Já mám na socialismus hrozně vypjaté vzpomínky. Pořád jsem musela dávat na všechno pozor. Otec se domníval, že všichni okolo jsou agenti. Já jsem se mu smála, že je blázen. Ale pak jsem v Cibulkových seznamech zjistila, že měl skoro pravdu. Pak si pamatuju i tu NDR. Měli výborné koláče.
Pamatujete si i atmosféru socialismu, s věčným nedostatkem a frontami? Nedávno jsem si vybavil, jak holky, když sehnaly igelitku s nápisem Adidas, pyšnily se jí místo kabelky.
Tohle v mém mládí nehrálo roli, spíš si pamatuju ten pocit strachu a vzpoury. Navíc nejsem z materiální rodiny, otci to bylo všechno ukradené, neměli jsme ani škodovky a chaty. Z vlastnictví nebo nevlastnictví jsme neměli žádné komplexy. Otec měl ducha. Zajímal ho princip, vyšší princip. Já to brala jako fakt. Otec mi vždycky říkal, abych hrála dobře tenis, že objedeme svět.
Pak jste se do světa podívala. To je taky důležitý bod, který si člověk pamatuje. Když se podíval poprvé na Západ.
Poprvé jsme jeli s mužem autem. Hned za hranicemi Německa jsme měli pocit, že silnice vypadá lépe, dokonce i ty namalované čáry. Tráva byla lepší a stromy úhlednější. Jenže ona to byla pravda!
Ale od té doby se přechod trochu změnil k lepšímu, když odečtu prostitutky a trpaslíky.
Když jedu do Salcburku nebo na Linec, tak mi ten přechod pořád připadá zlomový. Pole jsou tam úhlednější, krávy lesklejší. Když se jede na Vídeň přes Brno, tak tam je to skoro stejné, odečteme-li, co jste říkal.
Je to tím, že se tady vylepšilo, nebo proto, že už si to člověk pamatuje jinak?
Já uvedla jen tyhle dva přechody, možná proto, že ten přechod za Brnem je mimořádně hnusný. A tím, jak je na rakouské poměry hnusný, tak se vlastně rovná našim hodně upraveným místům. Celkově je to u nás trošku lepší, ale tam je to pořád o hodně lepší. Ovšem tou změnou už nejsem tak překvapená, už ji čekám.
Máte v hlavě uložena významná místa? Máte paměťovou mapu svého života?Pohybuju se pořád v centru Prahy, v jednom trojúhelníku. Karlovo náměstí, Národní třída, nejdál jsem snad dosáhla do Revoluční ulice. A pamatuju si tu Prahu, jaká byla, třeba průchody, které už neexistují. Pak mám čichovou a vjemovou paměť. Musela jsem si koupit chalupu tam, kam jsme jezdili na prázdniny, protože se mi tam líbila půda, taková vlhká. Rostly tam takové velké bodláky a na svahu len. Pak jsem hodně cestovala a velkoměsta si mi začala slévat. Začalo mi být jedno, jestli jsem v Londýně nebo v Hamburku.
Další paradox paměti. Čím je člověk starší, měl by mít zážitky nevýznamnější. Zážitky z dětství mu připadají důležitější než ty, které má v činném věku. Cítíte něco podobného?
Přesně, jak jste to řekl. Pocity v dětství byly daleko ostřejší. Lidé se mě často ptají, co jsem například zažila při natáčení nebo když jsem byla s někým slavným. Já odpovídám, nezažila jsem nic a vůbec nic se tam nedělo.
A čím to je?
Možná tím, že člověk je takový obroušenější, už nevnímá ty trapasy jako trapasy. Je takový převálcovaný. Není tak šťastný ani tak nešťastný, už se sebou samým tak nezaobírá. Tolik lidí ho zase nešokuje. Je málo věcí, které by s ním zatřásly směrem ke zlobě nebo ke strašné radosti. Asi to patří k produktivnímu věku. Člověk je produktivní v trpělivě nudném proudu řeky, která se od pramínku dostala do širokého řečiště, ale ještě není u moře.
To zní strašně smutně. Já kdybych si myslel, že se člověk takto otupuje, byl bych nešťastný a chtěl bych to změnit. Ale vy nešťastně nevypadáte.
V jádru to skutečně smutné je. Pořád si myslím, že v životě jsou nejdůležitější vzrušující emoce. Třpytky, záblesky, roztřesenost srdce. S věkem se člověk se zkušenostmi vyrovnává. Je to logické, proto z toho nejsem smutná. Tak to má být. Protože nakonec umřeme, ne? A když je člověk v určitém věku, tak i tohle ví, i tohle přijme. Otupování není smíření se s nudou, to je přijetí těchto věcí. Ale je dobré, když pořád něco je, co člověka vzrušuje. Teď to nemyslím v tom primitivním slova smyslu, ale jako když ho něco jitří, a vesele jitří. Říkám, lepší něco než nic. Lepší se i trápit než ne.
Možná je to taková vlastnost paměti. Jak člověk stárne, osvobozuje se od lpění na věcech. Možná proto, aby se mu snáz odcházelo. Že zážitky se budou pořád oslabovat třeba do osmdesáti, devadesáti let...
Ano. Můj táta umřel v devadesáti letech a umřel doma. Já ten proces umírání viděla. Nebyl nemocen, on umíral stářím. Ještě v pětaosmdesáti letech napsal báseň o tom, jak by chtěl obletět celý svět a jak se těší na to, co ho ještě čeká. Ale potom nechtěl ani jet autem na chatu, protože byl unavený. Tělo a duše se nějak srovnají. Když jsem byla malá, přišlo mi úplně nepředstavitelné, že by mi umřeli rodiče, měla jsem z toho záchvaty děsu. Teď vidím, že je přirozenější, aby rodiče zemřeli dřív než já.
Pamatuji si, že jsem se v nejdůležitějších věcech od dětství vlastně nezměnil. Co vy?
Já mám stejné pocity. Zůstávám vlastně pořád stejná. A ohromnou radost mám z toho, když se dívám na svou dceru. Ona je taky stejná jako já.
Takže si taky nemyslíte, že člověk by měl být s přibývajícím věkem jaksi důležitější, vážnější?
Když je někdo vážný a důležitý, tak už je vážný a důležitý jako miminko. Roste s tím a na věku nesejde. To nemá nic společného s tím vyrovnáním, o kterém jsme mluvili. To je prostě takové ustrojení. Když je někdo vážnější, to neznamená, že je moudřejší.
Bude si člověk něco pamatovat i po smrti, nebo ty zážitky někam zmizí?
Jsem zvědavá.
 |
 Halina Pawlovská při udílení cen TýTý 2001. |
 |
 |
 |
 |
