Když Martin Finger loni přebíral od svého kamaráda Ondřeje Sokola funkci uměleckého ředitele prestižního pražského Činoherního klubu, vzal na sebe další časově náročný závazek. Ale nevadí mu to. „Mám rád šrumec,“ přiznává v rozhovoru pro týdeník 5plus2 Finger, který kromě hraní v divadle, ve filmech či seriálech také často působí v rozhlase a načítá dnes tolik populární audioknihy.
Téměř každý den trávíte v divadle, natáčíte seriál, filmy. Jak vypadá váš běžný program?
Někdy je to na zhroucení. Pořád se někam přesouvám a vydatný den vypadá třeba takto: Ráno se probudím ve 4:30, abych se naučil nebo si zopakoval texty, pak jdu natáčet, potom mám jako šéf divadla nějaké schůzky, odpoledne ještě rozhlas či načítání audioknihy, cestou z jednoho místa na druhé vždycky ještě vyřídím maily a jiné organizační věci. No a večer představení. Taková hezká osmnáctihodinová směna.
Není to příliš velký nápor na hlavu, na paměť?
Takhle samozřejmě nevypadají všechny dny. Vím, že to nesmím přehánět, ovšem moc se mi nedaří ubrat nohu z plynu. Ale umím třeba po chviličkách odpočívat v metru nebo v tramvaji. Zavřu oči na dvě tři stanice a pak zas hurá do akce. Nejhorší na tom je přepínání mezi pragmatickým světem a tím uměleckým. Když mi zazvoní telefon nebo někdo pořád píše při učení textů, umím být hodně nerudnej. Nedávno jsem praštil scénářem o zeď a řval: Všechno dělat nemůžu! Nemůžu!
Je to pořád to, co milujete nejvíc na světě? Nebavilo by vás víc třeba tu tramvaj řídit?
Ano, naplňuje mě to pořád. V tramvaji bych to jako řidič vydržel den, maximálně dva. Já potřebuju šrumec. A tak ho mám. Kolem herectví se pořád něco děje. Je to profese, která se dotýká tolika různých světů. Když člověk chce, pořád je v ní co objevovat. S každou další rolí je to pokaždé nějak stejné a zároveň tak jiné. Díky mému povolání je pouze jedna věc naprosto jistá, a to je to, že mám absolutně nepravidelný životní rytmus. Pravda, je to nápor na hlavu. Takže hlavně, aby to ten mozek vydržel. Když mi bude fungovat mozek, všechno ostatní se nějak vyřeší.
Martin Finger a Ondřej Sokol
Jak v mozku udržíte tolik textů? Každý večer jiný, k tomu texty k seriálu, k filmům…
Musím si texty opakovat.Je to jako se svaly, chce to trénink. Ale v normálním životě, co si někam nenapíšu, to nevím. Než dojdu z pokoje do kuchyně, netuším, pro co jsem šel. Také spoléhám na bylinky jako je zelený čaj, ginkgo biloba nebo gotu kola. Mému mozku to prospívá, a tak jsme spokojeni oba.
Divadlo stahuje představení. Autor trvá na černošském herci, Sokol nestačí |
Vaším nejnovějším počinem je Ošklivec v Činoherním klubu. Čím vás zaujala?
Oslovili jsme Braňa Holička, aby u nás režíroval. On si z několika námi nabídnutých titulů vybral tento. Je to režisér, který netlačí herce do svých představ. Zkoušení s ním je vzájemný dialog a společné hledání. To je mi velmi blízké. Braňo si vybral text, který mu umožnil uplatnit jeho autorský potenciál, často tvoří inscenace od úplné nuly, kdy na začátku není nic než téma. V Ošklivci je od autora Maria von Mayenburga velmi málo předepsaných daností kromě textu samotného. My herci se najednou uprostřed repliky ocitneme v jiném čase, na jiném místě, a dokonce v jiné postavě. Je to zábavná jízda.
Název zní zajímavě, co je tématem hry?
Je to nejenom o plastické chirurgii, ale také o tom, jak jsou lidé dneska unifikovaní, jak nám trendy určují životy a všichni se zpracovávají do jednolité hmoty. Ale každý je přece originál, každý má svou jedinečnost. I když to tak nevypadá, nemusíme se nutně někam zařazovat. Nemusíme být buď modří nebo červení, můžeme mít svou vlastní barvu. Nemusíme chodit oblečení jako ostatní, nemusíme vyznávat pravici nebo levici, poslouchat tuhle nebo tamtu muziku jenom proto, že to dělají ostatní.
Marta Dancingerová, Vojtěch Kotek a Martin Finger v představení Ošklivec
O čem tedy Ošklivec je?
Na začátku se hlavní hrdina dozví, že je strašně ošklivý. Do té chvíle mu to nikdo nikdy neřekl. Svět se mu převrátí naruby. Začíná řešit svůj obličej a vztah svého okolí k němu samému, až to dospěje k tomu, že si obličej nechá předělat. Povede se to ohromně a on se stane neodolatelným. Ale také namyšleným a povrchním. Všichni najednou chtějí vypadat jako on. A když tak pak všichni vypadají, on prohlídne svou proměnu k horšímu, chce svůj starý obličej i život zpět, ale to už nejde…
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Obsazení bylo jasné od začátku? Může vůbec pohledný Vojta Kotek hrát ošklivce?
To je právě skvělé! Mayenburg předepisuje, aby herec, který ošklivce hraje, nebyl nijak nalíčený, před plastickou operací ani po ní. Vidíme stále pohledného Vojtu Kotka, který je tím, co o něm řekneme my a jak ho tím pádem vidí i divák. Ošklivé a krásné jedno jsou.
Zapadá tato hra do dramaturgie divadla, do směru, jímž chcete divadlo vést?
Jsme na počátku nové etapy Činoherního klubu. Dramaturgii v této sezoně podřizujeme hlavně hereckým příležitostem. Divadelní inscenace musejí prezentovat silné herecké osobnosti. Jsme teď ve fázi, kdy oslovujeme nové režiséry a jejich spolupracovníky, budujeme nové jádro hereckého souboru, budujeme nový tým, budujeme progresivní, dynamické divadlo.
Martin Finger■ Narodil se 16. prosince 1970 v Šumperku.  ■ V letech 2002 až 2012 byl členem souboru Divadla Komedie, poté nastoupil do pražského Činoherního klubu, kde se od sezony 2020/2021 stal uměleckým šéfem. |
Co pro vás Činoherní klub znamenal, než jste v něm začal pracovat?
Když jsem byl dítě, tak jsem v televizi miloval určité herce a nevěděl jsem proč. Až pak jsem zjistil, že to byli herci Činoherního klubu. A to není náhoda. Síla, energie, kvalita, úspěch. Prostě starý dobrý Činoherní klub. Měl jsem velké štěstí, že jsem se po odchodu z Národního divadla, kde jsem působil ještě na škole a krátce po ní, ocitl v Činoherním studiu v Ústí nad Labem a potom v Divadle Komedie. Obě divadla spojuje, že tam vznikla nová éra s novými lidmi a potom přišel i úspěch a oceňování. To mě hodně naučilo.
Nová éra je teď potřeba také v Činoherním klubu. Zkušenosti mám i z hostování v jiných divadlech, jako je Dejvické nebo Vinohradské divadlo, Divadlo Na Zábradlí, Divadlo v Řeznické a dalších. Také jsem si bohatě užil nejrůznější alternativní projekty. Tohle všechno chci zúročit ve službě pro Činoherní klub. Smekám před tím, že Ve Smečkách 55 let od svého založení Činoherní klub pořád existuje, pořád se tam hraje divadlo a pořád do něj chodí diváci. Na druhou stranu nic nestárne rychleji než divadlo.
Hrajete často i před kamerou, je pro vás i přesto divadlo pořád to nejsilnější lákadlo?
Je. A čím déle ho dělám, tím komfortněji se v něm cítím. Divadlo je úkaz, který tu je tisíce let a další tisíce tu bude. Divadlo přežije všechny technické vymoženosti, protože v něm zažíváme bezprostřední kontakt a ten my lidé potřebujeme. Je potřeba divadlo udržovat při životě a nejen to, musíme usilovat, aby bylo opravdu živé.
Odmítá vstoupit do strany, skončí v blázinci. Martin Finger dal Slovo |
Herci často řeší hlavně sebe, svoji roli, inscenaci jako celek už méně. Vy ne, že?
Krátce před tím, než jsem se stal uměleckým šéfem, jsem myslel, že už přišla doba, kdy si víceméně pojedu na vlastní triko a nebudu se tolik trápit vším ostatním, co k celé divadelní práci patří. Jenže já to prostě nedokážu. Chci, aby fungoval celek a byl dobrý, a toho v divadle nejde docílit solitérně. Nebo vlastně jde, ale mě takový exhibicionismus nebaví. A nechci fungovat v inscenacích, kde si jako herec odvedu to své, ale nemám vliv na ostatní složky.
Odskakujete si z divadla také často k mikrofonu. Namlouváte rozhlasové hry, načítáte audioknihy. Je to něco, co vyhledáváte, nebo si vás to našlo samo?
Stejně jako má profese, tak i tohle si mě našlo samo. Rozhlas mám moc rád. A ano, audioknihy jsou pro mě takový odskok jinam, když mám trochu volno. Ale rekreace to není, je to pěkná dřina. Neumím si představit, že bych to dělal pravidelně. Je to disciplína, na kterou je v nepoměru k velkému objemu textu vymezený krátký čas na výrobu, a to se trochu bije s mým perfekcionismem. Je to neskutečně náročná disciplína na čas, energii a soustředění.
Náročnější než natáčení nekonečného seriálu nebo různých sérií, které točíte pro televize?
Pro mě ano. Nejdůležitější je, abych to dělal rád. Mám v životě štěstí, že se ke mně dostávají nabídky, které dělám s lidmi, co svoji práci umějí a za kterou si i já můžu stát. Jsem šťastný za rozmanitosti podob mé práce, je mi dopřáno dělat divadlo, televizi, film, rozhlas, četbu. Mám radost, když mě lidé zastavují na ulici a ocení to, co dělám. A nemyslím tím jen nejviditelnější role v televizi. Zrovna včera mě zastavil pán a řekl mi, že jsem úchvatně načetl ságu o Zaklínači. To jsou takové milé vzpruhy pro mé sebevědomí.
Kdybyste měl vybrat jednu věc, na které jste pracoval, a pozvat na ni diváky, co by to bylo?
Těžko se mi vybírá jen jedna věc, momentálně v hlavě pro divadla nosím devět inscenací. Vyberu dvě v Činoherním klubu. Tu nejmladší, už zmiňovaného Ošklivce. A Macbetha, kterého s Ondřejem Sokolem teprve na jaře nazkoušíme. Ale je to k těm ostatním rolím nespravedlivé.
VIDEO: Martin Finger v Show Jana Krause (2017):
