Právě jste dotočil s režisérem Milanem Šteindlerem film Perníková věž. Proč nabídl roli otce zrovna vám?
Producent tohoto filmu František Janda studoval na Slovensku, má tam mnoho známých. Když u nás předváděl film Rebelové, poprosil mě, abych mu jej pomohl uvést. A při té příležitosti mi nabídl roli ve Šteindlerově filmu. S tím, že když se mi bude scénář líbit, stačí kývnout.
A líbil se vám?
Moc. Protože je o mladých, o téhle době a o tom, co s sebou nese, včetně různých negativních jevů. Vzhledem k tomu, že jsem sám otcem dvou dětí, a navíc jsem si s nimi trochu užil i těch starostí kolem drog, měl jsem k roli otce hocha propadlého pervitinu blízko. Divadlo mi vyšlo vstříc, navíc šlo jen o osm natáčecích dnů, takže všechno skvěle klaplo.
|
MICHAL DOČOLOMANSKÝ |
| Narodil se 25. března 1942 v rodině, která měla deset dětí. Na pódiu stál už jako třináctiletý ve hře Sněhová královna. Vyučil se automechanikem, až později se přihlásil na Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Studia herectví ukončil v roce 1964. Stal se hned poté členem činohry Slovenského národního divadla, kde působí dodnes. Natočil řadu filmů, mimo jiné Měděná věž, Noční jezdci, Adéla ještě nevečeřela, Tajemný hrad v Karpatech, Tisícročná včela, Soukromé životy, Corpus delicti. Na kontě má rovněž stovky televizních rolí. Je rozvedený, má dvě děti. Dcera pracuje jako recepční v hotelu, syn se momentálně živí prací v bufetu SND, kde působí otec, a hraje country muziku. |
Vaše děti koketovaly s drogou?
Syn, jen velmi letmo naštěstí. Zkoušel v úplných počátcích drog u nás takové ty prchavé látky. Zareagoval jsem rychle. Vzal jsem ho a dotáhl k odborníkovi. Stačily dvě tři sezení a byl z toho venku. Předsudky lidí vůči těmhle lékařům nechápu. Mohou naopak leccos zachránit. K ortopedovi se člověk taky nebojí jít se zlomenou nohou. Čili abych se vrátil k filmu, nedělalo mi potíže se do složitých rodičovských pocitů své postavy vcítit.
Jak se vám pracovalo s Milanem Šteindlerem, člověkem se svérázným humorem?
Opravdu má svůj osobitý humor. Odrazil se i ve filmu a tak to má být. Protože i život je v těch nejtragičtějších momentech občas komický. Film mluví o závažných věcech a nadhled mu určitě sedl. Rozuměli jsme si dobře. Milan Šteindler je typ režiséra, který vede s hercem o postavě dialog, a to mám rád.
Berete film jako určitý návrat k českým divákům?
To snad ani ne. Hraju postavu otce hlavního hrdiny, která není rozsahem nijak velká. Potěší mě, když se film bude líbit a já k tomu přispěji. Budu nejšťastnější, když sdělí to, co říci chce. Pravda je, že se vracím rád, protože jsem tu natočil v minulosti krásné filmy. Mám na to hezké vzpomínky.
Do Prahy se vracíte jen občas. Vnímáte jako člověk zvenku nějaké zásadní proměny města a lidí?
Určitě. I když Praha byla vždy krásná. A to její Staroměstské náměstí. Působilo na mě pokaždé jako z cukru, úhledně, zdobně. Teď vnímám hlavně změny v tom, jak lidé žijí a myslí. Zdá se mi, že je tu veseleji než dřív. A stejný pocit mám i u nás.
Jak je to na Slovensku s natáčením nových filmů?
Čas od času někdo sežene peníze, třeba i od státu, a může točit. Horší je, že snad teď na Slovensku neexistují tvůrci. Autoři. Nevím proč, ale nejsou. Přitom témat by bylo dost.
Například?
Je jich řada, ale řeknu to tak. Vezměte si někdejší filmy Martina Hollého. Točil o problémech lidí a točil dobře. Teď jsou lidé v hrozném chaosu. Mají málo peněz, spoustu existenčních starostí. A hlavně, mnozí se nevyznají v době, v níž žijí. Domnívám se, že o tomhle by měly být filmy. Ne dávat návod, jak z toho ven, ale zkusit tenhle pocit popsat.
Také se těžko orientujete v době?
To víte, že ano. Člověk si přečte jedny noviny, pak druhé, něco vyslechne. A výsledek? Má v hlavě zmatek a neví, co si o tom kolem sebe myslet.
Přemýšlíte už o tom, zda půjdete za rok k volbám?
Měl jsem období, kdy jsem si říkal, že ne. Protože jsme se v této vládě zklamali. I když něco udělala. Ale neplní vládní program. A lidé ztrácejí důvěru. Kolik se toho namluvilo o potrestání zlodějů a podvodníků, kteří rozkradli státní majetek. A nestalo se nic. To jsou osudové chyby.
Kde hledáte útočiště, když na vás útočí chaos?
Věcem, kterým nerozumím, se většinou nesnažím porozumět. Je lepší něco nevnímat, protože to stejně nevyřešíte. Mám svou oázu klidu. Už asi jedenáct let jezdím na chalupu padesát kilometrů od Bratislavy. To je můj hrad, kde se zavřu a mám klid. Zvu tam přátele, sousedy. Lidi, které já chci vidět.
Vybíráte si tak i ženy?
Připouštím, že někdy to nejde... Ale snažím se. Ostatně v mém věku hovořit o ženách, snad jen s respektem. Já se dnes orientuju už spíš na intelektuální stránku žen.
Proč, vypadáte dobře...
Vypadat můžete dobře. Jenže člověk už nemá zapotřebí se v určitém věku zesměšňovat.
Ty intelektuálky jsou vyrovnanými partnerkami?
No, řekl bych, že mě často předčí.
Takže doby svůdného dobrodruha Nicka Cartera z filmu Adéla ještě nevečeřela jsou ty tam?
Určitě. Víte, já nikdy nebyl proutník. Snad pár záletů, to ano. Ale jinak mě diváci zařadili do téhle škatulky spíš kvůli některým rolím. Takový byl třeba Valent v Tisícročné včele Juraje Jakubiska.
V Adéle jste se stal náhradníkem za Roberta Redforda, na kterého původně autoři filmu odvážně mysleli.
To je pravda. Nakonec z toho sešlo. Dlouho mi vrtalo hlavou, proč místo něho vybrali mě.
Jste asi takový slovenský Redford...
Ale jděte. V každém případě jsem byl za tuhle práci rád. Sešel jsem se s úžasnými herci. S Milošem Kopeckým, Rudolfem Hrušínským, Ladislavem Peškem. Moc jsem se od nich naučil.
Jak se s odstupem díváte na své jiné filmové role. V poněkud diskutabilních socialistických projektech jste hrál třeba Gustáva Husáka nebo Jana Švermu...
Víte co? Sebekritičtí by možná měli být autoři těch děl. Jak to napsali. Já jsem herec a hraju, co mi nabídnou. Dnes mají lidé tendenci posuzovat minulost moc příkře a zaujatě. A možná, že časem přijdeme na to, že ne všechno je odsouzeníhodné. Například Slovenské národní povstání. Svou roli sehrálo, na tom nikdo nic nezmění. Stejně tak Gustáv Husák nebyl jednoznačně mizera. Tyhle televizní hry a filmy jsou jen svědectvím o době, kterou jsme žili. Hrál jste s řadou skvělých kolegů.
Jak vnímáte herecké partnerky? Je pro vás důležité, abyste si s nimi rozuměl i mimo scénu?
Rozhodně. A jsem rád, že jsem na to přišel. V divadle funguje soubor jako rodina, tam nelze nemít přátelské vztahy. Takže jsem se vždycky snažil, aby vztahy byly kladné. Jinak se nedá hrát. Neumím si představit, že bych stál na scéně s partnerkou, se kterou se v soukromí nesnášíme. A to platí i o kolegovi. Tuším, že kdyby to tak bylo, divák by to napětí mezi námi okamžitě vycítil.
Přihodil se vám někdy podobný "úraz"? Herec si většinou nemůže vybrat partnerku podle svého gusta.
Pravda, jednou jsem to zažil. Nebudu jmenovat, ale nebylo to příjemné. Od té doby se snažím s tou ženou se na jevišti nepotkat. Protože jsou s tím jen problémy. Na zkoušce trpí oba, je to vidět na společné práci. A tak je lepší jít od toho.
Mimochodem, která česká herečka se vám jako muži nejvíc líbí?
Mladé hodnotit nebudu, na to už nejsem. Ale od dob natáčení seriálu Inženýrská odysea mám stále v hlavě Martu Vančurovou. Má svůj půvab a je to paní herečka.
Ještě vás drží vaše motoristické a letecké záliby?
Ještě. I když nasazení je menší. Zrovna nedávno jsem závodil na Fiesta Cupu. I bezmotorové létání mě pořád láká, a když mám čas, zajdu na letiště a kamarádi mě vezmou do letadla. Před lety jsem přišel kvůli nedostatku času o licenci, takže mohu dnes létat už jen s nimi. A je to nádhera! Vždycky se na chalupě mlsně rozhlížím po té rovince a říkám si, mít tak svůj maličký ultralight, tady by se to přistávalo. Ovšem přece jen ten věk...
Začal jste se bát?
Taky trochu. I v autě. Cítím, že reakce jsou jiné, oči slábnou, no, šedesátka na krku. Teď zrovna jsem rozbil dvě auta. Ono vám to prostě nedá. Sednete do sedačky, pětibodové uchycení vás jistí, můžete vůz klidně rozbít, není váš, žádná škoda, pojišťovna to zaplatí. Děláte si s autem, co chcete. A najednou jsem vyletěl ze zatáčky a udělal salto ve vzduchu. To byl zážitek!
Co říkají vašemu koníčku režiséři? Asi vás moc nechválí...
Když vidí, že se nic moc neděje, tak se uklidní. Musím ale připustit, že jsem měl v životě dost kliku.
Jste už dlouho rozvedený. Proč jste se znovu neoženil?
Ta osvobozená domácnost mi docela vyhovuje. Kromě toho naše vztahy se ženou se krásně urovnaly. Ona teď dělá u nás v divadle asistentku režie, vycházíme dobře. A víte, co je zajímavé? S pokročilým věkem mám minimální potřeby. Kdysi jsem stihl udělat strašně moc věcí. Teď přijdu po divadelní zkoušce domů, sednu si do křesla, dám si kávu a zapálím cigaretu. A vydržím takhle sedět dvě hodiny. Není to na pováženou?
Asi stárnete.
Stárnu, jo.
Je něco, co vás ještě láká?
Ani ne. Sice nic nevzdávám, ale nemám plány, co udělat. Vím jedno, pořád chci hrát.
Všechna čest, Jánošíka v muzikálu Na skle malované hrajete a zpíváte ve Slovenském národním divadle už přes čtvrt století. Ještě vás to neunavuje?
Na jevišti ne. Když se však ráno po představení vzbudím. Nikdo si neumí představit, jak vstávám. Ale rozchodím to!
 Michal Dočolomanský, listopad 2001. |
