Filmové Vary 2018
Sledovat další díly na iDNES.tvVe filmech ji příliš nevídáme, ale co se seriálů týče, patří Markéta Plánková k nejobsazovanějším herečkám v Česku. Ordinace v růžové zahradě, První republika či Mordparta. Všude měla jednu z hlavních rolí. Nyní se začne objevovat v dalším seriálu na Primě.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
V seriálu Krejzovi hrajete jednu ze čtyř dcer Václava Postráneckého. Máte vy sama v běžném životě raději babinec, nebo si více rozumíte s muži?
Odmalička jsem vyhledávala spíš klučičí společnost. Kluci pro mě měli takovou lepší energii. Možná proto, že to s nimi bylo jednodušší. Co se týče kamarádek, pamatuju si, že když jsme jako holky byly dvě, bylo to v pohodě, ale jakmile přišla třetí, tak ne – už bylo zle. Kluci to takhle nikdy neměli. Byli přímočaří a když byl problém, prostě řekli, tohle se mi nelíbí, tohle nedělej a jelo se dál. Život mi to ale připravil tak, že teď jsem hodně v dámské společnosti, protože mám tři dcery – dvě svoje a jednu vyvdanou. Jsem také hodně v kontaktu se svou maminkou a tchyní a se švagrovými, mám ještě tři neteře. Takže samé ženské! Občas je mezi námi nějaký kluk, což je příjemná změna. A do toho jsou tu teď Krejzovi, takže další babinec!
Krejzovi má být rodinný komediální seriál, takže počítám, že při natáčení na vás žádné nástrahy nečíhají, že ne?
Vlastně máme spoustu nástrah, protože u nás v seriálovém domě máme veterinární stanici. Takže třeba večeříme a přiletí k nám kakadu, nebo přileze nějaký pavouk. Točili jsme už i s poníkem, bílým tygrem nebo i se slepicí.
Přihodila se už na place při práci se zvířecím hercem nějaká nepříjemnost?
Stalo se, že nám uletěl papoušek. Zkrátka se z ničeho nic lekl, zapištěl a uletěl. Nic se mu naštěstí nestalo a našel se. Na natáčení se ale v tu chvíli musel rychle sehnat nový. Potom se objevil problém, když jedna herečka zjistila, že má tak velký strach z pavouků, že nedokáže natočit scénu, kdy po ní leze. Nakonec za ni zaskočila naše kostymérka, která se převlékla do jejího kostýmu a zahrála scénu zády místo ní.
Po fyzické stránce bylo určitě náročnější natáčení krimiseriálu Mordparta, kde byla i řada akčních scén.
Ano, při takovém natáčení se toho nedá moc zakamuflovat. Musíte do toho jít opravdu naplno, a když se objeví nebezpečné scény, tak se vše musí nacvičit, nazkoušet a jsou vám nablízku lidé, kteří hlídají, aby se něco nestalo. Když jsem měla například střílecí akce, tak jsme měli zatavené pistole, aby se nepřihodilo žádné neštěstí. Musí se do toho jít ale na plný plyn, jinak je to vidět.
Na svém hereckém kontě máte mimo jiné také dlouhých šest let v seriálu Ordinace v růžové zahradě. Je taková doba vaše maximum, které dokážete strávit v jednom projektu?
Tehdy na začátku jsem vůbec netušila, že se z toho vyklube tak dlouhá doba. Když je vám ale v práci příjemně, máte co hrát a vymýšlejí vám pěkné scénáře, tak vlastně ani neuvažujete nad tím, kolik let už to trvá a jestli je to málo, nebo moc. Musí vás to pořád těšit a naplňovat. Poslední dva roky už jsem měla pocit, že moje postava je v seriálu navíc. Přišlo mi, že už splnila účel, proč tam měla být, a kdyby setrvávala dál, stala by se z ní jen vycpávka. Proto jsem se sama z vlastní vůle rozhodla, že už by bylo na čase změnit vzduch. Požádala jsem o vypsání a tvůrci mi vyšli vstříc. Úplně náhodou jsem potom dostala nabídku z České televize na seriál První republika. Pak přišla Mordparta a potom Krejzovi, takže to hezky navazovalo.
Řada herců takové štěstí nemá a důvěrně znají i ty chvíle, kdy jen čekají, až zazvoní telefon.
V tomhle směru mám asi velkou kliku, protože sama příležitostem vůbec nechodím vstříc. Vždycky mi někdo milý z televize zavolal a zeptal se, jestli bych neměla čas jít točit tohle a tohle. Vlastně jsem nemusela chodit na žádné castingy ani kamerovky. Pro mě je to obrovská pocta a strašně si toho vážím, protože si uvědomuju, že je to velké štěstí, které nemusí trvat věčně.
Markéta Plánková■ Narodila se 15. dubna 1978 v Novém Městě na Moravě. |
Proto máte v mysli plán vrátit se jednou ke své původní profesi učitelky hudby?
Hudbu jsem vystudovala a poté jsem i pracovala jako učitelka na základní umělecké škole. Pak se mi ale splnil sen a ten trvá už dvacet let. Říkám si, že je to moc krásné, ale může se stát, že se tenhle sen rozplyne a třeba už nebudu dostávat takhle krásné nabídky. Nebo toho naopak bude hodně a řeknu si, že už jsem vyčerpaná a chci dělat něco jiného. Jsem strašně ráda, že mám v záloze ještě jednu profesi, protože je spousta herců, kteří nemají jinou kvalifikaci, a pak je těžké najednou hledat, co by člověk mohl dělat.
Nedostala jste se už někdy k této rezervní možnosti blíže? Neřekla jste si někdy, že hraní už bylo dost?
To víte, že ano. Mockrát. Zpravidla to bývá uprostřed velkých projektů, když mám za sebou třeba dvanáct hodin natáčení, čtrnáct dní v kuse. Člověk už toho pak někdy má plné kecky. Naše profese je ale krásná v tom, že si můžete ubrat, pokud máte tu šanci, a že je různorodá.
Zahrajete si dnes ještě na nějaký nástroj jen tak pro radost?
Občas si doma musím zahrát na klavír, akordeon nebo na kytaru, abych nevyšla ze cviku. Někdy vyloženě cítím, že mi to chybí a že prsty už začínají lenivět. Udržovat by se člověk měl, ale v momentě, kdy bych se rozhodla k hraní plnohodnotně vrátit, tak bych musela sakra zabrat a cvičit několik hodin denně, abych se zase mohla ucházet o místo učitelky.
Jak vás vůbec napadlo začít s akordeonem?
V jednom filmu mě rozesmálo, jak na tuhle otázku odpovídá hoch slovy: Já jsem chtěl hrát na piano, ale rodiče mi dali akordeon, protože má také klapky a nezabere tolik místa v obýváku. U mě v tom byl podobný důvod. Navíc v roce, kdy jsem se hlásila, byly všechny klavírní třídy plné. Nabízeli mi rovněž housle, ale to zase nechtěla maminka, abych doma vrzala. Tak nás nakonec napadl akordeon, a protože mi to docela šlo, zůstala jsem u něj.
Zdědily po vás vaše dcerky hudební vlohy?
Obě holky hrají na klavír a tak různě brnkají na všechno, co jim přijde pod ruku. Určitě ale nechci, aby šly jednou na konzervatoř nebo aby se tomu věnovaly profesionálně. Spíš jen tak pro radost.
Budete se tedy snažit držet dcery obecně od showbyznysu dál?
Snažím se sledovat, co přirozeně z holek vychází. Já sama jim nic nenabízím, ani jim neříkám, že třeba zrovna na nějakém natáčení hledají holčičky. Nevodím je po konkurzech, a tomu se doslova vyhýbám, protože chci, aby chodily do školy a nezanedbávaly ji. Vím, jak děti někdy trpí na natáčení. Není pro ně jednoduché být tam dlouhé hodiny.
Markéta Plánková
Mnoho rodičů to má za věc prestiže.
Ono je to pak krásné vidět své nadané dítě v televizi. Ale je za tím opravdu hodně odříkání. Navíc tyhle děti tráví spoustu času v dospělém kolektivu, zatímco by měly být spíš v dětském. Proto se snažím držet své holky dál, ale stejně se to vyvíjí tak, že starší dcerka Agáta už byla na muzikálovém táboře, pokukuje po tom a chce zpívat. Už si i sama hledá cesty a možnosti, takže v těch genech asi něco bude.
Žijete s rodinou v lesním domku. Můžete mi to trošku objasnit? Nepůsobíte totiž zrovna jako lesní žena.
Ne, já skutečně nejsem žádná přírodní žena. Ačkoli přírodu mám ráda a vím, že bychom ji měli chránit. Pokud jde o ten lesní domek, tak pravdou je, že jsme si předělali chatu k trvalému bydlení. Žili jsme v ní i s dětmi pět let a bylo to moc krásné období, na které všichni rádi vzpomínáme. Teď bydlíme ve velkém domě, který jsme opravili, ale zůstali jsme ve stejné lokalitě na venkově, protože se nám tam opravdu líbí. Je to blízko Prahy, zároveň jsme v přírodě, máme tam známé a všechno, co máme rádi.
Jaký pro vás byl ten původní přechod na venkov? Pro Pražáka musí být vidina venkova a přírody na první pohled asi romantická.
No, popravdě brzy zjistíte, že musíte trochu slevit ze svých požadavků a jak se říká, vystoupit ze své komfortní zóny. Když se v únoru probudíte v šest ráno zimou a zjistíte, že nemáte naštípané třísky, zase taková idylka to není. Když se na to všechno ale dívám zpětně, tak to byla velká romantika. Každopádně díkybohu za topení, které teď v domě máme.
