Jste fanouškem detektivek? Sledoval jste Případy 1. oddělení?
Detektivky mám rád. Na jejich sledování ani čtení už ale moc času nemám. Takže i z Případů 1. oddělení jsem viděl jen asi jeden a půl dílu.
Ztvárňujete mladší verzi postavy Bolka Polívky. Radil jste se s ním o této roli? Nakoukával jste si jeho ztvárnění Václava Plíška?
Když jsem se dozvěděl, že tuto roli budu hrát a že budu mladším Bolkovým já, znovu jsem si jeden díl Případů pustil a na Plíška v jeho podání trochu víc zaostřil. Ale pak už jsem na to nemyslel, šel jsem si svou cestou, podobně jako před časem, když jsem hrál mladšího Jindřicha původně z Pelíšků v podání Jiřího Kodeta. Bolkovi Polívkovi jsem před začátkem natáčení Devadesátek kdesi řekl, koho budu hrát, a on se jen potutelně usmíval.
Když se divák podívá na Václava Plíška v Případech 1. oddělení a na jeho mladší verzi v Devadesátkách, najde tam nějaké styčné body?
Podle toho mála, co jsem z Případů prvního oddělení viděl, můžu porovnávat jen opatrně. Určitě je to pořád Plíšek, který rád chodí na ryby. Z toho si odvozuji málomluvnost a pak samozřejmě velké kvality kriminalistického vyšetřovatele. V mém mladším podání jde samozřejmě o trochu živějšího a akčnějšího muže, pokud tohle slovo v případě Plíška vůbec můžu použít. Prostě rybářská nátura.
Co považujete za klíčové vlastnosti, které by policistům v devadesátých letech neměly chybět?
Urputnost, vytrvalost, schopnost improvizovat, smysl pro spravedlnost a mít pro strach uděláno.
Ondřej Sokol, Vasil Fridrich, Martin Finger, Robert Mikluš a Kryštof Bartoš v seriálu Devadesátky (2022)
Vy jste údajně o studiu kriminalistiky skutečně uvažoval, ale právě Ondřej Sokol vás přesvědčil, abyste se dal na herectví. Lákala by vás tato práce stále? Že jste se jako herci sešli znova u tohoto seriálu v těchto rolích, se zdá až symbolické. Vzpomněli jste si na to?
Na to vzpomínám vždy, když po všech těch vrazích a jiných kriminálnících, které jsem pár let zpátky hojně hrál, bývám teď už konečně před kamerou často kriminalista. Já si natáčení užíval ohromně. A že jsme byli s Ondřejem detektivní parťáci, to už bylo z říše snů, absolutní štěstí. V dobách, kdy jsem nejvíc prožíval, že se jednou stanu velkým kriminalistou, jsme s Ondrou trávili skoro každou volnou chvíli a občas jsem ho s touhle svou vášní asi dost otravoval.
Teď byl se mnou u toho, kdy jsem si na správňáckého policajta aspoň hrál a on si hrál se mnou. Jsem dnes rád, že je to pro mě jen jako. Být kriminalistou ve skutečnosti, byl by můj život plný opravdové temnoty tohoto světa – a mně ta, která mě atakuje každý den z médií, bohatě stačí.
Jonák, Mrázek, Běla. Zloduchové z Devadesátek byli pro herce výzva |
Byla to právě možnost vrátit se, byť takto zprostředkovaně, ke kriminalistice tím, co vás přesvědčilo, abyste na nabídku kývl? Jaké byly další faktory?
Jak už jsem řekl, zahrát si kriminalistu je pro mě vždy svátek. Tím nejdůležitějším důvodem však byly skutečné události z devadesátých let, o kterých tato minisérie je. Byla to specifická a hodně divoká porevoluční éra naší země, kdy nával takzvané svobody odšpuntoval v masivním množství i to zlé v lidech. Dalším velmi důležitým faktorem pro mé účinkování v Devadesátkách byla osoba režiséra Petera Bebjaka a jeho týmu v čele s kameramanem Martinem Žiaranem. Točit s nimi je radost.
S Ondřejem Sokolem jste společně psali a hráli divadlo už od studentských let, od té doby vás obsadil do řady inscenací, které režíroval, a udělali jste spolu i snímek Krásno. Projevuje se to nějak na vašem nynějším společném hraní?
Určitě. Naše vzájemné napojení je tak výjimečné, že to asi s žádným jiným hercem nebo herečkou mít nikdy nemůžu. S Ondřejem to neanalyzujeme, ale naše životy prožité takto blízko u sebe se prostě v práci projevují.
Nedávno jsme u nás v Činoherním klubu derniérovali inscenaci Americký bizon, ve které jsme spolu hráli a Ondřej to i režíroval. Zrovna v této hře to pro mě byla esence možného napojení herců na sebe. Skoro neexistoval podnět, který bychom nechali jen tak ležet. Hravost a radost! A pořád se máme co učit, pořád jsme něčím překvapováni.
Při natáčení Devadesátek mě bavily scény, kdy se s Ondřejem hádáme nebo kdy spolu kvůli konfliktu nemluvíme. Šli jsme do toho pěkně naplno, ale přesto jsem měl občas co dělat, abych se nesmál, protože je to pro nás neobvyklý terén. My se spolu totiž v životě nehádáme.
Ondřej Sokol a Martin Finger v seriálu Devadesátky (2022)
Měl jste výraznou roli také jako kapitán Korčák v úspěšné televizní minisérii Herec, situované do padesátých let, kterou režíroval stejně jako Devadesátky Peter Bebjak. Dají se tyto zkušenosti nějak srovnat?
Přestože Plíšek a Korčák jsou asi dost odlišní policisté… Jde o absolutně jiné figury. Dokonce ani to povolání policisty u nich neberu jako společný znak. Plíšek je kriminalista u mordparty, což naprosto obdivuji. Kdežto Korčák je estébák, čímž naprosto opovrhuji.
Jak se vám spolupracuje s režisérem Peterem Bebjakem? V čem vidíte jeho největší režijní kvality?
Především umí na place navodit příjemnou atmosféru. A pak ví, co točí a jak to chce natočit. Dokáže rychle a stručně postihnout, o co mu jde. Pojmenuje hned místa, která pro něj nefungují, a dá hned řešení. Zároveň herce nechává, pokud má co nabídnout, uplatnit svoji vizi a nenutí je na sílu do svých představ. Umí vyřešit situace, kdy není možné věci točit tak, jaká byla původní představa, a je nutné to okamžitě překopat. A to se při natáčení děje často, zvlášť v dnešní covidové době. Kromě citu pro dobrá témata má Peter Bebjak s kameramanem Martinem Žiaranem svůj osobitý styl, který je, jak to říct, syrovější, opravdovější, je k figurám a situacím blíž. To mi vyhovuje.
Vzpomínáte si nějak na kauzy, kolem kterých se Devadesátky točí? Změnil se nějak v průběhu natáčení váš pohled na ně? Jaké to bylo znovu oživovat poněkud temnou minulost?
Vzpomínám si z novin a televize na pohřešované podnikatele, sudy v Orlíku a na Jonáka a Discoland. Tenkrát mě z toho mrazilo a při natáčení mě z toho mrazilo ještě víc. Příběh je napsán bývalým elitním kriminalistou, je vyprávěn z pohledu vyšetřovatelů. Tudíž jsme byli zprostředkovaně nejblíž všem těm zločinům. Párkrát jsem mluvil s Josefem Marešem, exšéfem pražské mordparty a autorem Devadesátek. Byl to ten nejzasvěcenější vhled, jaký jsem mohl dostat. A to samozřejmě změnilo moje letmé povědomí o těch kauzách. Všechno to zlo, temnota, hloupost, hamižnost, agresivita na mě vybafly mnohem silněji.
