Paní Vančurová, jak vzpomínáte na své první shledání s Luďkem Sobotou?
Kdy to bylo poprvé? Na kamerových zkouškách. Smoljak, Svěrák a Lipský dělali kamerovky na tu roli a on tam byl jako jeden z „Jáchymů“... No, bylo to veselý! (smích)
Film Jáchyme, hoď ho do stroje zanechal nesmazatelnou stopu v české kinematografii. Těší vás, že si našel místo i v srdci mladších diváků, třeba i těch čerstvě plnoletých?
To mě těší, protože já jsem dlouhá léta vlastně netušila, že je ten film tak úspěšný. Já jsem ho natočila a už jsem se o to moc nestarala. Pak jsem po mnoha letech na Vinohradech měla kolegyni, která měla malé děti a říkala: „Ten Jáchym, to je pro nás, pro naši generaci, tak legendární, že děti znají každou repliku!“ Tak jsem pochopila, že tedy asi jo, že je asi úspěšný.
Poštěstilo se vám zažít před kamerou jako hereckou kolegyni i Věru Ferbasovou. Jak na ni vzpomínáte?
Bylo to pro mě krásné, setkat se s někým, řekla bych z takových legendárních časů. Protože ona představovala tu generaci hereček, kterou já jsem nepoznala. Byla to prima paní.
Marta Vančurová a Luděk Sobota ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje! (1974)
Luděk Sobota a Marta Vančurová na křtu knihy Petra Jákla st. (2023)
Paní Ferbasová v sobě měla noblesu a eleganci té doby. Připadá mi, že později za komunismu toto bylo z herců nějak „násilně vytlačeno“.
Tak žili jsme určitě jinak než za první republiky. Jiná situace panovala i kolem herců, takže se to třeba podepsalo na tom chování.
Změnil se po pádu režimu nějak výrazně váš život?
Ne. Já jsem žila pořád vnitřně svobodná, i když samozřejmě v určitém kontextu ano. Myslím si ale, že svoji vnitřní svobodu jsem si uhlídala. Nemám pocit, že by se pro mě vnitřně něco moc změnilo. Samozřejmě, že se změnilo všechno kolem. Ale to je dobře.
Proslula křehkostí, úsměvem i hlasem. Marta Vančurová slaví 75. narozeniny |
Vzpomínáte ráda na nějaký výjezd, který se vám povedl díky vašemu řemeslu ještě před listopadem 1989?
Za hranice jsem jezdila už od dětství, protože jsem zpívala u Kulínského v rozhlasovém sboru. To bylo velké štěstí, protože jsme hodně cestovali. Procestovali jsme celou Evropu a bylo to úžasné. Byli jsme i v takových lokacích jako ve Francii, Le Monde a Saint Michel, také jsme jeli turné po Itálii. Já jsem měla tyto zážitky už z dětství, takže i proto říkám, že po revoluci se toho pro mě zase tak moc nezměnilo. Já sama jsem netrpěla tím, že bych nemohla jezdit ven. Jezdila jsem i s filmy. Několik filmů, které jsem natočila, se promítalo na různých festivalech. Takže jsem se díky tomu podívala třeba do Indie, do Latinské Ameriky i do Ruska.
Je pravda, že v divadle člověk zapomene na veškeré strasti, nemoci i věk, jak říkají někteří herci a herečky?
Na věk nemůžete zapomenout (smích). Ale je pravda, a to může říct každý herec, že divadlo je taková terapie. Mně se stalo, že jsem kdysi hrála Annu Kareninu a najednou během toho hraní jsem zjistila, že mám horečku. Měla jsem asi devětatřicet stupňů. V šatně na mě sáhla garderobiérka a říkala: „Vy máte horečku?“ A po představení jsem najednou neměla nic! Odešlo to úplně všechno během představení.
Marta Vančurová ve filmu Milenci v roce jedna (1973)
Znáte to samé i z vyprávění od kolegyň?
Ano. Jednou mi vyprávěla Jana Dítětová, že si hnula páteří, nemohla chodit rovně. Měla v něčem hlavní roli a říkala inspicientovi v portále „Františku, já tam nejdu, já nemůžu stát.“ A on jí takhle vykopl na to jeviště, ona se narovnala, odehrála to a když se vrátila do portálu, tak zase měla zpátky ty špatný záda. (smích) Takže je fakt, že na tom jevišti člověk zkrátka musí. I tehdy, když mi umřel tatínek, tak jsem večer hrála. To prostě nikoho nezajímá. A je to tak asi dobře. Že se díky tomu člověk soustředí na něco okamžitého a všechno ostatní musí v tu chvíli stranou.
Média na nás v poslední době chrlí hlavně negativní zprávy ze všech stran. Jak si se svými životními zkušenostmi dokážete zachovat chladnou hlavu a bruslit světem tak, aby vám ta toxicita neovlivnila život?
Já se přiznám, že chladnou hlavu nemůžu mít, když sleduji, co se děje. Ale člověk si musí najít nějaký pevný bod. To má každý možná jinak. Je těžké se v tom dnešním světě vyznat. Já naštěstí nemám sociální sítě, nepoužívám to, takže mám o starosti méně. Nesleduji, kdo hází na koho jakou špínu. Toho jsem ušetřena. A stýkám se jen s lidmi, se kterými chci, a hraji to, co chci. Bohužel ten svět sleduji tak, jak se to děje, ale když s tím můžu něco dělat, tak dělám. A když ne, tak ne. Chladnou hlavu nemám. Když můžu něco ovlivnit svou volbou, tak volím. A když to nejde, tak se holt musím dívat, co se děje. A to je někdy strašné.
VIDEO: Vančurová o natáčení Jáchyme, hoď ho do stroje (archiv):
