Zalyžoval si například ve francouzských Alpách. Rodinná dovolená to však nebyla. Šlo o čistě pánskou jízdu.
„Udělali jsme si s oběma bratry radost a vyrazili ještě s kamarádem ve čtyřech do Francie na takový ryze lyžařský zájezd. Bydleli jsme přímo na sjezdovce, dokonce na jednom pokoji. Manželka s dětmi byla tou dobou na tradiční čtrnáctidenní dovolené na Kanárech,“ říká Viewegh.
* Řekněte, jaký jste otec? Máte s dcerami, kterým jsou dva a čtyři roky, dostatečnou trpělivost?
Občas bohužel bývám popudlivý, stárnoucí rodič. Dvě tři hodiny ten ustavičný povyk celkem zvládám, výjimečně i s jistým nadhledem, ale po šesti deseti hodinách už většinou nemám sílu. Na konci dne neumím být příslušně trpělivý otec, tolerující všechny ty neustálé proměny nálad nebo nezáměrné dětské krutosti typu „nemám tě ráda“...
* Jak na taková slova reagujete?
Usedavým pláčem. Jinak se ve výchově dětí řídím intuicí, o níž si namlouvám, že je zdravá. Nejsem zarytý odpůrce lehkých tělesných trestů, tvrdím, že ve věku kolem čtyř let je jedno plácnutí přes zadek mnohem efektivnější než složité vysvětlování. Ale moje názory neustále koriguje Veronika, která čte knihy, jako Respektuj a budeš respektován, Proč jsou šťastné děti šťastné, a několikrát denně mi z nich předčítá. Takže se ve svých pětačtyřiceti jako rodič teprve dovzdělávám. Nicméně už z prvního manželství mám skvělou třiadvacetiletou dceru, která nás navštěvuje i dvakrát týdně, a když tak spolu sedíme, tlacháme a popíjíme víno, mívám příjemný pocit, že jsem toho v její výchově zase tolik nepokazil. Doufám, že tomu tak bude i u těch dvou mladších.
* Co platilo v dětství na vás?
Měl jsem celkem šťastné dětství, ale taky jsme s bratry párkrát dostali od otce výprask, což se nevylučuje. Dokonce i matka, když se hodně rozčilila, se nám navzdory své křehké tělesné konstituci občas pokoušela nařezat. A přesto jsme vždycky byli a jsme nadprůměrně soudržná rodina „italského typu“. Bydlíme v těsné blízkosti, vídáme se několikrát týdně, jezdíme na společné dovolené... Chci tím naznačit, že ani těch pár výprasků z dětství nás s bratry nijak nepoznamenalo.
* Která z holčiček je po vás a projevují se u ní vaše povahové vlastnosti?
Starší Sára je Býk a Bára se narodila 31. března, přesně v den mých narozenin, takže je Beran jako já. Manželka je taky Beran, čili naše rodinné stádo tvoří tři berani a býk. Ale já jsem dominantní beran, beranšéf, takže si na rodinné konstelace nestěžuju a ony snad zatím taky ne. Jestli jsou po mně? Upřímně řečeno, já si moc nepamatuju, jaké jsem byl dítě. Znám to jen z matčiných přehnaných vyprávění. Za jakžtakž hotového člověka bych se považoval až tak po třicítce, takže teď to opravdu není s čím srovnávat.
* Jsou dcery klidné, či hyperaktivní?
Slovo hyperaktivní v souvislosti s dcerkami používám velmi často, ale Veronika tvrdí, že je to nesmysl, že hyperaktivní dítě nevydrží sledovat čtyřicet minut pohádku, zatímco naše dcery ano. Řekněme tedy, že jsou „celkem živé“.
* Vydrží poslouchat vyprávění nebo čtení pohádek od vás, zvlášť když jste se přidal k projektu Celé Česko čte dětem a jistě čtete o to víc?
Já tomu projektu – mimochodem mimořádně úspěšnému v mnoha jiných zemích – velmi fandím. Už proto, že sám teď dobře vím, jak těžké je pro rodiče zmobilizovat v sobě večer energii a přečíst dítěti patnáctistránkovou pohádku. A přečíst ji dobře, neoddrmolit to. A nejde jen o čtení, to jest potažmo o rozvíjení fantazie, o zlepšení řečových schopností a prohloubení slovní zásoby – neméně důležitý je i ten citový rozměr. To, že si dospělý udělá na dítě čas, že mohou být těch patnáct dvacet minut nerušeně spolu. Ta chvíle, když si mi Bára nebo Sára sedne v pyžámku na klín, opře se o mě a čeká, až začnu číst, je slovy nepopsatelná... Ale máte pravdu, poslední měsíc čtu pohádky mnohem častěji. Zlepšil jsem se jaksi teprve poté, co jsem se angažoval ve zmíněném projektu – a připadal si provinile, když jsem nechával čtení na manželce. Pokud by ovšem akce Celé Česko čte dětem podobně motivovala i další tatínky, bylo by to skvělé.
* Jaké knížky se vám v dětství líbily?
Mě rodiče od malička ke čtení vedli, a kdo ví, jestli za větší část svého takzvaného úspěchu nevděčím právě tomu. Knížkami mě zahrnovali i obě babičky a oba dědečkové. Když dnes náhodně otevřu nějakého Erbena nebo prastarou knížku s Mikulkovými ilustracemi, úplně fyzicky cítím, jak se vracím do dětství, jak přeskakuju těch čtyřicet let nazpátek. Nebo zalistuju Londonovým Voláním divočiny, ilustrace mi cosi připomene – a já najednou tuším, jaký obrázek bude na další stránce... Stejně dobře si vzpomínám na neopakovatelnou atmosféru nedělních odpolední, kdy jsem s rodiči ležel na gauči na Drábovce a později v paneláku v Sázavě a poslouchal rozhlasovou četbu na pokračování. Tohle dnešní děti už neznají, tu fascinaci pouhým slovem.
* Mají i vaše děti rády pohádky?
Čteme jim teď spíš odděleně, rozdíl dva a čtyři roky je velký. Já četl Sáře naposledy knížku Arnošta Goldflama Tatínek není k zahození, Veronika Báře o krtečkovi. Jejich nejoblíbenější umělecký žánr je divadlo – hrajeme ho s loutkami, s plyšáky nebo s figurkami z lega. Sára má ráda i smyšlené příběhy – vyprávěl jsem jí třeba opakovaně o nešikovné princezně, která se bez úspěchu pokoušela upéct dort nebo opravit auto. Veronika mě pak napomínala, že by princezna měla občas i uspět, aby si Sára víc věřila... Princezna se tak příště nečekaně rychle naučila plavat... Vidět a slyšet, co děti baví, je pro mě cenné poučení. V létě se chystám napsat dětskou knížku – dodávám, že tenhle záměr jsem ohlásil dřív, než mě oslovila paní Katrušáková, organizátorka projektu Celé Česko čte dětem. Kdy jindy, když ne teď – když jsou dcerky malé? říkám si.
* Bude to klasická knížka pohádek?
Nebudou to klasické pohádky, spíš takové každodenní příhody jedné rodiny: tatínek, maminka a dvě malé děti. V jistém smyslu to bude pokračování toho, co už píšu dvacet let pro dospělé: příběhy o mezilidských vztazích, ale tentokrát vyprávěné velmi jednoduchým, dětem srozumitelným jazykem. Chtěl bych, aby tam navíc byly skryté významy, jakési žertovné vzkazy pro rodiče, kterých si dítě vůbec nevšimne. Aby se bavili dospělí i děti. Mělo by se to jmenovat Pohádky pro unavené rodiče. Obávám se, že podobných knížek pro děti tu moc není. V sedmi z deseti knih najdete příšerný překlad, dětem nesrozumitelná slova, nelogické příběhové zvraty, mizerné rýmy a tak dále. Myslím, že ty lepší pohádky na trhu jsou od současných českých autorů, třeba od Jiřího Stránského, Arnošta Goldflama či Pavla Šruta. Samozřejmě bych se k nim na podzim rád připojil.
